Mlčoch, Lubomír OFS

Lidé věřící i nevěřící si přejí do Nového roku - u nás i všude ve světě. V samém závěru uplynulého církevního roku se na Karlově univerzitě konala mezinárodní konference „Success together - společný úspěch“- organizovaná a financovaná neziskovým sdružením „Leadership Forum“- jeho zakladatelé Georgetown University z Washingtonu a Fakulta sociálních věd UK  chtějí napomáhat etice podnikání u nás a ve Střední Evropě. Plenární přednášky se konaly v „Modré posluchárně“ Karolina vybavené moderní audio-vizuální technikou, která umožňuje posluchačům promítat grafy, tabulky a hlavní myšlenky z počítače na projekční displeje. K diskusím v malých pracovních skupinkách se 80 účastníků scházelo v „katakombách“- v klenutých místnůstkách nejhlubších středověkých základů Karolina. Tento kontrast modernity 21. století a „základů na skále“ univerzity jako součásti „moci duchovní“ mi poskytl v uvítacím projevu zamyslet se nad tématem naší konference. Část tohoto zamyšlení by snad mohla oslovit i obec přátel sv. Františka.   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Scházíme se ve světě podstatně proměněném teroristickými útoky z 11. září minulého roku. „Společný úspěch“ je tématem naší konference, „Jak uspět v podnikání etickým způsobem“ bylo téma naší loňské konference. Současně jsme tuto etickou maximu úspěšnosti etického podnikání vystavili na logu našeho „Leadership Fora“ - v Praze i pro „Leadership Forum International“ v New Yorku. úspěch, úspěch, úspěch… Zdá se, že úspěch v podnikání je pro nás něčím velmi důležitým. Přiznávám, že mám - nyní více než dříve - pochybnosti, zda toto prahnutí po úspěchu - či dokonce posedlost úspěchem - je tím pravým cílem našeho snažení, či zda to snad není „hlavní hřích“ našich snah. Nebo - abych byl konstruktivnější: jaký úspěch máme na mysli, a „úspěch pro koho? - (cui bono)“? Diskutujeme společný úspěch strategických investorů v našich domácích podnicích na několika případových studiích - je to dobrá věc, ale je to málo. Společný úspěch pro americkou ekonomiku a pro české hospodářství je velice ambiciózním cílem, ale ani to nestačí. Jen „společný úspěch“ v globálním smyslu jako „globální dobro“ pro Zemi a všechny národy je tím pravým cílem pro „Leadership Forum International“.        

      Předpokladem pro společný úspěch je to, aby každý, koho zahrnujeme do onoho „společného“, sdílel naše cíle. Ekonomové od dob Adama Smithe - tedy více než 200 let - jsou přesvědčeni, že ke společnému úspěchu stačí, když jednotlivci sledují své vlastní zájmy (self-interest). Liberální institut v Praze nově přeložil do češtiny slavnou knihu Adama Smithe „Bohatství národů“ a naši radikální liberálové věří v intelektuální dědictví „zájmu o sebe sama“ jako v úhelný kámen i pro nové tisíciletí. Avšak pro jakýkoli „společný úspěch“ - kromě světa učebnic ekonomie - sobectví samotné nestačí. My ekonomové si musíme připomínat, že Adam Smith napsal také „Teorii mravních citů“. Představa, že Adam Smith byl „posledním morálním filosofem a prvním ekonomem“ je v základu mylná.  

     Společný úspěch předpokládá spolupráci. Většina ekonomických vztahů vyžaduje alespoň minimální vzájemnou důvěru, a pro „společný úspěch“ je vzájemná důvěra „conditio sine qua non“ (podmínka, na níž společný úspěch stojí a s níž padá). Přitom - abych citoval ze závěrečné řeči jiné konference „O globální odpovědnosti“ - „nemůžete zařídit, aby vám někdo důvěřoval - můžete jen být hodni jeho důvěry“. A k tomu dodávám: Může to trvat léta, než si zasloužíte něčí důvěru! Je nemožné „dokázat“ svou vlastní důvěryhodnost, bylo by pošetilé o takové dokazování vůbec usilovat.  

