Vzpomínka na pouť Františkánské mládeže do Assisi

Pechar, Jiří OFM

V roce 2001 jsem byl s Františkánskou mládeží na pouti po stopách sv. Františka dvakrát: poprvé i s bratrem Regalátem na deset dní hned po Velikonocích (konec dubna), podruhé jsme jeli již bez kněze (a znalosti italštiny) na čtrnáct dní koncem října. Čas byl vybrán vzhledem k turistickému ruchu, kráse přírody a klimatickým podmínkám myslím dobře, ovšem za předpokladu, že někomu nevadí spát venku a probouzet se do poněkud „svěžího“ rána. (Výhoda chladných nocí je v tom, že člověk snadněji sežene přístřeší zdarma. V tomto ohledu musím velmi pochválit františkánské sestry alkantarýnky u Porciunkuly a bratry františkány a kapucíny ve všech Františkových poustevnách, které jsme navštívili, neboť nám vždy nabídli nocleh a někdy k tomu i večeři, takže jsme dva stany, poctivě vláčené na zádech, téměř nepoužili, “horolezeckou stravu” řádně vylepšili a špínu z těla občas smyli i v teplé vodě.)

V obou případech jsme jeli do Assisi mikrobusem pro devět lidí, který se tak akorát zaplnil, nikoho jsem nemusel odmítat (poprvé s námi jeli svým autem ještě jedni manželé ve středním věku). Přestože jsem se snažil pozvat „frmoláky“ z celé republiky, vždy tvořili většinu Plzeňáci; pokud jde o složení kluků a holek, bylo to přibližně půl na půl.

Jídlo (vločky, instantní polévky, konzervy, apod.) jsme si vezli s sebou, v Itálii jsme nemuseli nic kupovat (až na chléb, který nám po týdnu zplesnivěl), takže jsme vystačili s příspěvkem 1 700 Kč od každého (je ovšem pravda, že se pak někteří nechovali u stolu dostatečně společensky, takže se za mně druzí před hostiteli styděli).

Předsevzetí jsme měli následující: jít pokud možno pěšky po stopách sv. Františka od rodného domu a města, přes poustevny v údolí Rieti a v toskánských horách až k La Verně, a skončit opět v Assisi, kde František zemřel a je pochován. Na všech místech spojených se sv. Františkem (a sv. Klárou) jsme si chtěli vždy něco přečíst a zůstat co nejdéle v tiché modlitbě.. To bychom ovšem potřebovali na pouť alespoň měsíc a/nebo být „polobohy“, jak usoudila většina, když viděla mnou naplánovanou trasu. Skutečnost byla tedy jakýmsi kompromisem (teď popisuji říjnovou pouť, která v porovnání s tou dubnovou byla delší a více se chodilo):

V Assisi jsme spali dvě noci - jednu v San Masseu, což je překrásný objekt pod San Damiánem, dnes opuštěný, kde ještě před třemi lety byla komunita vedená třemi františkány a otevřená mladým lidem, zvláště těm, kteří ve společné práci na vinici a v sadu, ve společné modlitbě, jídle a rozhovorech hledali zapojení do “normálního” života. Druhou noc jsme spali u sester alkantarýnek, u nichž jsme měli po celou dobu uloženy “přebytečné” věci a zkáze podléhající potraviny. Prostor mezi oběmi nocemi (obvykle nazývaný den) jsme strávili nerovným bojem s turisty na všech františkánsky posvátných místech vyjma těch, které jsme si nechali na závěr naší pouti.

Třetí den jsme odjeli autem do údolí Rieti, kde jsme zaparkovali auto a během čtyř dní obešli čtyři poustevny: Poggio Bustone (sem po odchodu z Assisi přišel František s prvními šesti bratry, ještě pln vnitřních pochybností; zde ho Kristus ujistil o odpuštění hříchů a budoucím poslání), La Forestu (dnes tam bydlí komunita bývalých narkomanů „Mondo X“), Fonte Colombo (tady František sepsal řeholi a podstoupil oční operaci) a Greccio (František tu slavil možná první „živý betlém“). Do těchto krásných míst, kde jsme navíc mohli přespat, jsme většinou docházeli již za tmy, řádně znavení po celodenním “bloudění” (jak někteří hanlivě nazývali mé trasy), čímž trochu trpěla modlitba.

Pak jsme přejeli autem do Cortony, kde je pohřben první generální ministr řádu bratr Eliáš (dosti dramatická postava) a hlavně sv. Markéta, spolupatronka terciářů (nazývaná „františkánská Marie Magdaléna“ – viz četba na pokračování v Poutníku). Odtud jsme navštívili pěšky poustevnu Le Celle, přespali a zúčastnili se nedělní mše, po ní přejeli opět autem do San Sepolcra, kde jsme zaparkovali a vydali se na náročnou dvoudenní pěší cestu (přes poustevnu Monte Casale) na La Vernu, kde jsme mohli přespat hned dvě noci a skutečně se “ponořit do modlitby” tam, kde vyvrcholil Františkův životní zápas přijetím ran Kristových.

Stopem jsem skočil pro auto a vrátili jsme se do Porciunkuly, kde jsme si připomněli Františkův „Transitus“ na místě, kde umíral. Polovinu posledního dne v Assisi jsme strávili u San Damiana. U lůžka na holé zemi, kde Klára ležela téměř třicet let nemocná, jsme si četli z jejích působivých dopisů sv. Anežce České. A pak už jsme se vydali k hrobu sv. Františka do jeho baziliky, kde jsme zakončili naši pouť, i přes ohromný nával turistů.

Tuto vzpomínku na pouť Františkánské mládeže do Assisi vám posílám, abych měl důvod vám připomenout, že by se mohla zopakovat v době od 13. do 27. dubna. Zájemci se mohou hlásit u mne.

Jiří Pechar OFM

e-mail: jiri.@ofm.cz