Slotwiński, Tadeusz OFM

 Sv. František s nevýslovným nadšením, láskou a radostí slavíval svátek narození Dítěte Ježíše. „Nazýval jej svátkem svátků, protože připomíná, že se Bůh stal dítětem a spočinul na srdci člověka“ (2 Cel 199 - FP 787). Důvod této velké lásky pak vyjadřuje takto: „A my ti děkujeme, že... jsi chtěl, aby on se narodil jako pravý Bůh a pravý člověk z přeslavné, nejblahoslavenější vždy Panny svaté Marie“ (Řehole 23 - FP 64). V Listu věřícím (1 - FP 181-182) pak František dodává:

 „O tomto Slově Otce, tak vznešeném, tak svatém a slavném, zvěstoval nejvyšší Otec svým svatým andělem Gabrielem, že sestoupí z nebe ke svaté a slavné Panně Marii, a z jejího života přijme pravé tělo našeho lidství a naší křehkosti. On byl bohatý nade vše, a přece chtěl pro sebe a svou Matku, nejsvětější Pannu, vyvolit chudobu.“

 Vtělením Syna stává se Bůh pro člověka viditelným a blízkým. Nepochopitelná láska podněcuje Boha, aby se nám ukázal, abychom ho mohli uvidět a poznat. Bůh nás nezanechal v nejistotě a nedostatečnosti omezeného lidského myšlení.

 Jeho láska nám ukázala cestu vhodnou pro naši neschopnost a přístupnou všem, aby všichni mohli poznat Boha a zakusit jeho lásku. Tímto způsobem František zřetelně ukazuje prostředek, jak poznat Boží lásku.

 „Pán Ježíš řekl svým učedníkům: ,Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.´ Filip mu řekl: ,Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme!´ Ježíš mu odpověděl: ,Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mne? Kdo vidí mne, vidí Otce´“ (Jan 14, 6-9), (Napomenutí 1 - FP 141).

 Pro Františka tato slova nejsou jen pouhým citováním evangelia nebo projevem zbožnosti. Zde se zjevuje tajemství nepochopitelné milosti Vtělení: Kristus je pro nás cesta, pravda a život. Vtělený Boží Syn je pravda, kterou můžeme poznat Otce; je cesta, která vede k Otci, jenž přebývá v nedostupném světle (srov. 1 Tim 6,16), cesta, která vede k Otci, jenž je duch a nikdo ho nemůže uvidět. V Ježíši se Bůh opravdu přiblížil k nám, v něm se Bůh stal konkrétní a hmatatelnou skutečností.

 Pro světce se milost Vtělení kromě toho zjevuje v bratrském vztahu mezi námi a Kristem. František miluje a uctívá Pannu Marii za to, že „skrze ni se Pán vší velebnosti stal naším bratrem“ (2 Cel 198 - FP 786). Vtělení nejen otevřelo člověku cestu vedoucí k Otci, ale také nám dalo možnost milostí se sjednotit s Kristem. Spojení dětí s nebeským Otcem je tak velká milost, že František plný údivu říká: „Ó jak je ke cti, jak je svaté a vznešené mít v nebi Otce!... Ó jak je svaté, jak je milé, příjemné, pokorné, pokojné, sladké, laskavé a nade vše žádoucí mít takového Bratra“ (List věřícím 9 - FP 201).

 Milost Vtělení je nepochopitelná vznešenost a tajemství. Člověk je povinen odvděčit se Bohu vděčností a díkůčiněním. František plný radosti projevuje svoji vděčnost ve svém žalmu na Boží Narození:

 „Plesejte Bohu, který nám pomáhá, jásejte Pánu, Bohu živému a pravému, radostným hlasem... Neboť nejsvětější Otec z nebe, náš Král od pradávna, seslal z výsosti svého milovaného Syna a (on) se narodil z blahoslavené Panny, svaté Marie... Onoho dne seslal Pán své milosrdenství a za noci svou píseň. Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho. Vždyť nejsvětější milovaný Syn je nám dán a narodil se pro nás na cestě a položen je do jeslí, protože neměl místo v zájezdním útulku. Sláva na výsostech Pánu Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Radujte se, nebesa, zajásej, země, zahuč, moře a vše, co je naplňuje, zaplesej, pole i vše, co je na něm. Zpívejte mu píseň novou, zpívej Pánu celá země... Vzdejte Pánu, rodiny národů, vzdejte Pánu slávu a čest, vzdejte Pánu slávu jeho jména“ (Hodinky o Utrpení Páně, žalm XV. - FP 303).