     Založili jsme „Leadership Forum“ k tomu, abychom podporovali etické podnikání u nás a v okolních zemích. Tento cíl byl - a stále je - záslužný a naléhavý. Avšak musíme si klást otázku, zda nezůstáváme příliš izolovaní v domácím podnikatelském prostředí, a zda na tom neneseme i svou vinu. Je jen jedna cesta k překonání klimatu nedůvěry a k tomu, aby myšlenka „společného úspěchu“ byla vůbec principiálně realizovatelná. A je to velká výzva - když už se chceme považovat za ty, kdož se snaží vést druhé. Ale k tomu, abychom neselhali v tom pomaloučkém, ale vytrvalém úsilí o budování důvěry, k tomu potřebujeme lépe porozumět samotnému pojmu „úspěch“.

     Touto dobou si my křesťané v České republice připomínáme první výročí od vydání sociálního listu našich biskupů „Pokoj a Dobro“. Možná víte, možná ne, že „Pokoj a Dobro“ bylo oblíbeným pozdravením svatého Františka z Assisi. Jako jeden z těch, kdož se podíleli na vypracování tohoto dokumentu, musím přiznat, že jsme toto křesťanské pozdravení k začínajícímu 21. století adresovali především našemu národnímu společenství. Nyní, rok poté, lépe chápeme, že „Pokoj a  Dobro“ u nás doma je podmíněn „Pokojem a Dobrem“ na celém světě.  A jsme si jisti, že tím pravým jménem pro „společný úspěch“, který doopravdy potřebujeme, je Pokoj v Kristu. 

     Každý, kdo platí bankovkou amerického dolaru, na ní může číst: „In God we trust - věříme v Boha“. Jen podnikání založené na opravdové víře v Boha má šanci budovat důvěru mezi lidmi a národy. „Společný úspěch“ ve jména boha mamonu je nemožný  v principu: Mamon je bůh sobeckosti, bůh vzájemné nedůvěry, bůh rozdělení a nenávisti. Jen v poslušnosti vůči milosrdnému Bohu - Hospodinu nám může být dopřáno požehnání „společného úspěchu“. To není jen nějaké kázání. To je skálopevná  skutečnost a má hluboká osobní zkušenost. „Pokoj a Dobro“ buď s vámi se všemi! 

 

 

Post scriptum.

V průběhu konference mne zastihlo smuteční oznámení, že na svém zámku ve Vilémově zemřel Vladimír Reiský z Dubnic. Český šlechtic, emigrant v USA a profesor mezinárodních vztahů získal zpět v restitucích malý zámek s parkem a oborou. Vrátil se domů a své celoživotní úspory z Ameriky věnoval na opravu zámku, ve stejném stylu je nyní opraven i kostel sv.Václava a hasičská zbrojnice. Vladimír Reiský studoval na stejné univerzitě s prezidentem Bushem seniorem a bývalým ministrem zahraničí Henry Kisingerem. Když dostal před třemi lety Bush senior čestný doktorát na Karlově univerzitě, přijel mu pan hrabě jako spolužákovi poblahopřát do Karolina. Naposled jsem viděl profesora Reiského v létě: snažil se najít pro svůj zámeček nové smysluplné využití, a tak za pomoci z Bruselu zde pod zámeckou střechou vybudoval malé dokumentační středisko a knihovnu o Evropské unii. Při slavnostní příležitosti otevření těchto staronových prostor zde přednášel evangelický synodní senior Pavel Smetana, jehož rod pochází z tohoto kraje. V katolickém kostele sv.Václava se konal koncert duchovní hudby a Pavel Smetana hovořil o mírových snahách krále Jiříka z Poděbrad. Pan hrabě se rozhodl otevřít ten den zámek všem lidem. Přišlo jich tolik, že hrozilo zřícení schodiště a prolomení stropu. V minulých desetiletích zámek sloužil jako základní škola a postupně chátral. Dnešní penzisté sem chodili do školy a v opravených místnostech rozpoznávali bývalou tělocvičnu, třídy a školní jídelnu. Z jejich hovoru na schodišti jsem vyrozuměl, že pana hraběte vzali domů zpátky jako svého. V pojmech tohoto světa profesor Reisky nedosáhl žádného zvláštního úspěchu, snad jednal dokonce „pošetile“. V posledních letech se musel smířit s tragickou smrtí jedné své dcery, a nevím, zda někdo z ostatních dětí - snad Cathrine, John, Diana - či Stanislav? - se vrátí z Ameriky a ujme se rodového dědictví. Jeho úspěch není z tohoto světa. Pan hrabě - šlechtic rodem, duchem i srdcem - dokázal, že u nás v Čechách - i když to tak nevypadá - může být i „feudál“, „Američan“ a křesťan přijat a milován. A to je „společný úspěch“ podle přání našeho Pána.

Lubomír Mlčoch OFS