Polczyk, Waldemar OFM

 Podle současných kritérií úspěchu a porážky těžko mluvit o „méně úspěšných“ lidech než jsi byl ty, svatý mučedníku z Maroka a tvoji čtyři druhové: Petr, Adjut, Akurs a Otho. Zemřeli jste dříve, než jste mohli rozvinout svou evangelizační činnost. A dnes se hodnotí tvořivost, zisk, který má co nejrychleji vrátit investované peníze, dynamický rozvoj, průbojnost, jedním slovem: úspěch. Mottem se pro dnešní dobu zdají být slova Stev Fayea Kargulovi a Pawlakovi ze známé komedie Miluj, anebo padej: „Můžeš být prezident nebo gangster, ale musíš být někdo! Tady nemůžeš být looser (neúspěšný), rozumíš?“ Tato slova jsou už dávno aktuální nejen nad Potomacem, ale i na Vltavě a Moravě. úspěch za každou cenu. úspěch však má svou cenu: platí se za něj zdravím, zkrachováním rodinného života, nakonec porážkou a pocitem prázdnoty. Neboť to, že peníze nejsou všechno, není banalita, ale nezřídka velice bolestná pravda.

 Měl jsi snad pocit porážky, bratře Berarde, když Saracéni vlekli tebe a tvé spolubratry do vězení v marockém hlavním městě? Pálila tě snad víc než rány katů lítost, že se vám jen jednou podařilo hlásat Radostnou zvěst? Provázel tě až do posledních chvil pocit prohry, jakési přesvědčení o životním neúspěchu?

 Nejsi v tom sám. Kolik lidí před tebou i po tobě až do dnešní doby zakusilo životní porážku. Neúspěch není jen údělem lidí byznysu. Je rizikem rodičů, učitelů a vychovatelů, lékařů, vědců, politiků, duchovních pastýřů. Všech, kdo mají odvahu dát na misku vah svůj čas, zdraví, schopnosti, nadšení. Jak často však obava před neúspěchem zadržuje před uskutečněním životních snů a rodí pocity prázdnoty a nenaplnění, tlumeně opakované donekonečna výmluvami, že kdyby byla jiná doba, podmínky..., že se to tak jako tak nemělo podařit... Každá porážka křesťana se zařazuje do zdánlivého selhání Golgoty. A každý, kdo chce vážně uskutečnit své životní povolání, musí vystoupit na Kalvárii. Někdy dokonce několikrát. Avšak vystoupit musí, neboť jinak se nedočká velikonočního rána.

 Co však je opravdu úspěchem a porážkou? Je třeba shodnout se s Léonem Bloyem, že „existuje jen jeden neúspěch: totiž nebýt svatý“. Francouzský spisovatel má pravdu. Jediným kritériem, které platí, je to, zda jsme dosáhli životního cíle - nebe. Teprve z perspektivy věčnosti je možné spravedlivé ocenění lidského úspěchu a jen „shora“ lze říci, kdo získal úspěch a kdo si odnesl porážku.

 Těšil  ses nadějí na věčnost, můj spolubratře? Nepochybuji o tom. Kdybys neměl víru, nejen bys nejel se svými druhy do Maroka, ale vůbec bys nebyl mezi prvními druhy Chudičkého z Assisi. Možná tedy, žes neměl v sobě lítost ani smutek, že jsi ničeho nedosáhl, ale spíše víru plnou pokoje, že Bůh potřebuje vidět vaše mučednictví. Vždyť  ses nepřidal k Františkovi a nevyjel do Maroka pro lidskou slávu, ale abys „zachoval svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě“, jak hlásá začátek Řehole řádu Menších bratří.

 Právě tak ocenil tvou smrt svatý František: když mu přinesli zprávu o vašem mučednictví, zvolal: „Teď vím, že mám pět opravdových bratří!“ Serafický patriarcha byl tedy názoru, žes neutrpěl porážku, naopak, byl přesvědčen, že tvoje smrt a smrt tvých druhů byla velmi plodná, že byla důstojným korunováním vašeho řeholního povolání.

 Jak velice byla tvoje smrt v Maroku plodná, dozvíme se určitě při Posledním soudu. Avšak už nyní něco víme. Právě tehdy, když do Coimbry v Portugalsku byly slavnostně přivezeny vaše tělesné ostatky, v řeholním kanovníkovi Ferdinandovi z Lisabonu povstala touha jít dál životem v rodině Menších bratří. Nějak díky vám stal se pozdějším svatým Antonínem z Padovy.

 Logika evangelní porážky a evangelního vítězství je totiž taková: Bůh potřebuje naši porážku, ale dává také radost ze spoluúčasti na vítězství kříže, v každém případě na věčnosti, ale někdy už tu na zemi. A používá stejně jedno i druhé. Od nás vyžaduje pouze věrnost a vytrvalost. Vítězstvím je vytrvat ve věrnosti Bohu a povolání, které nám dal.

 Mimo tuto cestu lze přirozeně mít úspěchy, procházet se v záři kamer a slyšet ovace. Lze být módní, citovaný a populární. Být někým, s kým se dělají rozhovory, kdo vytváří veřejné mínění a dokonce je „mravní autoritou“. Jednou však přijde chvíle ověření. Bude třeba stanout před spravedlivým Soudcem. A pak se bude počítat jen to, co ten o nás řekne, jak on ocení, co jsme dokázali. Všechno ostatní nebude potom důležité a bude docela malé. Proto je třeba, abychom přijali neúspěch. Třebaže je to hodně těžké. Snad i nejtěžší.

 Ale učím se tomuto umění prohry v očích tohoto světa, bratře Berarde. Učím se mu i od tebe. Trochu již znám chuť porážky, třebaže mi bylo z Božího milosrdenství dáno vidět i plody. Vím však, že jednomu umění se musím nutně naučit: umění věrnosti Bohu. Pros za mne, mučedníku z Maroka, který jsi podle kritérií tohoto světa nic nedokázal. Přimlouvej se za mne u Dárce odměny věčné, abych nikdy nechtěl triumfovat lidsky, aby mi stačila víra, když „nic neulovím“, když znovu přijde lítost nad neplodným úsilím. Vypros víru, abych trpělivě čekal na odměnu, která je slíbena vytrvalým.

Waldemar Polczyk OFM

Glos sw. Franciszka 7-8/2001

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM