Matějka, Pacifik OFMCap.

            Dne 28. srpna jsem po deseti letech opět přijel do Paříže. Předtím, v době před noviciátem, jsem byl pouze zvědavým turistou, dnes spíše zvídavým poutníkem a cestovatelem. Vyhradil jsem si na Paříž jen dva a půl dne, a tak jsem se rozhodl podívat jen na to, co jsem neviděl při předchozí návštěvě. Měl jsem tak větší šanci nasávat atmosféru té skutečné Francie všedního dne nezasažené turistickým běsněním. Ocenil jsem výhody rychlého spojení pařížským metrem, které patří k nejstarším a nejrozsáhlejším na světě. Napočítal jsem 21 linek, kterými se lze rychle dostat kamkoli, včetně vzdálených předměstí. Metro je doplněno ještě rozsáhlou sítí rychlodráhy (RER), jejíž 4 linky se dělí do celkem 23 větví. O autobusech se nezmiňuji, protože ty v zacpané Paříži (až na výjimky) nepředstavují rozumnou alternativu. Pařížské metro mě zaujalo tím, že některé linky jezdí po pneumatikách. Jsou nejen zespodu, ale i vodorovně zboku (vodící). Členitost linek představuje však nejedno úskalí, protože mnohde se jich v jedné stanici stýká i pět naráz. A tak jsem měl několikrát příležitost ocenit přívětivost Pařížanů, kteří měli laskavé pochopení pro cizince, kterému se z toho motala hlava.

            První půlden jsem se ještě špatně orientoval, a tak jsem začal tutovkou: muzeum středověku Cluny, následovala návštěva na Sorbonně, krátké zastavení u fontány s obrovitou sochou archanděla Michaela. Po obědě jsem raději požádal o pomoc jednoho z místních bratří. Patří sice spíše do řad stařiny, takže s chůzí moc nepospíchá, ale zato mi zprostředkoval v Notre Dame setkání s jedním nadšeným Pařížanem, který je v sedmém nebi, že mi může vyzrazovat taje rodného města. Začali jsem samotnou Notre Dame, která byla budována od roku 1163 až do r. 1995! Stržen skvělým průvodcem jsem zvláště žasnul nad rozsáhlým cyklem dřevořezeb o Ježíšově životě z 14. století. Zvláště zajímavý je sadisticky baživý výraz Herodových vojáků vraždících betlémská neviňátka a extaticky nepřítomný výraz emauzských učedníků, kteří hledí na Krista, a přesto ho nevidí. Nejpůsobivější je však sám prostor katedrály, a tak končíme prohlídku chvílí kontemplace ve středové zóně, která je vyhrazena tiché modlitbě. Naše další kroky patří okolnímu městu. Začínáme vzorovou stokou, nad kterou se vine veleúzká ulička s vysokými domy. Průvodce to komentuje slovy: »Tak tady se rodily všechny mory středověku Všechny splašky se lily z okna, hnily na zemi a krysy tu měly ráj. Větrat nemělo smysl, protože vzduch se tu ani nepohnul. No řekněte, nebyli ti tehdejší Pařížané čuňata?« Další zastavení už patří nejstarším kostelům a jejich světcům: sv. Severin, sv. Julián, sv. Germán. Na křesťanské katakomby pod Montparnassem už nám nezbude čas. Je třeba jít na oběd. Na zpáteční cestě pozoruji více svého průvodce otce Ludvíka. Je pozoruhodné, kolik lidí jej na různých místech zdraví, i když nemá hábit, ale jen křížek na krku. Je to poprvé, co začínám přemýšlet o zvláštním způsobu přítomnosti francouzských kapucínů.

            Paříž je sídlem provincialátu Pařížské provincie, která měla v roce 2000 celkem 110 bratří, z toho 4 s časnými sliby. Novicové ani postulanti toho roku nebyli. V Paříži studují junioři ze všech tří provincií Francie. V té době ale měli prázdniny, a tak jsem se musel obejít bez jejich společnosti.

            Dne 29. srpna jsem se už orientoval lépe, a tak jsem si troufnul pokračovat sám. Navštívil jsem korunovační kapli francouzských králů Sainte-Chapelle z let 1242-1248, která je známá zvláště nádhernými vitrážemi o ploše 600 m², sahajícími od podlahy až po vrchol klenby. Kaple je osobním dílem krále sv. Ludvíka IX. Dříve se tu uchovávaly ostatky národních patronů a zvláště pak ostatky Kristovy trnové koruny, kterou sv. Ludvík od byzantského císaře Baudouina II. koupil za 135 000 liber (postavení celé kaple přitom nestálo více než 40 000 liber!), a dále pak malý kousek Kristova kříže. Dnes je kaple uprostřed justičního paláce a dovnitř se prochází přes radarovou kontrolu. Celý zbytek dopoledne jsem věnoval návštěvě slavné pařížské věznice Conciergerie, kde prožila poslední dny svého života jak královna Marie-Antoinette, tak i jeden ze strůjců Velké francouzské revoluce Robespierre. Původně to byl královský palác, později se z něj stala královská věznice. Během revoluce v roce 1793 zde v průběhu dvou let bylo 2700 osob odsouzeno na smrt. Pozoruhodné je srovnání komfortu, jaký byl obžalovaným při věznění dostupný podle jejich zámožnosti. Nejchudší spali na slámě i po dvaceti a o krysy nebyla nouze. Bohatší měšťané měli cely  po dvou (již s postelí) a špičky aristokracie včetně čelních postav revoluce měly samotky s lampičkou. Královna Marie-Antoinette měla dokonce pohodlný pokoj (ovšem s okovanými dveřmi a trojnásobnou stráží!). K perlám paláce patří sloupová síň s nádhernou křížovou klenbou, která svého času sloužila jako ubytovna pro 2 000 královských vojáků. Působivá je i obří královská kuchyň neboli čtvercová místnost, v každém rohu s krbem a obřím komínem – čtyři chody se tu připravovaly naráz – však také kuchař musel živit několik tisíc krků! Na vrcholu věže nad kuchyní byly v roce 1350 vůbec první veřejné hodiny ve Francii.

            Pohled na kuchyň mě vyhladověl, a tak jsem se vrátil na oběd. Odpoledne jsem navštívil městečko vědy, kde jsem kromě pokusu o vodní perpetuum mobile shlédl také vnitřnosti pravé zaoceánské ponorky a nechal se uchvátit kouzly oddělení hříček se světlem, kde jsou zpopularizovány různé optické klamy. Na své si tu přijde každý. Lze tu vidět např. obří zrcadlový globus, v jehož nitru je řez zeměkoulí. Za patřičný nemalý obolos se děti mohou zapojit do strhujících mechanických her v odděleních rozdělených podle věku, lze tu obdivovat nevázané pokusy architektury, navštívit obří vědeckou knihovnu apod. Musím říci, že toto království vědy a techniky si mě získalo. Zbyly mi pak už jen dvě lákadla, která jsou otevřena až do pozdních hodin. Začal jsem Velkým vítězným obloukem, který stojí uprostřed hvězdice deseti ulic. Vystoupit na jeho vrchol se opravdu vyplatí. Dobře 20 minut jsem (ač otrlý pražským provozem) nechápavě zíral na osmiproudý kafemlýnek aut pod Vítězným obloukem. Auta se tu proplétají všemi směry, odvážlivci na motorkách a šílenci na kolech a občas se objeví ještě nějaký chodec, který zřejmě není zcela při smyslech, protože jinak by do něčeho takového nikdy nevkročil. Na jednu stranu lze přes 2,5 km absolutně rovné třídy Elysejských polí dohlédnout průhledem přes Malý vítězný oblouk až do Louvru. Na druhou stranu tatáž přímka pokračuje 4 km širokánskou třídou Charlese de Gaula, na jejímž konci stojí obří zdaleka viditelná Velká Archa, která je vlastně také ve stylu vítězného oblouku, jenže s tím rozdílem, že účel stavby není vojenský a v jejích obřích stěnách jsou kanceláře, muzeum automobilů, restaurace apod. Hypermoderní sídliště La Défense, které za ní začíná, jsem tentokrát nenavštívil, i když mě lákalo shlédnout znovu poblázněné pokusy nejlepších architektů světa. Schyloval  se už večer, a tak jsem raději vystoupil ještě na 320 m vysokou Eiffelovku, kterou nelze přehlédnout, ať je člověk kdekoli. Z jejího vrcholu lze dohlédnout do vzdálenosti 65 km. Zažil jsem okamžik, kdy se večer věž rozsvěcuje a musím uznat, že je to velkolepé. V okamžiku rozsvěcení se totiž věž na 15 minut rozbliká desetitisíci bleskových bodových světel, což je efekt, který, ve spojení s fotografickou extází  poblázněných japonských turistů, je nezapomenutelný. 

            Poslední půlden svého pobytu v Paříži jsem věnoval Louvru. Tentokrát jsem si jej mohl dovolit, protože jsem měl cenově výhodnou hromadnou vstupenku, která mne opravňovala navštěvovat po tři dny bez omezení takřka jakékoliv muzeum. Mělo to ještě jednu přednost. Nikde jsem totiž nemusel čekat ve frontě u pokladny, ale chodil jsem zvláštním vchodem, což zvláště v Louvru znamená nemalý časový zisk. Za půlden se dá Louvre sotva proběhnout, a tak jsem se kromě Mony Lisy, (které tu zásadně říkají Joconde) zaměřil na italské malíře a na památky starověkého Egypta. Zběžně jsem prohlédl všechno. Unikl mi jen Rubens a jiní vlámští mistři. Těch jsem se ale nabažil při své návštěvě Belgie, a tak jsem byl velmi spokojen. U východu jsem navíc narazil na pouličního prodavače, který mi za poklusu prodal dva soubory pohlednic o Louvru za neuvěřitelně nízkou cenu.

 Pacifik Matějka OFMCap.