 Takovou vděčnost může projevit jen ten, kdo je do hloubi proniknutý tajemstvím Vtělení a má tak upřímnou víru plnou důvěry, že zve nebe i zemi, aby děkovaly tomu, který nám udělil tak velikou milost, jakou je narození Ježíše pro člověka a pro svět. Poněvadž náš hymnus chvály pro naši nehodnost může být jen ubohým koktáním (srov. 1. řehole 23 - FP 66), František zve celý zástup věřících shromážděných v Grecciu na půlnoční, aby se eucharistií spolu s celou církví spojili v písni díkůvzdání.

 V 1. Napomenutí (FP 142) František potvrzuje skutečnost fyzického těla Ježíše narozeného z Marie, avšak i skutečnost „těla“ eucharistického Ježíše, jenž se denně obětuje na oltáři.

 Světec zbožně a radostně slavil i jiné svátky Páně, neboť všechny jsou úzce spojeny s naší spásou. Přece však měl silné vědomí, že ode dne svého narození se Ježíš zcela zasvětil dílu naší spásy. Proto chtěl, aby o Narození Páně se každý křesťan radoval v Pánu a z lásky k tomu, který se nám dal celý, každý byl radostně štědrý nejen ve vztahu k potřebným lidem, ale i k zvířatům a ptákům (srov. Legenda Perugijská 110 - FP 1669; 2 Cel 199-200 - FP 787-788).

 Františkova láska k Dítěti Ježíši je spojena s oslavou Božího Narození v Grecciu 1223. „Zde kdysi slavil narození betlémského Dítěte, a s Dítětem se sám stal dítětem“ (2 Cel 35 - 621). Kvůli této události miloval toto místo a celý šťastný říkal bratřím, že není na světě město, kde by se tolik lidí obrátilo k Pánu jako v tak maličkém místě, kterým je Greccio (srov. Legenda Perugijská 34 - FP 1581).

 V Grecciu se Boží Narození slavilo bez postav Panny Marie a sv. Josefa, nebyla tam ani postava Ježíška.

 „František si zavolal Jana Velitu a řekl mu: ,Chceš-li, abychom slavnost Vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.´...

 Nastal den radosti, čas jásotu nadešel. Z různých míst přišli bratři, muži i ženy z okolí, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky. Konečně přišel Boží světec, všecko nalezl připraveno, viděl to a radoval se.

 Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blažení. Lidé se sem scházejí a z obnovené tajemné události je naplňuje nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží radost. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut zbožnou radostí. U jeslí kněz slaví slavnou mši svatou a pociťuje netušenou útěchu.

 Boží světec si obléká jáhenská roucha - byl totiž jáhnem - a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, silný i něžný, jasný a libozvučný, zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno ,Ježíš´, říká plný převeliké lásky ,děťátko betlémské´. A když vyslovuje slovo ,Betlém´, zní to jako mečení jehňátka. Víc než slovy přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno ,děťátko betlémské´ nebo ,Ježíš´, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména.

 Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí. Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti“ (1 Cel 84-86 - FP 468-470).

 Tomáš z Celana nám při popisu slavnosti Božího Narození v Grecciu předkládá trojí souvislost: Betlém - Greccio; jesle - oltář; Betlém - eucharistický oltář. Jak v Betlémě, tak na oltáři Ježíš sestupuje mezi lidi. Název Betlém znamená „dům chleba“. Ježíš nazývá sám sebe „živý chléb“, „chléb, který sestoupil z nebe“ a „chléb života“ (srov. Jan 6,48.51) pro ty, které on sytí při svaté oběti. Narozený Ježíš byl položen do jeslí, které jsou určeny pro krmení zvířat.

 „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu (Mdr 18,15) do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebě; a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh (Jan 20,28), protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější tělo a krev“ (Napomenutí 1 - FP 144).

Tadeusz Slotwiński OFM

Glos sw. Franciszka 12/1992

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM