Pospíšilová, Ludmila OSF

K podstatě františkánského způsobu života podle evangelia patří především minorita - chudoba a fraternita. Pro svatého Františka tyto prvky zcela jasně vyplývají z evangelních rad a způsobu života Pána Ježíše, jehož šlépěje chce František následovat. Právě výraz „následovat šlépěje Pána Ježíše Krista“ je pro Františka velmi typický a inspiroval se jím v prvním listu svatého apoštola Petra[1]. Minorita a fraternita jsou pro svatého Františka konkrétní podobou evangelijního života. Důležitost, kterou kladl na tyto dvě hodnoty, můžeme vidět i v tom, že svému společenství dal název Menší bratři[2]; nenazval je Společenství Kristových chudých, ani Kajícníci Kristovy. Jako nejdůležitější charakteristiku svého společenství sv. František označuje pokoru a schopnost umět být bratrem.

Slovo „fraternita“ se na první pohled týká mužského společenství, protože je odvozeno od slova bratr.  Je to logické, protože první společenství, které František založil, tvořili skutečně bratři. Brzy však vzniká společenství řád Chudých sester[3] a zrodem Třetího řádu je již naprosto jasné, že pojem „františkánská fraternita“ znamená především evangelní pojetí kvality vztahů. [4] „Fraternita“ tedy není cosi, co by se týkalo jen bratří, ale je to  označení, kter se ve františkánském světě běžně používá pro vyjádření  specifiky františkánského společenství.

V našich zemích není tento termín dosud běžně užíván, protože není zatím dobře znám. Je možno ho přeložit jako bratrství, františkánské společenství atd., avšak každým překladem se dostáváme poměrně daleko od původního konceptu a hrozí trochu nebezpečí, že když budeme v kontaktu s bratry a sestrami z jiných kultur, pak zase nebudeme vědět, co to vlastně fraternita je. Pro ženská společenství nelze ani používat slovo „sororita“, jelikož v západním světě a především ve Spojených státech je tento termín spojen s velmi negativními zkušenostmi feministického hnutí lesbických žen. Navrhuji tedy, abychom ponechali latinský výraz „fraternita“, protože i „komunita“ je slovo latinského původu a jeho používání je nám tak běžné, že nás ani nenapadne ho překládat. Je však naprosto nezbytné, abychom hlouběji pronikali do obsahu slova fraternita. Nyní tedy několik myšlenek k tomuto tématu.

Přestože františkánská fraternita je v podstatě něco velmi prostého, není tak jednoduché ji popsat několika slovy. Pokusím se poukázat na rozdíl mezi termínem komunita a fraternita. Komunita vychází z toho, co má být společné (např. společná modlitba, vlastnictví, činnost, místo), kdežto fraternita staví na vztazích, tedy na osobním obrácení k Bohu i bližnímu, a to bez ohledu na vnější podmínky, v nichž se dané společenství nachází.

 

 

 

Historický vývoj řeholní komunityTo, že je život ve společenství jedním ze základních prvků křesťanství, bylo jasné od počátku církve. Obraz prvotní církevní obce v Jeruzalémě, tak jak ji popisují Skutky apoštolů, je toho jasným svědectvím. Již od počátku se uvnitř tohoto širšího církevního společenství rodí i různé formy zasvěceného života. Vedle mučednictví, které bylo považováno za nejvyšší možné spodobnění se s Kristem, vznikají postupně další formy totálního odevzdání se Kristu. Zvláště v historickém období, v němž ustalo pronásledování, se křesťané ptají: „Jak mohu dnes celý svůj život darovat Kristu?“ Zakusit mučednictví se stává výjimečným, církev roste početně, ale noví členové nemají v sobě často ono prvotní nadšení. Tato situace je výrazná především po získání svobody Ediktem milánským r. 313, kdy vznikají nejrůznější asketické formy života. Jsou to především první poustevníci, kteří hledali způsob, jak různými druhy askeze žít v úplné vydanosti Kristu. Původní význam slova mnich ( latinsky monachus, což je odvozeno od řeckého slova μóνος ) je „jeden“ žijící odděleně, což má vyjadřovat především askezi v odloučenosti od světa.

Výrazným průlomem v chápání křesťanské svatosti je Život sv. Antonína Poustevníka, který sepsal sv. Atanáš. Tato legenda je prvním životopisem světce, který nezemřel mučednickou smrtí. Stává se tak i novým „návodem“ jak dosáhnout svatosti. Svatý Antonín Veliký je sice poustevník, je však vyhledáván jako duchovní rádce, má rovněž své následovníky, a tak v jeho blízkosti vzniká duhovní společenství. Později Pachomius tvoří nový druh komunity, kde   žijí poustevníci, kteří mají své poustevny postaveny blízko sebe a dodržují  společný řád. Svatý Augustin pak dává základ skutečnému řeholnímu společenství. Členové mají společné vlastnictví, společně pracují, modlí se, slouží druhým.

Nejvýrazněji však pojetí řeholního společenství ovlivnil sv. Benedikt. Především v době svatého Františka byl benediktinský řád vnímán jako základní model řeholního života. Jsou však mnohé typické benediktinské charakteristiky, které ve františkánském pojetí byly zcela změněny. Je to např. funkce opata, který je ve svém úřadu doživotně a je pánem svého opatství. Dále „stabilitas loci“, přesný a neměnný řád, liturgie, mlčení, vztah k majetku atd.

To, co  přinesl sv. Benedikt do mnišského způsobu života, bylo  geniální. Shromáždil a sjednotil velké množství rozptýlených poustevníků a dal jim jednotný řád. Různí potulní rádoby poustevníci totiž nebyli právě ozdobou církve, a tak Benedikt umisťuje své poustevníky za zdi kláštera, kde panuje přísný řád a kde mají mniši zůstat až do smrti, pokud by snad někteří z nich nebyli posláni založit klášter nový. Termín „komunita“ se pak dlouho chápal v benediktinském pojetí. Velmi výrazně ovlivnil i františkánství, protože původní fraternity ve snaze vnést do charismaticky pestrého života více pořádku přijaly mnohé benediktinské formy, čímž v některých případech utlumily sílu a originalitu františkánského života ve společenství.

Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je právě fraternita, která se liší od pojetí komunity v benediktinkém duchu i od řeholní komunity v běžném slova smyslu. Jsou tu totiž specifika, která právě dnes přicházejí stále více ke slovu a ukazují cestu i novým formám zasvěceného života. Jedním z posledních dokumentů Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života „Congregavit nos in unum Christi amor“ (Spojila nás vjedno Kristova láska) říká:  „Není možné užívat pojem ,řeholní společenství´ v jednom jediném významu. Dějiny řeholního života svědčí o rozličných formách, jak může být jediná communio žita podle vlastního charakteru jednotlivých institutů. Tak můžeme dnes obdivovat podivuhodnou mnohost řeholních rodin, které církev obohacují a ji vyzbrojují pro každé dílo. Přesto se jevil bratrský život ve společenství ve svém bohatství forem jako důsledné uskutečnění onoho společného bratrského smýšlení, které spojuje všechny křesťany mezi sebou.“[5]

 

 

 

Františkův vzor pro fraternitu

V dějinách se při zakládání nových řeholních společenství stále opakuje jeden prvek: žít po vzoru prvotní jeruzalémské obce. Jinak je tomu u sv. Františka. On se vrací k modelu dvanácti apoštolů, v jejichž středu žije Ježíš. Pán je tím nejdůležitějším poutem fraternity. Nejde tedy ani tak o to, že se řeholníci zavážou žít i zemřít za zdmi jednoho kláštera, ve kterém je shromážděna komunita, ale o to, že fraternita je tam, kde jsou bratři či sestry shromážděni kolem Ježíše. Vzpomeňte na naše bratry a sestry ve vězení či internaci. Neměli nic, a přesto podle svědectví, která známe, co se u nich zvláště upevňovalo, byl život ve fraternitě. Fraternita totiž nepotřebuje nic jen Ježíše a kolem něho shromážděné společenství. To však neznamená, že ve fraternitě si každý dělá, co chce, a jde, kam chce. Každá fraternita je totiž vedena svým představeným, který ji má sjednocovat kolem Ježíše a sloužit bratřím či sestrám tím, že dbá na to, aby fraternita skutečně žila správným duchem.

