Reichel, František OFS

Jak to začalo?

V roce 1981 byl otec kardinál Tomášek na jedné z nesčetných návštěv v Římě, kterých využíval k návštěvě vatikánského rozhlasu, neboť jedině tímto prostřednictvím k nám mohl promluvit. Tenkrát nás vyzval, abychom putovali na místa s cyrilometodějskou tradicí: Velehrad – Levý Hradec – Řím. Proto, když se vrátil, navštívili jsme ho a přednesli následující návrh: Řím je pro nás zatím nedostupný, ale obě další místa, Velehrad a Levý Hradec, spojíme jednou poutí o jedenácti etapách (330 – 340 km, tj. průměr 30 km na etapu). Vyjdeme z Levého Hradce v únoru a každý měsíc ujdeme dvě (v květnu tři) etapy, tak abychom před 5. červencem byli na Velehradě. Otec kardinál souhlasil a doporučil nám pouť začít mezi 14. únorem (úmrtní den sv. Cyrila) a 19. únorem (den, kdy na Levém Hradci byl zvolen sv. Vojtěch za prvního českého biskupa).

Tak to tedy začalo. 19. února (v pátek) přesně na 1000leté výročí zvolení sv. Vojtěcha biskupem, sloužil otec kardinál Tomášek slavnou mši svatou odpoledne na Levém Hradci. Mezi četnými účastníky jsme byli také my, první poutníci na Velehrad. S sebou jsme měli poutnické vybavení: poutnickou hůl a archu (tj. tlumok s Písmem svatým a cihlou, do které bylo vyryto: C+M+P 1+9+8+2. Po mši svaté asi v 18 hod. jsme vyšli na první pouť do Roztok a potom přes Prahu až do Písnice (ve 22 hod.), druhý den do Velkých Popovic atd.

O této akci jsme předem informovali naše přátele na severní Moravě. Přidali se s vlastním nápadem: vyjdeme také v únoru, ale z místa narození současného – a tehdy jediného – českého biskupa, otce Tomáška, ze Studénky, a budeme dodržovat stejný program a sejdeme se společně na mši svaté  v neděli 27. června v 10 hod. na Velehradě.

 

 

Jak to pokračovalo?

Každý ročník měl určité duchovní téma, například Panna Maria, patriarchové a proroci, Otčenáš, Desatero apod. Každá etapa měla a stále má pevnou modlitební strukturu: mše svatá, liturgie hodin (ranní a večerní chvály). Anděl Páně, růženec tak, že úvod (Věřím v Boha) se všichni účastníci etapy modlí společně, další pak střídavě při chůzi po skupinách 4-5 poutníků, všichni ve stejnou dobu, a to: radostný růženec na úmysl otce biskupa a za církev u nás, bolestný růženec na úmysl jednotlivých účastníků i spoluúčastníků doma, slavný růženec na úmysl Svatého otce a za církev ve světě, četba duchovní podle připraveného tématu pro jednotlivou etapu – četlo se ráno jako námět pro rozjímání.

Společenství, které jsme prožívali, nám dalo dostatek námětů pro diskuse a přemýšlení, neboť jsme se scházeli z různých farností a společně jsme např. sobotní nebo páteční večery prožívali v jiném farním společenství.

Otec kardinál nás poutníky každý tok přijal v arcibiskupském paláci, poděkoval nám za naši angažovanost a požehnal do dalšího ročníku. Zpravidla nám také poslal svůj list, který jsme četli na Levém Hradci a na Velehradě.

 

 

Jak to vrcholilo?

V roce 1989 do Říma

Při pouti v březnu jsme se dozvěděli o vyhlášení data kanonizace bl. Anežky České. Samozřejmě nás hned napadlo, že bychom měli při této příležitosti naplnit třetí poutní místo cyrilometodějské tradice,  a písemně jsme požádali otce Tomáška o souhlas k zorganizování o pouti do Říma. Jeho písemná odpověď byla rychlá a jasná: „Sestřičky berou autobus, vezměte druhý.“

Když jsme končili v r. 1989 pouť na Velehradě, již jsme věděli, že autobusů bude více. A bylo: autobusů několik desítek, čtyři vlaky, dvě letadla a řada osobních aut. A také první setkání s krajany. Konečně jsme se sešli na slavnostní mši u hrobu sv. Cyrila v kostele sv. Klimenta.

 

 

Jak to znovu začalo?

Zatímco před rokem 1989 byla účast na poutích velmi vyhledávaná, po roce 1991 už poutníků ubývalo, protože v té době už bylo více možností křesťansky se projevit než jenom na velké, před komunisty utajované pouti. Také řada poutníků vyrostla, založila si rodiny, nebo jim přibylo roků a nemocí. Proto se několik ročníků konalo v redukované podobě, jenom „moravská větev“ chodila své poutě stále stejně. Oživení a příjemné překvapení však nastalo až na XX. ročníku v novém století. Po trasách se ve dnech 20. – 25. 8. 2001 vydaly z Velkého Meziříčí, Vranova nad Dyjí a Znojma desítky poutníků a závěru, mše sv. na Velehradě v soboru 25. 8. se zúčastnilo tisíce poutníků. Tento impuls nás vede k tomu, abychom letošní XXI. ročník připravili společně, tj. národní rada SFŘ a římskokatolická farnost ve Velkém Meziříčí a Vranově nad Dyjí.

 

 

Jak to bude letos?

Na letošní rok připravujeme tradičně obě trasy, tj. z Levého Hradce a ze Studénky. Hlavní trasa bude rozšířena o větev z Vranova nad Dyjí. Při pouti si budeme s otcem biskupem Jaroslavem Škarvadou připomínat 1020 výročí zvolení sv. Vojtěcha za biskupa (19. 2. 982) a také 20. výročí  velké pouti a setkání na Levém Hradci při mši svaté, kterou k oslavě Jubilea sloužil právě zde 19. 1. 1982 otec kardinál Tomášek a která byla startem do první etapy prvního ročníky cyrilometodějských poutí. Letos chceme v duchovních úvahách pokračovat v tématu blahoslavenství a také se věnovat aktuální tématice pokoje (míru) a dobra. ústřední myšlenkou bude verš „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,9). I letos si uvědomujeme své kořeny v tradici cyrilometodějské, proto budeme putovat od kostelíka sv. Klimenta na Levém Hradci - od prvního kostela založeného v pohanských Čechách knížetem Bořivojem a sv. Ludmilou, na Velehrad, do míst, kde sv. Cyril a Metoděj dovršili moravské křesťanství slovanskou bohoslužbou a překladem Písma do slovanského jazyka.

Všechny tyto naše poutě jsou výrazem vděčnosti našim apoštolům na Moravě a prvním misionářům v Čechách za víru, kterou nám přinesli. Přinesli nám ji pěšky, proto i my putujeme a modlíme se pěšky v jejich stopách.  Zveme vás proto všechny, abyste se k nám připojili. Není nutné se zúčastnit všech etap, ale třeba jedné nebo dvou. Je vhodné mít ochotu sdílet se s ostatními poutníky o vše, co taková poutní cesta přináší.

František Reichel OFS