Říský, Bernard OFM

Rok 1938

Přinesl mnoho změn – nejen politických. Františkáni měli kapitulu a provinciálem se stal P. Jan Ev. Urban. Ve svých 37 letech byl důstojnost sama. Přijel se podívat do hořovického kláštera, kde už P. Felixe vystřídal 27letý P. Peregrin Kubáň, který se podepisoval Pelhřim. Představil mě taky P. provinciálovi, který mi podal ruku – k políbení. Já však, pamětliv slov své matky: „Rukulíbám neříkej a nikomu ji nelíbej“ – jsem mu jí mužně potřásl.

V kostele se moc nezměnilo. Mirek Troup chodil i nadále na mši do sakristie – na ministrování už byl velký, chodil do obchodní akademie – a jeho bratr namaloval moderní obraz – tuším Zmrtvýchvstání – byl totiž akademický malíř. Ale P. Pelhřim ho radši schoval v klášteře, aby nedal pohoršení zbožným.

V klášteře však došlo ke změnám. Přišel bratr Odorik Staněk, který chodil zvonit v bílých rukavicích a mně dovolil, že jsem směl chodit s ním a mu pomáhat. Jen bratr Rajmund Nekolný – zemřel jako první v centralizaci v Bohosudově ve věku 88 let – a bratr Ivan Brčka – zemřel na Moravci jako 95letý – byli stálými obyvateli kláštera. Velmi jsem si vážil jejich tiché, mlčenlivé zbožnosti. Přišel tam i mladý bratr Petr Dvořák, laik, který se začal zajímat i o mé vzdělávání. Půjčoval mi knihy – Život sv. Františka a Legendu tří druhů. Čímž vzbudil u mne zájem o františkánství. Půjčoval mi i jiné knihy, např. Víno ze sodomských vinic, což jsem přečetl, aniž bych tomu rozuměl. P. Pelhřim mi dal k Vánocům za ministrování právě vyšlou kolekci pěti knih Boženy Němcové.

V klášteře se změnilo i ovzduší – místo stařeckého zápachu ze suchého záchodu byl klášter provoněn dýmkovým kouřem, protože nový P. superior kouřil statečně čibuk, o čemž se přesvědčovali i nemnozí kajícníci při sv. zpovědi.

Další změnou v klášterním životě bylo, že na cestě pro mléko jsem se stavěl v klášteře pro džbánek a chodil jsem pro točené k Zelenému stromu.

Další novinkou bylo rádio, které zaplašovalo klášterní ticho moderními šlágry, což na mne nepůsobilo pozitivně, stejně jako postávání P. superiora s paní varhanicí, zatímco její dcera pobíhala po klášteře. To bylo také mou formací – jako správný puberťák jsem si říkal: To nikdy dělat nebudu.

Taky jsem viděl, jak „vznikají mladí františkáni“. Do Hořovic jezdili občas – například na Porciunkulu – františkánští klerici z Prahy. Byli čerstvými maturanty, a tak bratr Šimon Zuska, který se mi nejvíc věnoval, mě zkoušel: Co je tohle? – a ukázal na porcelánového bernardýna na stole. Ač jsem tušil záludnost otázky, dodal jsem si odvahy a řekl: „To je pes.“ „Nikoliv – zněla odpověď – to je hromada atomů.“ Později se otec Šimon živil vyučováním na františkánském gymnáziu ve Španělsku. Ostatní tři klerici opustili řád dříve než mě mohli zasáhnout svým výchovným vlivem.

Velkou událostí s nedozírnými následky byl pro mne příchod Franty Lada, který se přistěhoval s maminkou ze zabraného pohraničí. Byl starší, sebevědomý, hned ministroval v hábitu a chodil zhášet svíčky. Moc mi imponoval. Připomínal mi františkána naší pokladničky, který na poděkování za vhozenou minci vždycky zatahal za provaz a zazvonil na zvonek. Franta říkal, že jde k františkánům, a tak mi ukázal cestu, jak „vznikají malí františkáni“.

O prázdninách přijel do Hořovic P. Filip Hladký, rektor studentské koleje sv. Antonína, aby poznal Frantu a jeho rodinné prostředí. Potkal jsem se s ním v klášteře a on se mě zeptal, jestli bych taky nešel do juvenátu. Řekl jsem mu Ano – a tento můj „slib“ mi zapříčinil rok těžkých vnitřních bojů.