 

 

 

Apoštolské poslání je žít ve fraternitě

Sv. František velmi brzo pochopil, že k základům jeho povolání patří apoštolát. Chce následovat „šlépěje našeho Pána Ježíše Krista“, a to je jeden z důvodů, proč se také on stává jedním z jeho apoštolů. Společenství Ježíše s jeho apoštoly je pravým vzorem františkánské fraternity. Proto první bratři opouštěli všechno a následovali Krista, aby mohli žít v putující fraternitě, a dostávají poslání hlásat Boží království. Apoštolát ve vlastním významu, tak jak ho chápe sv. František, není jen nějaká náboženská aktivita ve prospěch šíření víry, ale je to především styl života apoštolů, což znamená pro Krista opustit všechno, žít s ním ve společenství ostatních povolaných a společně přijmout poslání hlásat evangelium nejprve svým životem, a je-li to vhodné, tak i slovem. Toto pojetí apoštolátu je velmi blízké i výrazu současného Svatého otce Jana Pavla II, když mluví o nové evangelizaci. Apoštolská exhorta „Evangelii nuntiandi“ papeže Pavla VI. říká, že „Církev začíná plnit toto poslání tím, že nejprve evangelizuje sebe samu. Obec věřících má být též obec žité naděje, na které se všichni živě podílejí, a obec bratrské lásky.“[6]

 

 

 

Teologický základ „bratrství“ v křesťanství

Nyní jsme se dotkli jedné věci: fraternita je základní křesťanský pojem. A jdeme-li dále, je to vlastně základní obecně lidský pojem. Je tu však jistý rozdíl, protože bratrství z obecně lidského hlediska je dáno pokrevním příbuzenstvím. Bratry a sestry si nevybíráme, ale přijímáme je v téže rodině. Křesťanství přináší významný posun. Křesťanské bratrství je zjevením lásky společenství a jednoty Nejsvětější Trojice. Pramení z přijetí a rozpoznání Boha jako Otce a Stvořitele všech a přijetí bližního jako bratra.

Pojetí bratrství je v křesťanství již od sv. Pavla chápáno jako společenství Božích synů. Nejedná se tu o zdůrazňování mužského prvku, ale o hodnotu křtu, který nás přivádí k novému životu podle ducha, k novému společenství, kde má každý bez rozdílu hodnotu Božího syna. Žena, která v té době neznamenala téměř nic, tak najednou dostává stejnou hodnotu jako syn. Tyto nové vztahy pramení z tajemství vtělení Syna Božího, který nás spasil a vykoupil svou obětí na kříži, a tak nám získal i účast na svém synovství. Pro upřesnění cituji několik myšlenek sv. Pavla:

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž Ducha synovství, v němž voláme: ,Abba, Otče!´ Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsem-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“ (Řím 8,14-17).

„Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Ježíši Kristu. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3, 26-29).

 

 

František a kontemplace „fraternity“

Bratrství je základním evangelijním pojmem. I to je důvod, proč má v životě sv. Františka tak výrazný rys. František věrně následoval šlépěje svého Pána, a tak dokázal uskutečnit evangelijní bratrství nesmírně specifickou formou. Jeho bratrství pramení z hlubokého vztahu k Bohu, který pak zpětně otvírá jeho srdce novým obzorům, v nichž pak vidí své spolubratry, ostatní bližní a dokonce i celé stvoření jako bratry v Kristu, děti jediného Otce na nebesích. Počátek můžeme vidět již při jeho obrácení: „Muž Boží vrátil otci peníze, které chtěl vynaložit na opravu zmíněného kostela, a to na radu assiského biskupa, který soudil, že by nebylo správné věnovat na svaté účely to, co nebylo spravedlivě nabyto. Lidem, kteří se sběhli, František řekl: ,Od nynějška budu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích – a už nebudu říkat: otče Petře Bernardone. Vracím mu – vizte – nejen jeho peníze, ale také všechny své šaty a půjdu za Pánem nahý.´ Ó svobodná duše muže, kterému stačí jen Kristus!“[7]

Kontemplace Božího Otcovství jde ruku v ruce s kontemplací bratrství v Kristu. „A nade všemi muži a ženami, kteří tak budou jednat a vytrvají v tom až do konce, »spočine Duch Páně« (Iz 11,2) a učiní si u nich příbytek (Jan 14,23), budou dětmi nebeského Otce (Mt 5,45), jehož díla konají, a jsou nevěstami, bratry i matkami našeho Pána Ježíše Krista (Mt 12,50). Nevěstami jsme, je-li věrná duše skrze Ducha svatého zasnoubena s Ježíšem Kristem. Jeho bratry jsme, činíme-li vůli jeho Otce v nebesích. Jeho matkami jsme, nosíme-li ho s láskou a s čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle, a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor (Mt 5,16).“[8]

„Síla lásky z něho udělala bratra všech tvorů. Proto se nelze divit, že ho Kristova láska učinila ještě víc bratrem těch, do jejichž duše vtiskl Stvořitel svůj obraz. Říkával, že není nic vznešenějšího nad spásu duší, a prokazoval to tím, že Boží Syn se za spásu duší dal přibít na kříž. Proto se tak usilovně modlíval, tak neúnavně kázal, tak silně se snažil dávat dobrý příklad. Měl za to, že je Kristovým přítelem, jen když miluje duše, které také Kristus miloval. Proto také velmi ctil učitele Božího slova, protože vykonávají s Kristem týž úřad jako jeho spolupracovníci. Své bratry pak v hluboké víře ve společnou účast na věčném dědictví vroucně uzavíral do svého milujícího srdce.“[9]

Z Františkova milujícího srdce tak pramení i konkrétní způsob života ve společenství s jeho bratry. Vztah k Nejsvětější Trojici stále více pronikal do všech konkrétních vztahů, které utvářel se svými spolubratry, s ostatními bližními i celým tvorstvem.

 

 

František a první „fraternita“

 

 

Ve svém Testamentu sv. František píše toto: „A když mi pak dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě a pan papež mi to potvrdil.“[10] Příchodem prvního bratra se zcela mění Františkův život, je to poslední etapa jeho procesu obrácení.

Fraternita - utvořená z milosti Boží, darovaná Bohem, sjednocená kolem evangelia, a Ježíši v eucharistii, oživovaná Duchem ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista, prodchnutá duchovním mateřstvím, provázaná milosrdenstvím, ponořená s láskou do Církve je znamením a nástrojem otevřenosti vůči celému stvoření v univerzálním bratrství ke všemu stvořenému. František dal Pánu všechno a Pán mu za to dal bratry, kteří též dali Pánu všechno, a proto byla první františkánská fraternita tak krásná. Neměli totiž nic jen Pána a jeden druhého. Zrcadlo dokonalosti[11] nám svědčí o tom, že když sv. František chtěl popsat dokonalého menšího bratra, našel na každém bratru nějakou krásnou vlastnost. Prohlásil tak jednou provždy za dokonalého menšího bratra či sestru společný život v bratrství podle evangelia.

