Matura, Thaddée OFM

 (Znamení bratrství)

 

 

  František nežil dlouho sám; velmi brzy „Pán (mu) dal bratry“ (Odkaz 4 - FP 116) a právě s nimi, v bratrském společenství, se vydal na své dobrodružství. Dokud skupina zůstala malá, mezi bratry existovaly velmi úzké osobní vztahy. I později, přes velký růst řádu, vyzařující osobnost Františkova - nazývaného prostě „bratr“ nebo „náš bratr“ (Kronika Jordana z Giano 17 - FP II. 2342) - zůstala středem společenství a soudržnosti.

 Společný život s jeho nároky a těžkostmi je předmětem základních hlav první řehole (4-6), znovu je podchycen a prohlouben v hlavě 11, nemluvě o důležitých pasážích v ostatních hlavách (7 - FP 26-27; 9 - FP 33; 10 - FP 34).

 Abychom dali konkrétní místo těmto doporučením a radám, musíme vzít nejprve v úvahu ne bratry v usazených skupinách (i když také existovaly), ale bratry v skupinách putujících, kteří pracovali pro druhé, starali se o malomocné nebo vydali se na cesty jako kazatelé. Jejich nejdůležitějším poutem byl František, první ze všech, a později ten bratr, který dostal na zodpovědnost setkávat se s nimi, pomáhat jim zůstat věrnými svému povolání a zajišťovat jejich solidaritu a společenství. Bratr pověřený touto zodpovědností byl nazýván ministr (služebník).

 Můžeme takto jasněji porozumět tomu či onomu nařízení, jako je např. pokyn, že když se bratři setkají, ať si váží jeden druhého, vytvářejí vzájemné vztahy a projevují navzájem svou radost a úctu, spíše než aby upadali ve vzájemné obviňování (7 - FP 26-27). Jejich láska má vyvěrat ze společného pramene, totiž z Ježíšovy velké lásky k nim (11 - FP 37), a má převyšovat lásku mateřskou, postavenou jako vzor (9 - FP 32; 2. řehole 6 - FP 91).

 Má to být aktivní a konkrétní láska; povzbuzující text o mateřské lásce je založen na souvislosti s materiálními potřebami; musíme, tak jako matka, pomáhat jeden druhému sehnat to, co potřebujeme sami k jídlu, k ošacení, střechu nad hlavou. František naléhal na své bratry, aby k sobě byli bratrsky otevření, především (a s dobrým psychologickým vhledem) v praktických situacích každodenního života. Neměli milovat jeden druhého krásnými slovy, ale svým konkrétním chováním (11 - FP 37).

 Co víc, tuto lásku nelze vidět příliš idealisticky. Často bude spočívat v trpělivosti, vzájemné podpoře (zvláště vůči nemocným - hl. 10) a v milosrdenství, které umí odpouštět (5 - FP 19). Bude snášenlivá a bude přijímat různé druhy osobního projevu (9 - FP 33). Musí vyloučit rozčilování nebo hněvání se na druhé (5 - FP 18), stejně jako pomlouvání, hádky, ponižování, urážky a posuzování (11 - FP 36-37). Máme se stále snažit vžívat se do postavení druhých, abychom se naučili, jak jeden druhému udělat radost (4 - FP 13; 6 - FP 22; 10 - FP 34).

 Je úžasné, že to, co dnes nazýváme otázkou autority, o tom František pojednával společně s bratrským životem a ne zvlášť (hl. 4-6). Je to pouze jedno hledisko tohoto života. Stojí za to povšimnout si, že František mluví o autoritě zvláště tehdy, když varuje před pokušeními a zneužitími, jaká se objevují při vykonávání úřadu ministra. Skutečně, po stručném výčtu úkolů ministra (určovat bratřím místo jejich pobytu, často je navštěvovat, dávat jim rady a povzbuzení - 4 - FP 13) a po stanovení povinnosti poslouchat (4 - FP 13), najdeme v dalších částech těchto tří hlav jen výstrahy adresované výhradně ministrům. Chování všech má být inspirováno přikázáním evangelia: „Jak byste chtěli, aby druzí jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (4 - FP 13). Co se týká ministrů, ať mají na paměti slovo Páně: „Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil, a ať si uvědomují, že s jejich úřadem je spojena velká zodpovědnost vůči jejich bratřím a vůči Bohu (4 - FP 14; 5 - FP 15). Jejich přikazující moc je omezena způsobem života bratří a svědomím jednotlivce (5 - FP 15). A navíc, jejich chování je pod dohledem a kontrolou druhých (5 - FP 16). Pokud jde o bratry, kteří se zpronevěřili svému povolání, ministři mají být především soucitní, rovněž i ostatní bratři (5 - FP 19). A co navíc, připomínka evangelia vylučuje jakoukoli moc nebo mocenské postavení mezi bratry (5 - FP 19-20).

 

 

 Pravá poslušnost zrozená z lásky je vzájemná služba, kterou všichni jeden druhému dluží. Když se bratři snaží žít takovým způsobem podle Božího vzoru, který je vyjádřen v evangeliu, a vnášejí jej do svého života, potom žijí v pravé poslušnosti (5 - FP 21). Řehole jde tak daleko, že odstraňuje tituly, které by mohly vyvolávat zdání pořadí nebo přednosti, a povzbuzuje bratry, aby své problémy předkládali ministrům, a ministry, aby přijímali bratry tak, jak by sami chtěli být přijímáni. Závěrečná slova jsou připomínkou toho, jak Pán umýval nohy svým učedníkům, a vyzývají bratry, aby prokazovali totéž jeden druhému (6 - FP 22-23). Takto uvedení úřadu jako služby vychází ze dvou výroků Pána proslovených při poslední večeři (Lk 22, 27; Jan 13, 14).

