Egger, Gottfried OFM

Francesco Antonio Pontillo, jak znělo jeho občanské jméno, spatřil světlo světa 16. listopadu 1729 v Taranto v jihoitalském kraji Apulii. Jeho rodiče byli dobří a hluboce zbožní křesťané, a tak vyrostl ve zdravém náboženském prostředí. Brzo se naučil milovat Boha a bližního. Jeho rodina byla velice chudá, takže jako nejstarší musel už v mladých létech přiložit ruku k práci, aby pomáhal vydělávat. Příležitost chodit do školy pro něj nebyla. Od otce se vyučil provazníkem, později i tkalcem plyšových látek. Když mu bylo 18 let, otec zemřel. To pro mladého muže znamenalo převzít zodpovědnost za pětičlennou rodinu. Jeho hluboká křesťanská víra mu pomáhala zvládat nejrůznější obtíže. Odevzdal se zcela Boží Prozřetelnosti. Tak se také mohl r. 1754 odvážit uskutečnit své řeholní povolání, jít za touhou, kterou už po léta nosil v srdci. Nejdříve ovšem s velkou rozvahou se postaral o další živobytí své rodiny.

 Osvobozen ode všech pozemských starostí a záležitostí, vstoupil k františkánům „bosákům“ v Lecce. Tito Menší bratři patřili k přísnému směru tzv. „alkantarinů“, pojmenovanému podle svého reformátora sv. Petra z Alkantary. V noviciátu dostal jméno Egidius (Jiljí) Maria od svatého Josefa. Po složení slibů byl, tak jak je ve františkánském řádu zvykem, překládán do různých klášterů:  do Squinzano (Lecce), kde pracoval jako kuchař. Třebas bylo jídlo u alkantarinů velmi skrovné, snažil se s velkou láskou bratry uspokojit, což jistě nebyla vždy snadná úloha. Po čtyřech létech přišel 1759 na krátký čas do Capurso (Bari). Zde ve svatyni „Naší milé Paní od studně“ mohl prohloubit svou mariánskou zbožnost. Choval pak po celý život něžný vztah k této svatyni Ježíšovy Matky.

 Potom ho poslali představení do Neapole do klášteříka sv. Paschala v Chiaia. Toto místo zůstalo pro něj působištěm až do jeho smrti. Nejdříve mu byla svěřena služba u fortny. Alkantarinské stanovy určovaly, aby službu vrátného vykonával jen dobrý bratr, neboť přicházel do styku se všemi vrstvami a skupinami lidí. Proto že to musí být zcela skromný bratr. S ním udělali bratři opravdu to nejlepší rozhodnutí! Především chudým, malým a opovrhovaným se dostávalo od prostého bratra Egidia Marie pomoci a útěchy. Ti nejchudší z chudých měli zvláštní místo ve velkém srdci tohoto františkána. Pověst o něm se rychle rozšířila: „Tenhle fortnýř z Chiaia má pro všechny lidi vždycky úsměv a dobré slovo.“ Nesčetní lidé ze všech stavů svěřovali jeho modlitbám a obětem své nejrůznější potřeby a starosti. K fortně klášteříka sv. Paschala neustále přicházeli hmotně a duchovně chudí jeho doby.

 Po několika létech ho spolubratři určili k sbírání almužen. Pro tuto františkánskou službu musel přinést některé oběti: opustit důvěrně známé okolí kláštera, aby přišel do styku s lidmi na cestách, ulicích a náměstích města. Ne všichni mu byli příznivě nakloněni. Setkával se i s výsměchem a pohrdáním; avšak přesvědčivý a radostný způsob tohoto syna sv. Františka si rychle dobyl srdce lidí.

 Bylo pro něj jistě nejtěžší, že už se nemohl účastnit všech společných cvičení v klášteře. Vždy, když se vrátil z cest po almužně do kláštera, vyhledával přítomnost Pána ve svatostánku. Zde mohl Bohu složit všechno, s čím se během dne setkal na ulicích Neapole a co mu bylo po domech svěřeno. Často toho nebylo málo, neboť hmotná chudoba a duchovní bída 18. století nebyla malá. Byla to doba francouzské revoluce, která i v Neapoli zanechala své stopy. Lidé, kteří za dne potkávali prostého františkána, který pro Boží lásku prosil o almužnu, mohli ho zakoušet jako chudého, avšak radostného posla pokoje a smíření.

 Stále znovu napomínal své současníky slovy: „Milujte Boha, milujte Boha!“ Zvláště nemocní a trpící se v bratru Egidiovi vpravdě setkávali se slitovnou tváří milujícího a milosrdného Boha. Nebylo náhodné, že tento maličký Menší bratr byl lidmi v Neapoli 18. století nazýván „utěšitel Neapole“. Celé město ho znalo a milovalo, mnozí mu věnovali důvěru. Proto neudivuje, že mohl vykonat mnoho zázraků; vlastně celý jeho život, práce a zmírňování bolestí byly zázrakem!

 Dne 7. února 1812 zemřel v pověsti svatosti. Ten, který tolik miloval tajemství Božího Vtělení, zemřel přesně ve 12 hodin, když se ozval zvon u sv. Paschala. Lev XIII. ho prohlásil blahoslaveným 5. února 1888, papež Jan Pavel II. dne 2. června 1996. Jeho památka se slaví v úmrtní den 7. února.

Modlitba

Bože, náš Otče, ve svatém Egidiovi Maria jsi nám dal obdivuhodný příklad prostoty a evangelní pokory.

Pomoz také nám, abychom žili věrně podle našeho křesťanského povolání, tebe nade všechno milovali a tobě s velkou horlivostí sloužili ve svých bratřích a sestrách.

Neboť ty žiješ a kraluješ po všechny věky věků. Amen.

Gottfried Egger OFM

Franziskanerinnen und Franziskaner

Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM