Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

  7. Zasmušilá dcera veselého Františka

 Markéta patří do Třetího řádu svatého Františka a žije pod vedením Menších bratří. Dokonce žije v krajině, kterou před padesáti léty serafický světec proputoval. Ba mohla ještě slyšet kázání jeho druhů.

 Z Cortony do Assisi to není daleko. Roku 1221 tam přišel svatý František v doprovodu bratra Silvestra. Zde obrátil známého bratra Eliáše, který měl později převzít řízení řádu a odchýlit jej od původní řehole. Avšak světci se v Cortoně podařil ještě jeden lepší zisk: nadchl pro svůj ideál Guida Vagnotelliho, bohatého mladého muže, který Františka a jeho společníky přijal jako Boží anděly.

 Za pomoci Guida a bratra Silvestra založil konvent na břehu divoké bystřiny, která se řítí dolů ze Sant\'Egidio. Teprve krátce před svou smrtí tam přišel ještě jednou. Opustil ji v péči bratra Eliáše (1 Cel 105). Jeho tělo, nohy a ruce byly oteklé, žaludek odmítal přijmout jakoukoli potravu. Tak byl dopraven zpět do Assisi.

 Když bratr Eliáš založil 1245 konvent v Cortoně, v němž později nalezla Markéta své ochránce a vůdce, přebýval blažený bratr Guido Vagnotelli s několika bratry v chudičkém konventu v Celle, a tam se láskou zraněná Markéta instinktivně odebrala nejdříve, aby tu hledala útočiště.

 Určitě vdechovala mladá žena už během svého hříšného života františkánskou svatost. Ještě dříve, než jí bylo uděleno odpuštění, odkázala ji milost na Menší bratry. To se však naprosto nestalo proto, aby byla uchráněna nejtvrdšího umrtvování. Přemíra jejího pokání jí nijak nebránila, aby byla pravou dcerou svatého Františka. Naopak, právě na tomto znamení poznáváme, že patří do jeho rodiny.

 Veselost svatého Františka, jeho láska k zvířatům a rostlinám, dar oživovat přírodu bez duše, ona andělská moc vyhánět z ní pohanské bůžky, pokřtít velkého Pana, zapřáhnout déšť, oheň i vítr, bratra slunce a sestry hvězdy do triumfálního vozu Syna člověka, jásot Bohem osvíceného básníka, jenž v sobě smíří stvořené se Stvořitelem, to vše nás odvádí od jeho neúprosné askeze. V rozkošných vyprávěních Kvítků nepoznáváme poloslepého muže zbaveného sil, který vedl proti svému tělu tak nemilosrdný boj, že v něm jeho bratr osel, jak je sám nazýval, sám na konci života vzbudil soucit. Jedním z jeho posledních přání před smrtí bylo, dopřát tomuto ubohému bratru ještě jednu dětinskou radost: dostal chuť na mostaccioli, sladké mandlové zákusky, které mu přinesla jeho římská přítelkyně Jakuba ze Settesoli; ale už je sotva mohl okusit.

 Františkánská veselost dává světu přehlížet stigmata Chudičkého, dává zapomenout, že zemřel na kříži jako druhý Kristus. Pokud žil, skrývala jeho veselost bratřím a lidu pravou tvář chudoby, s níž se tak úzce zasnoubil. Když už tu nebyl a jeho učedníci ji viděli tváří v tvář, mnozí byli zachváceni úzkostí před touto strašně vyzáblou a ošklivou nevěstou. A tu začal boj na život a na smrt mezi idealisty, pravými dědici Chudičkého, a těmi, kteří si přáli dosáhnout spásy rozumným způsobem. Absolutní chudoba se brzy stala znamením rozporu nejen v řádu, ale v celé církvi.

 Uprostřed tohoto lítého boje se narodila Markéta, v něm žila a zápasila. Cortona představovala před jejím narozením centrum sporu, neboť nástupce svatého Františka, bratr Eliáš z Cortony, převzal vůdcovství všech odpůrců svaté chudoby.

 Zdá se nám jasné, ke které straně se klonila Markéta, ona, která instinktivně usilovala o krajní odříkání a následovala svatého Františka do výhně, do níž ho, jak říkal, vrhla láska. Současně však zůstala věrná církvi a tím se distancovala od příliš horlivých reformátorů, kteří byli odpůrci světsky smýšlejících papežů a nádherymilovných kardinálů, a pro které vystoupení svatého Františka znamenalo něco jako nové vtělení.

 Zbožná bratrstva v Cortoně to s poslušností vůči Římu nebrala příliš vážně. Očekávala, že Duch svatý přivede oheň na svět.

 Příklad odvahy jim byl dán shora. Kdo by tušil, že svatý Antonín z Padovy, jenž vypadá tak svěže a růžově a před kterým dnes dobré ženičky mumlají modlitbičky, aby našly svou ztracenou peněženku - kdo by tušil, že on byl obávaným odpůrcem Eliáše z Cortony, nakloněného reformám, že on hřímal proti bezuzdnosti římské kurie s náruživostí, kterou nikdy žádný bludař nepřekonal!

 V jednom bodě se Markétin kající život odlišuje od života svatého Františka: hrůza není u ní zahalena radostí. Třebaže František nikdy neustal oplakávat pochybení svého mládí, a třebaže musel prožít i dny úzkosti a smrtelné trýzně, přece vzpomínka na své hříchy nedokázala zakalit jeho štěstí. Pochází to z toho, že mezi bláznivými kousky vůdce assiské mládeže a milostným poměrem, jenž z Markéty po devět let dělal veřejnou hříšnici, je ohromný rozdíl. Ten trochu rozpustilý mladík, jakým byl kdysi František ve světě, ho nestrašil ve všech jeho nocích, nešel mu ustavičně v patách.

 Markéta však měla svou někdejší hanbu stále před očima. Nepochybovala o Boží lásce, její láska k Bohu je však neúprosná a odpírá si i odpuštění, kterého se jí už dávno dostalo. Nedá se utěšit, že svého Milovaného po devět let tak těžce urážela. Přesto však nemá její pokání ráz pochmurné a neplodné zuřivosti. Má svůj smysl, má cíl, a jeho plody přerůstají nekonečně daleko osobu kajícnice. Zpočátku je to jen duch kajícnosti, který ji pohání; kdyby však neměla jiný úmysl než kát se za své hříchy, její ruka by se brzy unavila bitím. Jenom láska může přinést takovou vytrvalost. S trpělivou tvrdošíjností se snaží znovu prožívat utrpení svého ukřižovaného Pána; a její poslední ctižádostí je žít už jen ze života Kristova. Zde musíme  připomenout jeden výrok, abychom jej podepřeli: „Není dvojí láska...“ Neboť nic se méně nepodobá lásce, kterou Kristus vlévá svým miláčkům, než lidská vášeň. Jako její Otec František, jako všichni Kristovi přátelé, tak i Markéta usiluje stát se podobnou svému Bohu. Svou přirozenost pak znásilňuje jen proto, aby dosáhla této podobnosti.  O lidské vášni platí opak. Konflikty, spory, nedorozumění a rozdvojení, zkrátka všechna bída, která ji provází, má svou příčinu v tom, že každý z milenců chce zůstat sám sebou, staví se druhému na odpor, klade na něj požadavky, a že splynutí, ztracení se tvora pro tvora je dosahováno jen na okamžik, jen v jediném prchavém objetí.

                                                                                              (pokračování)