Pravděpodobně nejhezčí popis první fraternity bratří máme v Legendě tří druhů: „Snažili se denně vroucně modlit, svýma rukama pracovali, aby zapudili jakoukoli zahálku, nepřítelkyni duše. O půlnoci vstávali a vroucně se modlili se slzami a vzdechy. Milovali se srdečnou láskou a jeden druhému sloužil a krmil jej jako matka svého milovaného jedináčka. Byli tak pevně zakořeněni a založeni v lásce, že jeden druhého ctil jako svého otce a pána. Ti, kdo nad druhé vynikali úřadem představenství nebo nějakou předností, platili za nižší a prostší jiných. Všichni žili radostně v poslušnosti, oddaní ochotně představenému. A nesoudili ho, je-li dobrý, či špatný: vše, co přikazoval, uznávali za vůli Boží, a proto jim bylo plnění příkazů příjemné a snadné. Tělesných žádostí se zdržovali, druh druha nesoudili ani nešpehovali a chránili se, aby jeden druhého neurazil. A když se někdy stalo, že jeden o druhém prohodil slovo, které by ho mohlo urazit, vyčítalo mu svědomí tolik, že neměl pokoje, dokud se ze své viny nevyznal, nevrhl se na zem a nenechal si šlápnout na ústa nohou uraženého bratra. Zdráhal-li se uražený bratr na ústa mu šlápnout, tu, když byl bratr, který urazil, představeným, rozkázal mu, aby to učinil. Když byl podřízený, prosil představeného, aby šlápnout přikázal. Tak se snažili žít bez jakéhokoli nedorozumění či zlomyslnosti a zachovávali mezi sebou dokonalou lásku. Proti chybám se snažili stavět jim protivné ctnosti a v tom všem je podporovala milost Pána Ježíše Krista. Také si nic nepřisvojovali, ale knihy a jiné darované věci užívali společně podle podání apoštolů. Ač mezi nimi vládla pravá chudoba, přece byli velkomyslní a štědří ve věcech, které jim Pán udělil. S radostí a z lásky k němu z mála rozdíleli všem prosícím, zvláště žebrákům.“ [12]

Fraternita, která je zde líčena jako vzor krásných a hlubokých vzájemných vztahů mezi bratřími, však dává tušit i každodenní problémy, které bratři zakoušeli. Nejsou to jen četná pronásledování ze strany světa, ale i vnitřní neshody a různé těžkosti, které s sebou přináší lidské soužití. Autor legendy se snaží představit ideál, vzor. Jako v legendách, tak i ve spisech sv. Františka máme příklady, kde František mluví o napomínání bratří, o potřebě přijímat vzájemně své chyby, o tom, aby bratří nikoho nesoudili, apod. Fraternita totiž není něco, co by „spadlo z nebe“ bez lidského přičinění. Každý opravdový vztah je darem Božím, avšak bez našeho úsilí nikdy nevznikne. Tak i fraternita je darem Boží milosti těm, kteří o ni usilují.

 

 

Fraternita v duchu chudoby

 

 

 

a) Je to tedy závazek - stát se skutečným darem pro druhé

Ø      V totálním zřeknutí se sebe, inspirovaným Ježíšem přítomným v eucharistii. „Jak podivuhodná velikost a udivující snížení! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje, že se pro naši spásu urývá pod nepatrnou způsobou chleba! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce! Pokorně se proto skloňte a on vás povýší. Nic si ze sebe proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává.“[13]

Ø      V stavu neustálé vděčnosti Bohu prožívat, že vše, co osobně máme, je darem Božím, který musíme neustále vracet. „Uvažuj, člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě… Čím se tedy můžeš chlubit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že bys měl všechno vědění a uměl vykládat všechny jazyky i pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chlubit. … Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi, a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista.“[14]

 

 

b) Je to závazek k úsilí přijmout bratra jako dar

                                                                                         Skutečná fraternita je tam, kde je duch obrácení, kde se odpouští a kde je vidět každodenní úsilí o věrnost Bohu i lásce k bližnímu, a to i přes jednotlivé chyby a selhání. Svatý František učí, abychom dokonce omezenosti a nevěrnosti druhých chápali jako zcela zvláštní "milost Boží", totiž jako možnost prožívat i projevovat milosrdenství. „Pokud mohu, říkám ti k prosbě tvé duše toto: Všechno, co ti brání milovat Boha, tvého Pána, a všechny, kteří ti dělají těžkosti, ať jsou to bratři nebo jiní lidé, to všechno máš pokládat za milost. … A miluj ty, kdo ti dělají těžkosti, a nesmíš od nich nic jiného chtít, než jak Pán ti dá. A právě v tom je miluj a nepřej si, aby byli lepšími křesťany jen kvůli tobě.  A to ti buď milejší než život v poustevně.“[15]

 

 

Vnitřní řád ve fraternitě

 

 

 

a) Poslušnost evangeliu

Je nutné si uvědomit, že skutečná fraternita je darem evangelního života. Z toho plyne, že musí být oživována Božím slovem a z něho čerpat jako z pramene života. Evangelní život je však také poslušnost: „To říkám i o všech ostatních, kteří se nevázaně potulují a nedbají řeholní kázně, protože náš Pán Ježíš Kristus vydal svůj život, aby neporušil poslušnost vůči svému nejsvětějšímu Otci.“[16]

„A všichni bratři, kteří »sejdou z cesty přikázání Páně« (Žl 119/118, 21), jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví. Vytrvají-li však v přikázáních Páně, která slíbili zachovávat podle evangelia a našeho života, ať vědí, že žijí v pravé poslušnosti a Pán jim žehná.“[17]

 

 

 

b) úcta k eucharistii

„Proto vás všechny, své bratry, prosím a líbám vaše nohy s tou láskou, jaké jen jsem schopen, abyste prokazovali všechnu úctu a všechnu čest, jak budete s to, nejsvětějšímu tělu a nejsvětější krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož se všemu tvorstvu, jak na nebi tak na zemi, dostalo pokoje a bylo usmířeno se všemohoucím Bohem.“[18]

 

 

 

c) Fraternita oživovaná Duchem svatým žije v minoritě a lásce

„Zda má Boží služebník ducha Páně, to lze poznat takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, pak si na tom nic nezakládá, protože jeho vlastní já je vždy nepřítelem všeho dobrého, ale tím více má před očima, jak je ve skutečnosti malý a pokládá se za menšího než všichni ostatní lidé.“[19]

„Sv. František v řeholi napsal: ´A mají být menší´, když větu vysvětloval, řekl: ´Chci, aby se toto bratrstvo nazývalo řád Menších bratří.´ A jako opravdoví menší bratři, kteří jsou všem podřízeni, hledali pro sebe vždy nízkou práci a málo hodnocenou službu, kde se jim dalo lehce křivdit. Tak chtěli stavět základy na pevné půdě pravé pokory, aby v nich s požehnáním nebes vyrostla duchovní stavba ctností. A vskutku, na tomto pevném základě vyrostla nádherná stavba lásky ze živých kamenů, shromážděných ze všech konců světa, které se spojily v chrám Ducha svatého. Jakou láskou ke společenství byli noví Kristovi učedníci zaníceni! Jakou láskou planuli! Když se totiž někde sešli nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní lásky, který rozséval sémě pravé lásky daleko vyšší, než je přirozená náklonnost.“[20]

 

 

 

d) Fraternita věrná církvi

„Konečně ukládám pod poslušností ministrům, aby si vyžádali od pana papeže jednoho kardinála svaté římské církve, který by řídil, chránil a napravoval toto bratrské společenství: abychom, poddáni a podřízeni církvi svaté, vytrvali v katolické víře (srov. Kol 1,23) a zachovávali chudobu, pokoru a svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista, jak jsme to pevně slíbili.“[21]

 

 

e) Služba představených

„A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: »Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil« (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří.“[22]

„A v tomto způsobu života ať se nikdo nenazývá »převor«, ale všichni ať se nazývají prostě »menší bratři« (srov. Lk 22,26). A jeden druhému ať umývá nohy (srov. Jan 13,14).“[23]

 

 

f) Kapitula

Kapitula je setkání fraternity na úrovni buď generální, provinciální či místní, aby se prověřila věrnost slíbenému evangelijnímu ideálu a aby se učinila rozhodnutí o dalším směřování společenství v jeho službě. „Každý ministr se může scházet každý rok se svými bratry na kterémkoli místě o svátku svatého archanděla Michaela, aby s nimi jednal o věcech, které se týkají Boha.“[24]

 

 

g) Láska k nemocným bratřím a sestrám

„Onemocní-li některý bratr, ať ho ostatní bratři neopustí, i kdyby byl kdekoliv, ale ať určí jednoho, nebo podle potřeby více bratří, kteří by mu posloužili, jak by si přáli, aby byli sami ošetřováni. V krajním případě jej mohou svěřit důvěryhodné osobě, která by o něj v jeho nemoci pečovala. A já prosím nemocného bratra, aby děkoval za všechno svému Stvořiteli a aby si sám přál být takový, jakého jej chce Bůh mít, zdravého nebo nemocného, protože všechny, které Bůh předurčil k věčnému životu (Sk 14,48), vychovává Bůh ranami i nemocemi a duchem zkroušenosti, jak Pán praví: »Já kárám a trestám všechny ty, které miluji« (srov. Zj 3,19).“[25]

 

 

 

 

 

 

Duchovní růst fraternity

 

 

 

Pokud se bratři i sestry žijící ve fraternitě přibližují ideálu  ducha sv. Františka, tak se to vždy projeví v životě fraternity. Její apoštolská síla pramení z kvality vztahů jejích členů k Bohu a k sobě navzájem. Vztah k Nejsvětější Trojici pak bude stále více pronikat do všech vztahů i s ostatními bližními i celým tvorstvem. Františkánská fraternita si nepřivlastňuje tvory, ale dokáže jim projevit skutečnou lásku, která osvobozuje od zla a hříchu.

„Všechny tvory také nazýval svými bratry a sestrami, a tak vnikal pro jiné nezvyklým, ale jedinečným a hlubokým způsobem srdcem do tajemství tvorů. Dospěl totiž už ke svobodě a slávě Božích dítek.“[26]

„ Jestliže se františkánská fraternita stane skutečností, rozšiřuje se na všechny lidi, přátele i nepřátele, na křesťany i nekřesťany, ba na všechno tvorstvo: všichni jsou bratři a sestry, neboť všechno, co je stvořeno, má svůj počátek v Bratru Kristu.“ [27]

 

 

Slovo na závěr

 

 

V tomto pojednání o fraternitě jsem se snažila načrtnout její nejdůležitější prvky. Mnohé by se ještě dalo dodat, prohloubit. V některých bodech jsem dala přednost citátům z Františkánských pramenů před vlastním komentářem. Tato úvaha má být však především impulsem k dalšímu rozjímání.

Ke chvále Boží. Amen.

S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

 

 

 

 

 

Použitá Literatura:

 

 

a) Prameny

 

 

 

Bible, český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1993.

Pavel VI., Evangelii nintiandi“ apoštolská exhorta z 8.12.1975.

Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života „Congragavit nos in unum Christi amor“ z 2.2.1994.

Františkánské prameny in CD ROM - Františkánská knihovna, Olomouc 2001.

 

 

 

            b) Odborná literatura

 

 

 

Aniello paolo di palo, Sulle orme di Francesco alla sequela di Cristo, Padova 1999.

Boni a., Fraternitá, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1983), s. 613 – 638.

Iriarte L., „Dějiny františkánského řádu“ in CD ROM Františkánská knihovna, Olomouc 2001.

Iriarte L., „Vocazione francescana, Casale Monferrato 1999³.

Movimento Religiose francescane, Progetto di formazione francescana, Bologna 1988.

Pastorello L., „Principi di pedagogia francescana“, Roma 1991.