Říský, Bernard OFM

- vyvolalo ve mně otázku:

Byli jsme spolu na jedné lodi  - na jedné světnici, s o. Dominikem i na jednom dvojáku. Byl jsem nahoře jako mladší, a chytal jsem v noci na stropě štěnice, aby Dominička neobtěžovaly. Zato mě naučil, s o. Ivanem Mastylákem, východní – staroslověnskou liturgii. Slavili jsme společně neděle s p-okuřováním. Dominiček si koupil krabičku doutníků zn. Kuba, půlil je a v neděli po obědě si zapálil. Dal si pár tahů a zbytek dal mně k dokouření. Jednou mě to stálo nedělní oběd – bylo mi špatně. Ale ten obřad za to stál.

Otci biskupovi jsem snad po několik let denně recitoval jednu kapitolu Lukášova evangelia. Janovo evangelium jsme s o. Inocencem Kubíčkem a Františkem Pevným (měli jsme nejen společné zájmy, ale i společnou pokladnu) nezvládli.

A kde jsou dnes oni – a kde jsem já? Mohu jen doufat, že na mne nezapomenou, až se budu stěhovat do „Království“.

Čím se lišili od nás, svých spolumuklů?

Byli mlčenliví, těžiště jejich života bylo uvnitř. Jen z očí jim vyzařovala dobrota a láska jejich Pána. Dominiček měl krásný, jasný, jiskřivý a radostný pohled, otec biskup sice vlídný a laskavý, přesto poněkud zastřený smutkem.

Byli svobodní – netěšili se nadějí na vysvobození. Nedoufali v člověka, nepočítali, že by se někdy mohli dostat na svobodu. Své věznění brali z Boží ruky jako své povolání. Jim patřilo blahoslavenství tichých.

V životě jsem od nich neslyšel ani slůvko stížnosti, nespokojenosti a naříkání, ani sebelitování, ani když bachaři odváděli Dominička do korekce.

Žili před Pánem a úpěnlivě k němu volali o smilování svým tichým, stále opakovaným: Gospodi, pomiluj. Lačněli po spravedlnosti – ne pro sebe, ale pro své ovečky, které byly vystaveny tvrdému pronásledování.

Byl mezi nás poslán Šudych, generální vikář prešovské diecéze, který přijal kněžské svěcení od o. biskupa Pavla Gojdiče, ale pod tlakem přešel k pravoslavným. Říkalo se, že jeho manželka byla redaktorkou v Rudém právu. Hluboce mě zasáhlo, když jsem slyšel z jeho úst: „Dušu som predal, a čo z teho?“ O. biskup se za něj modlil, ač on se mu vyhýbal.

Byl mezi námi o. kanovník prešovský, 84letý, hluchý jako peň. Po odpykání poloviny trestu byla jeho žádost o propuštění komisí odmítnuta s odůvodněním, že není převychován.

Byl s námi i Jakub Hradil, brněnský řeckokatolický farář, také ovečka otce Pavla. Říkal nám: „Mám skvělou ženu. Řekla mi: Jakube, nedá se nic dělat, na nás nehleď, jdi do kriminálu, je to tvé povolání, nemůžeš zradit – a přesto bych nikomu nedoporučoval, aby se oženil.“

O. Dominik Metoděj – jeden bachař nemohl pochopit, že má dvě jména – měl mezi námi svého spolubratra redemptoristu Ivana Mastyláka, který vystudoval v Římě – i Rusicum. Říkali jsme mu Kráčející slovník pro jeho všestranné vědomosti. (Věděl, kolik tun oceli v kterém roce vytěžilo Německo, jaký rekord byl dosažen na té které olympiádě např. v hodu diskem, s každým mluvil jeho vlastním jazykem: česky, německy, slovensky, ukrajinsky, francouzsky – sám byl Rusín, jak nám vysvětlil v několikahodinové přednášce. Když se vrátil na promoci do rodné vsi, umínil si, že bude kázat rusínsky. Po kázání mu řekla jeho matka: „Chlapče, jak jsi to mluvil? Nerozuměla jsem ti ani slovo.“) Jako celoživotní tuberák zemřel v Prešově v osmdesátých létech.

Tak měli oba vedle sebe spolubratry-kněze, za něž byli odpovědní a za něž se modlili.

Vánoce byly vždycky v kriminále velice náročné. Nervozita se přenášela z bachařů na mukly. V roce 1958 – tuším na Boží Hod – měl službu zlý bachař, jemuž jsme říkali Paskřivec. Svůj komplex méněcennosti – byl nadto ještě malé postavy – se kompenzoval šikanou. Chlubil se, že jednou na Jáchymovsku vyprovokoval jednoho mukla, že ten mu dal facku, až mu sletěla brigadýrka, ale dostal za to dva roky navíc.

Paskřivec chodil po světnicích – při jeho příchodu se všichni museli postavit do pozoru a velitel světnice mu musel dát hlášení, kolik je na světnici ubytovaných, kolik přítomných a že je všechno v pořádku. Při jedné takové návštěvě Paskřivec obvinil Dominička, že zpíval – na židličce mezi dvěma dvojáky – Václavu Slámovi. Ač nás bylo na světnici kolem dvaceti, nikdo jsme nic neslyšel. Ale bachař zavolal pohotovost a dal odvést Dominika do korekce. To bylo zvlášť v zimě velice kruté – ležet na betonu, někdy i bez deky. Lojza Bakoš, mladý neohrožený Slovák, se Dominika zastal a vytkl Paskřivci jeho krutost – a za to šel do korekce taky. Paskřivec byl Čech. Na Jáchymovsku jsme měli jednou bachaře Slováka, který byl opojený mocí, kterou nad námi měl. Toho si jednou Lojza vzal stranou a řekl mu: „Pán velitel, já sa hanbím, že vás zrodila slovenská mať!“ Bachař tím byl tak zaskočen, že ani Lojzu nepotrestal.

Dominiček se tuším po třech dnech vrátil i s Lojzou z korekce, byl však nachlazený. Už dříve měl potíže - na Mírově dostal uremii – třásl se na celém těle a nemohl mluvit. Tam ho odvezli do nemocnice, kde mu pomohli. Ale v Leopoldově přišel k němu Teuner, vystudovaný lékař, který se však věnoval politice a byl šéfem Moravcova Kuratoria, což byla česká obdoba Hitlerjugend. Dostal za to asi dvacet let. Medicínu praktikoval jen v kriminále. Dominičkovi dal nějaký lék – a když druhý den jsme mu řekli, že  Dominiček má urologické potíže, měl velikánskou radost, protože ještě nikdy nikoho necévkoval.

Pak přišla neděle – večer se Dominiček postavil  před námi u postele, rozevřel náruč, jako by se vydával Pánu i nám – zkřížil ruce na prsou a s hlavičkou na stranu třikrát opakoval své Gospodi, pomiluj!- lehl se do postele – a umřel na druhý den.

A tak si prožívám s nimi hlubokou jednotu, cítím, že žijí a přimlouvají se za nás, abychom nezklamali Pána ani je – a jen děkuji Pánu, že mi toto vše dal prožít. Aleluja!

Bernard Říský OFM