Strašně se mi nechtělo opustil domov – mámu a tátu – ale stále jsem cítil, že musím. Bojoval jsem s tím dlouho, ale když jsem nakonec řekl Pánu „Ano“, naplnila mě úžasná radost, která se projevovala nejvíc v neděli po obědě, když jsem utíral nádobí. (K mytí mě máma nepouštěla a žádným domácím pracím mě neučila, protože – jak mi později řekla – „jseš takový hlupák, že až se oženíš, budeš doma všechno dělat!“)  Ta radost byla tak veliká, že mi máma říkala: „Kluku, ty ses snad zbláznil.“ Byl jsem totiž opojen myšlenkou, že budu chudý jako František a že všechno dám Pánu, který si to zaslouží, když nás má tak nepochopitelně rád. V té době jsem rád zalézal do úkrytu před máminým vše kontrolujícím zrakem a vskrytu jsem se modlil. O prázdninách, když jsem jezdil se strýcem a sestřenicí na kole, ujížděl jsem jim a schován v lese jsem se modlil, dokud mě nedojeli. Byl jsem šťastný, že se mohu modlit ve skrytu, a těšil jsem se do kláštera, kde budu mít k tomu víc možností. Po měsíci takovýchto bláznivých úniků jsem byl tak unavený, že jsem od toho upustil, ale touha po modlitbě mě neopustila. Ta mi usnadňovala odchod z domova – do kláštera.

Když jsem doma jasně řekl, že chci jít k františkánům, rodičům nastaly starosti. Máma mi ukázala fotografii svého bratra v klerice. Ten odešel ze semináře a pan rektor řekl jeho matce, že má povolání a že nebude ve světě šťastný – což se vyplnilo. Dále mi řekla o otcovu bratranci, který odešel – snad po vysvěcení – a stal se lékařem a za války dlouho skrýval mého zraněného otce ve svém sanatoriu pro důstojníky v Rožmitále.

Rodiče hledali radu. P. Alois Daňha jim řekl, ať mi nebrání jít k františkánům, i když by raději mě viděli jako redemptoristu (byl bych doma, ve Staré Boleslavi!), ale doporučil jim, abych si napřed udělal maturitu. Měl své zkušenosti.

Dalším rádcem byl pan farář v Praskolesích. Ten doporučoval, aby mě rodiče nepouštěli do kláštera před maturitou a před tanečními. Ovšem nevím, měl-li jsem větší hrůzu před maturitou či před tanečními. Děvčata byla pro mne tajemstvím a skrytým nebezpečím, jak jsem usoudil z toho, jak mě máma před nimi chránila.

V sekundě jsme měli prvně ve třídě i děvčata. Fascinovala mě jedna plavovláska s krásným poprsím, takže jsem víc hleděl na ni než na tabuli, ale jen do té doby, než jsem se s ní o přestávce srazil a viděl, že má pod nosem blond chloupky - a byl konec okouzlení. Nikdy jsem s děvčaty nehovořil. Sestřenice jsem nepokládal za děvčata, ale za partnerky při našich hrách. Když měly u sebe kamarádku, byl jsem odepsaný. Děvčata byla pro mne neznámým světem. Těšil jsem se, že v klášteře budu mít od nich pokoj a nebudu muset s nimi mluvit.

Dalším problémem rodiny byla moje výbava. P. rektor nám poslal prospekt se seznamem věcí, které má mít juvenista. Tam stálo, že mám mít košile s límečkem a apačskou košili. Domníval jsem se, že bez apačské košile mě do Kroměříže nevezmou a byl jsem znepokojen, protože nikdo nevěděl, co to je. Máma mi sice ušila košile s límečkem, když však viděla, jak jsem strašně nešťastný z jeho zapínání a jaké problémy mi budou dělat knoflíčky u manžet – abych je neztratil – usoudila, že nebude překážkou povolání, když mi límeček přišije ke košili a na manžety přišije knoflíky.

1. srpna jsme se přestěhovali z Hořovic do Staré Boleslavi – a 30. srpna mě táta odvážel do Kroměříže. První noc na cestě za povoláním jsme strávili u strýce v Praze, abychom ráno stihli první vlak.

Strýc – učitel – mě měl rád. Každé prázdniny byl se svou dcerou, mou o dva roky starší sestřenicí, u nás. Aby nezapomněl své povolání, každý den jsme měli hodinu učení. Když jsem byl větší, bral mě s sebou do divadla a snažil se mi otevírat nové obzory. Moje rozhodnutí – jít do kláštera – ho poněkud překvapilo. Ptal se mě, proč tam chci jít – byl to diskrétní rozhovor. Odpověděl jsem, že chci sloužit lidem. Jeho to neuspokojilo, protože prý sloužit druhým musíme všichni – i ve světě. Nedokázal jsem mu říci své skryté, tajné důvody – to jsem v té době neřekl nikomu – a tak jsem mlčel.

Brzy jsem byl poslán do postele, abych se vyspal na druhý den. Už dlouho jsem se modlil denně desátek růžence. První noc mimo domov jsem začínal bolestným růžencem – a naráz mi bylo jasné, že cesta, kterou nastupuji, bude bolestná, křížová. Kristu Pánu jsem však nemohl odmítnout – a tak jsem mu řekl, že to nevadí, že půjdu za ním, i když to bude bolet, protože On mi za to stojí.

Ráno jsme vyrazili a s dvojím přestupováním jsme dorazili do Kroměříže.