Slotwiński, Tadeusz OFM

 Lidé vždy žili s nadějí na lepší budoucnost. Naděje oživuje nás, kteří musíme prožívat tak podivné a obtížné životní situace. Dnešní člověk však pyšně zdvíhá hlavu, když dosahuje úspěchů, zvlášť v oblasti techniky. Zdá se mu, že sám mnoho dokáže, a proto neumí nabýt důvěry v Boha. A přece se potřeba naděje projevuje všude. Člověk žije nadějí.

 Hříchem dnešní doby je, že člověk nedoufá v Boha, ale ve vlastní síly. Stále se mu zdá, že dokáže všechno sám. Myšlenka, že sám je bezmocný, ho naplňuje vzpourou. Říká se, že kdo ztratil naději, ztratil všechno. Jestliže nemocný, ztroskotanec na moři, zasypaný ve sklepě nebo v dole, raněný při havárii nemá naději, že bude uzdraven, nalezen, vykopán a zachráněn, zmocní se ho zoufalství. A naopak, naděje dokáže udržet na duchu člověka přitisknutého utrpením, nemocí či umírajícího. Člověku už není co vzít, když se mu vezme naděje. „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je také radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu“ (Gaudium et spes 1). Ani nám to nemůže být cizí. Musíme především důvěřovat Bohu. On je naším Otcem v nebi. Děti důvěřují svému nebeskému Otci. Ježíš chtěl, aby se náš vztah k Bohu opíral o plnou důvěru. Jeho evangelium dýchá důvěrou. Naše nejhlubší přesvědčení nám říká, že naděje v Boha je podporou pro život člověka a zdrojem jeho energie. Zkušenost učí, že žádné pozemské dobro není trvalé, a jen touha po Bohu může uspokojit srdce člověka. Takové uspokojení dává křesťanská důvěra a naděje.

 František kráčel životem s nadějí, že mu nic nebude chybět, neboť má Boha a v něm všechno; s nadějí na odpuštění hříchů; s nadějí, že Bůh je bohatý v milosrdenství; s nadějí na dobrou smrt a šťastnou věčnost. Tato synovská důvěra v Boha ho naplňovala vnitřním pokojem, a když pohlédl vzhůru, pociťoval vznešenou Boží Prozřetelnost, která nad ním bděla a řídila jeho kroky.

 Když opouštěl otcovský dům, bohatství, kariéru, zahalil se šatem naděje. A potom, zasnouben s paní Chudobou, žil již jen nadějí a důvěrou v Boha. Cítil se jako pták, kterého Bůh živí; jako polní lilie, kterou Bůh odívá; svoje plány i svůj řád vkládá do rukou Boží Prozřetelnosti s nezlomným přesvědčením, že se v ní nezklame. Když vysílal své bratry k dílu evangelizace, každému z nich říkal: „Slož svou starost na Pána, a on se postará.“ Když žije touto nadějí, přemáhá smutek a znechucení u sebe i u druhých, neboť ví, že „Bůh miluje radostného dárce“. Zpod jeho nohou, zdá se, prchá smutek i malomyslnost, a na jejich místo přichází radostné milování Boha a neotřesitelná naděje. A tu lidé podruhé začínají prožívat Kristovo jaro, v němž se člověk cítí Božím dědicem a bratrem bližního i celého světa.

 Světec si uvědomoval, že jeho píseň naděje nemusí přinést ovoce, jestliže ze života lidí neodstraní aspoň zčásti příčiny smutku a malomyslnosti. Věděl, že ne všichni budou schopni jít cestou odříkání a obětavě se zříkat. Proto se přibližuje chudákům, on sám dobrovolný chuďas, dělí se s nimi o oděv a chléb, a především o svůj soucit a lítost. Dělá to však rovněž proto, aby chudák v jeho gestu spatřil dobrotivou Boží Prozřetelnost, aby nenaříkal, aby měl naději. Jeho bratři půjdou touto cestou. Skutky milosrdenství budou udržovat Boží naději v srdcích svých i bližních. Touto cestou půjde sv. Antonín, a kolikrát jeho pozemský chléb zapálil paprsek naděje v srdci hladového. Touto cestou půjdou sv. Alžběta, sv. Maximilián Kolbe a svatý bratr Albert.

 Aby vléval naději do srdce, jde František k malomocným, aby jim posluhoval, umýval je, jedl s nimi, políbil je, a to se mu časem proměnilo v sladkost pro duši i tělo (Odkaz). A dělá to proto, aby v jejich smutných očích zachránil ctnost naděje. Světec se přibližuje k hříšníkům, aby zachránil naději, bojuje s hříchem v jejich srdcích slovem, modlitbou, příkladem a hlásá jim sám i ústy svých synů bezmezné Boží milosrdenství. Aby zachránil ctnost naděje v člověku, jde k smutným, obraným o čest, o dobré jméno, zbaveným majetku, lásky, srdce. Jde k ponižovaným, ukřivděným, proklínaným, blízkým zoufalství a sebevraždě, jde se slovem: „Bratře, sestro, Pán ať ti dá svůj pokoj!“ Přináší slovo odvahy a útěchy. Ukazuje jim dobrotu a srdce. Pod jejich kříž vkládá své ruce a ramena.

 Vládne dojem, že v lidských srdcích naděje je vzácným hostem, naopak často v nich vládne temnota, stesk, pochybnost. Stačí jen letmo pohlédnout na tvář druhého člověka a zahledět se do jeho životního osudu, abychom se přesvědčili, že utrpení, smutek, zoufalství, smrt, hrob jsou neodlučným společníkem života.

 Je-li člověk spojen s Bohem modlitbou, životem - pak životní kříž není až tak těžký, neboť sám Bůh mu jej pomáhá nést. Horší, je-li v těžkých chvílích trápení sám. Sám se svými slzami, sám se svým žalem, sám se svými hříchy, sám s výčitkami svědomí, sám se svou bídou, sám s velkou nevděčností..., sám!

 Zanesme těmto lidem Kristovu a Františkovu naději tím, že jim ukážeme milosrdnou Boží lásku a budeme chválit vznešenost Boží Prozřetelnosti. Říkejme jim trpělivě - tak, jako to dělal sv. František - že je tu Někdo, kdo o nich ví a má je velmi rád. Kéž by se z jejich srdce vznesla modlitba plná důvěry a rozjasnil se jejich život! Mluvme k nim tak jako František o velké hodnotě jejich utrpení, slz, křížů, které jsou posvátným materiálem určeným na stavbu příbytku v nebi. Podle svých sil a možností snažme se odstraňovat příčinu slz a trápení, jděme cestou velké a aktivní lásky k bližnímu. Ty nejsmutnější oslovme: bratře, sestro, a spojme je s Bohem. Buďme lidmi naděje všedního dne! Projevujme radostný, prostý a důvěryplný postoj Františka, který zcela důvěřoval Bohu. Dejme anebo navraťme nešťastnému člověku naději!

 Pavel VI. řekl františkánům v roce 1973: „Jako sv. František, tak i vy buďte v současném světě strážci naděje.“ Dante píše, že s Františkem „veliké slunce světu vzešlo“ (Ráj XI. 50). Je mnoho důvodů, proč František vyvolával a stále ještě vyvolává velký údiv v církvi i mimo ni díky svému optimistickému pohledu na celé stvoření. U základů všeho se však nacházela teologální ctnost naděje. Ta mu přikazovala vztahovat všechno k Bohu, všechno očekávat od něho, dělala ho šťastným, protože neměl nic kromě Boha. Poněvadž naděje, tento dar Ducha, který neklame (srov. Řím 5,5), je výsledkem oné jediné jistoty, že Syn Boží „mě miloval a za mne se obětoval“ (Gal 2,20).

 Jan Pavel II. dne 16. ledna 1982 řekl profesorům a studentům na „Antonianu“ v Římě: „Aby se vaše vědecká a didaktická činnost dnes a zítra ukázala schopná oživit a chránit naději, a abyste si tímto způsobem mohli zasloužit uznání a úctu, jaké sv. František sliboval i praktikoval vůči ,teologům a těm, kdo nám slouží nejsvětějšími slovy Božími, protože nám dávají ducha a život´“ (Odkaz 3).

Tadeusz Slotwinski OFM

Glos sw. Franciszka 1/2001

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM