Houška, Petr Alk. OFM

Advent nahlížený optikou náboženského folkloru je něco jako romantická idyla. To už ovšem spíše patří minulosti, řekněme do klasické beletrie, jako je Němcové „Babička“. Dnes advent v ulicích měst vyznačují neony, reklamy, nákupní horečka a rozruch.

Ale co byl historický advent, období starozákonní? Rozhodně idyla to nebyla. Prorok Izajáš to přirovnal k porodním bolestem. Touha po Vykupiteli jako nějaký paprsek sice probleskuje temnotou – tu výrazněji, tu matněji -, ale jak častý je i odpad od Hospodina, zpronevěra, války, přichází i vyhnanství a zkáza Jeruzaléma. Proroci kárají hříchy králů i lidu, jsou pronásledováni i zabíjeni. Ale vždy když vyvolený lid se vrací na cesty Boží, dostává se mu Boží útěchy, přichází doba úlev a obraz budoucího Mesiáše vystupuje zřetelněji z prorockých předpovědí.

Teprve když je „odňato žezlo od Judy a vladařská hůl od jeho kolen“, čili když národ už definitivně ztratil svou státní nezávislost, kdy je veta po domácí dynastii, nastává plnost času a přichází ten, který je „očekáváním národů, v něhož i pohané budou doufat“ (Gn 49,10).

Necháme-li stranou advent liturgický, jehož počátky sahají někam do konce 4. století, ptejme se nyní, co je náš advent, advent současný, chápaný jako aktuální přítomnost, ve které stojí celý svět. Nejlépe to snad vyjádřil apoštol Pavel v listu Římanům: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. … Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději“ (Řím 8,19.22-24a).

Idylický věk, který předpovídal Izajáš ve své vizi, věk všeobecné harmonie, dosud nenastal. Je to vyhrazeno až věčnému Božímu království, které bude nastoleno druhým Kristovým příchodem ve slávě. Do té doby „očekáváme a vyhlížíme“ jako ti, kteří už mají „Ducha jako příslib dalších Božích darů“ (srov. Řím 8,19.23). Svět se dosud utápí v krvi a je zaplavován hříchem, součástí lidského života je utrpení. „Boj je život člověka na zemi,“ musíme stále konstatovat se starozákonním Jobem (Job 7,1). Ohromná masa lidstva, zvláště na asijském kontinentě, nezná Krista. Pán Ježíš jednou položil otázku: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde (Lk 18,8)?“ Evropská křesťanská civilizace je v úpadku, ateizace je na postupu, i když nechybí především mezi mladými lidmi hledání hodnot a smyslu života.

Třetí křesťanské tisíciletí otevírá prostor pro novou evangelizaci. V tomto procesu bude nejvíce ze všeho záležet na věrohodnosti křesťanů.

S důvěrou hledíme ke Kristově oběti, kterou jednou provždy za lidstvo přinesl a která je stále se svou účinností přítomná před tváří nebeského Otce. Je to nejdůležitější mezník v celých lidských dějinách: nic důležitějšího a závažnějšího se nestalo a nestane. Vše, co předcházelo, bude posuzováno a hodnoceno podle tohoto klíče, podle tohoto předznamenání.

Lidstvo bylo vykoupeno a bylo rozhodnuto o porážce zla. Nicméně toto vítězství se plně prosadí teprve s Kristovým druhým příchodem.

Žijeme tedy v adventu, „dokud Pán nepřijde“, jak píše apoštol Pavel. „On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha“ (1 Kor 4,5).

Církev jako poutnice dějinami jde vstříc druhému Kristovu příchodu. Toto její zaměření, kterému říkáme eschatologické (ta eschata – poslední věci), je však v naprosté harmonii s plným vědomím odpovědnosti za tento svět a za pozemský život. Není posláním církve strašit lidi nějakými katastrofickými scénáři. Je třeba žít plně přítomnému okamžiku, přičemž nelze vyloučit ani blízkost Kristova druhého příchodu ani možnost, že lidstvo má před sebou ještě dlouhou éru, v níž křesťanství by mělo splnit své poslání.

V modlitbě Páně se denně modlíme: „Přijď království tvé…“ Sv. Cyprián, biskup z Kartága a starověký mučedník, ve svém traktátu o této modlitbě píše: „Tak jako žádáme, aby jméno Páně v nás bylo posvěceno, tak prosíme i za to, aby jeho království k nám přišlo. Boží vláda není omezena časem, vždyť to, co bylo vždy a být nepřestane, nikdy nezačíná.  Žádáme tedy, aby k nám přišlo naše království od Boha nám zaslíbené, vydobyté Kristovou krví a utrpením. Abychom my, kteří jsme dříve sloužili světu, nakonec  kralovali pod Kristovou vládou, jak on sám slibuje a říká: Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte království připravené vám od počátku světa. Možno to chápat tak, že sám Kristus je Božím královstvím, po jehož příchodu každodenně toužíme a přejeme si, aby jeho příchod rychle nastal. Je-li on sám vzkříšením, protože v něm budeme vzkříšeni, pak může být považován i za totožného s Božím královstvím, protože v něm máme kralovat. Je dobré, že si žádáme Boží království, tj. království nebeské, protože je i pozemské království. Ale kdo se odřekl světa, je povznesen nad jeho pocty a kralování.“ Z tohoto textu k nám mimoděk vane ovzduší doby mučednické, kdy Cypriánovi věřící i on sám museli stále počítat s tím, že nad nimi visí Damoklův meč pronásledování. Proto eschatologické cítění tehdejších křesťanů bylo jakoby zjitřené.

Co z toho vyvodit pro nás zde a nyní?

Podobenství o bdělých služebnících nebo o prozíravých pannách ústí do výzvy: „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří“ (Lk 12,35). I život každého z nás je adventem. Nedaleko římské baziliky sv. Pavla za hradbami je trapistické opatství Tre fontane (tři prameny), zbudované na místě, kde podle podání při Pavlově stětí vytryskly tři prameny ze země. Před vlastním vstupem do prostoru opatství je socha sv. Benedikta a na podstavci latinský nápis v hexametrech, který by v češtině zněl asi takto: „Sem spěchá, kdo touží spatřit nebesa otevřená. Neodradí zbožný záměr cesta tvrdá, vždyť nesnadnou námahou dosahujeme výšin. Blažený život má vždy těsnou cestu.“ A v těsném sousedství chrámu je socha sv. Bernarda z Clairveaux, postavená u příležitosti 800. výročí jeho smrti v r. 1953,  s latinským nápisem: „Učiň nás účastnými blaženosti i světla, kterým jsi planul!“

Ať nám tedy tyto citáty poslouží k závěru našeho zamyšlení:

Nebesa otevřená… - není to právě adventní motiv? V Novém zákonu se mluví o otevřeném nebi vždycky ve chvíli, kdy Bůh nějak zasahuje, kdy se odehrává něco důležitého pro spásu člověka. Advent, jak jej slavíme v liturgii, nám odkrývá plnost Boží milosti, abychom dobře prožili advent svého života, který je součástí adventu světa a církve. Apoštol Pavel nás napomíná, abychom nepřijímali milost Boží nadarmo (2 Kor 6,1).

K cíli vede tvrdá cesta a těsná brána. Kdo by o tom pochyboval? Vždyť to plyne z evangelia, ze slov našeho Pána. Ale Bůh sám nám pomáhá, tak jako kdysi upravoval cestu před svým vyvoleným lidem při návratu ze zajetí: znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost, jak čteme u Izajáše (Iz 40,29).

A konečně motiv světla, tak charakteristického právě pro advent. Jdeme vstříc světlu, i kdyby se nám někdy zdálo, že procházíme temným tunelem a to světlo spíš jen tušíme než zahlédneme na konci toho tunelu. „Noc jako den se rozjasní a noc je mým světlem ve všech mých radostech,“ čteme v liturgickém textu.

Plné prožití adventu je tedy v otevřenosti vůči Pánu Ježíši, který se nám sdílí v eucharistii natolik, nakolik se mu otevřeme vírou a láskou, a dále ve vnitřní modlitbě, kontemplaci, která je jednak přípravou na eucharistii, ale i jejím zažíváním a kontinuitou. Z těchto zdrojů pak může vyvěrat každá požehnaná činnost. Sjednoťme se v těchto dnech s církví a volejme k našemu Pánu: „Maranatha - přijď, Pane Ježíši!“

Petr Alk. Houška OFM