 Tato poněkud zdlouhavá úvaha byla nutná k tomu, abychom službu autority dostali do středu františkánského společenství. I když později, zvláště v Odkazu, se koncepce poslušnosti stala autoritativnější, protože František nepochybně reagoval na konkrétní situace, nesmíme stále zapomínat na jeho původní představu, která nebyla nikdy zavržena, spíše ještě v jiném způsobu vyjádření zdůrazněna v řeholi z roku 1223 (hl. 10).

 

 

 Tak vypadá tvářnost františkánského společenství a jeho života. Ovšem musíme hned dodat, že to nebylo společenství uzavřené samo v sobě. To je pochopitelné z prostého důvodu, že na začátku se skládalo z putujících skupin, z bratří žijících mezi lidmi v jejich všedním světě. Často není snadné rozlišit mezi radami bratřím, jak se mají chovat k sobě navzájem, a těmi, které se týkaly jejich vztahů k ostatním lidem. Tyto dva případy jsou nepochybně uváděny vedle sebe v celé hlavě 11. Co je řečeno o vřelém přijímání bratří, týká se každého, kdo k nim přijde, a to, co je psáno o jejich závazku udržovat „otevřený dům“ („ať se bratři... chrání, aby si nepřivlastňovali nějaké místo, nebo o ně vedli s někým spor“: 7 - FP 26), ukazuje dobře, že skupina, i když má svou soukromou oblast („místa“, poustevny), zůstává otevřená v příkrém kontrastu s tehdejšími kláštery. Bratrstvo bylo oddělenou skupinou, aby mělo jistotu, avšak zároveň k dispozici každému, ve společenství se všemi.

 Kdo dokáže pomoci aspoň pochopit závažnost tohoto tématu v dnešní době? Všude je cítit opravdová potřeba pravého bratrství, které by mohlo být místem usmíření, lásky a společenství širšího než rodinný kruh, jenž je běžně příliš úzký a rozpadává se. Církev, jejímž posláním je být společenstvím bratří a sester, zakouší tuto touhu ve všech svých částech, a mnoho malých buněk se nachází v procesu hledání společenství v inspirovaném růstu. Uprostřed společnosti, která směřuje k tomu, být stále více neosobní, technokratická, bezcitná a hrozivá, je existence takových skupin s jejich důrazem na svobodu, osobnost a lidská pouta znamením naděje a potřebné záruky. Společnost, kde jsou život, dobra, starosti a hledání sdíleny, kde každý má uznanou a přijatou tvář, je snem všech mužů a žen. Je však zároveň nezbytným znamením, že pokud začnou právě teď, mohou začít žít. Není nejnaléhavějším úkolem pro ty, kdo jsou oživováni Františkovým charismatem: vytvářet společenství každý den a nechávat je otevřené pro ostatní - všechny naše bratry a sestry, pro křesťany i ostatní? V církvi se objevuje vážná otázka: nemáme my, zvláště ve spojení s muži a ženami, žijícími obyčejný život, přinášet pomoc a podporu naší staleté zkušenosti těm, kteří zkoušejí a hledají? A naopak my budeme schopní přijímat a být probouzeni a vybízeni přítomností a budoucností. Ta reálná pravda, která nám byla dána, je tu proto, abychom ji sdíleli s ostatními, s každým.

 To všechno znamená ještě více, neboť zvláštní ráz hnutí, jako je Františkovo, nelze uzavřít do strnulého institucionálního rámce. Vždy se mu podaří uniknout nějakou cestou tomuto osudu. Chrání si svoji svobodu, pohyblivost a schopnost přizpůsobit se. Dokonce když dosáhne populární úrovně, nedá se podřídit jakémukoli pokusu o „konečnou definici“. V tomto aspektu odpovídá svobodě a pružnosti, po kterých touží tak mnoho malých skupin, ať už jsou to společenství, bratrstva nebo komuny.

 Zbývá poslední problém: autorita uvnitř společenství. Jak jsme viděli, František položil tuto otázku do samého srdce života bratří jako službu jejich evangelního povolání. Neoblomně trvá na zvláštním rázu této autority: musí spočívat na Ježíšově příkladu, který umýval nohy svým apoštolům.

 Z těchto skutečností vyplývají dva úkoly. Prvním je nutnost takové služby uvnitř skupiny, jakmile společenství začne existovat. Je to sjednocující střed, svazek, stimulátor. Příklad evangelia nám však nechce pouze připomenout tuto skutečnost, ale spíše nám říci, v jakém duchu by měl být vykonáván. Tomuto duchu je naprosto cizí tendence používat autoritu jako odrazový můstek vůle po moci, nadvládě a utlačování. Jsme dnes odevšad vybízeni k autoritě, avšak měla by směřovat k očištění a nápravě. Když znovu objeví svůj evangelní ráz, když se stane bratrskou, pokornou a neokázalou, potom její úloha v srdci společenství bude mnohem jasněji rozpoznatelná; zvlášť pokud každý člen společenství, spíše než aby trval na svých právech a privilegiích, bude usilovat o to, aby ostatním sloužil a poslouchal je. Potom budou všichni žít v pravé a svaté poslušnosti Ježíše Krista (5 - FP 20) a toto znamení bratrství bude ukazovat, že jsme stvořeni ne k rozdělení a nenávisti, ale k lásce.

Thaddée Matura OFM

The birth of a movement (Zrození hnutí)

II. Some Critical Points, Chicago 1975

Z angličtiny přeložila Pavla Valentová