Holota, Benedikt OFM

Člověk si tak snadno zvykne myslet na Pána Boha v obnošených a naučených formulkách, že mu nakonec za těmi formulkami vybledne sama božská skutečnost. Modlitba se stane náboženskou zvyklostí. Proto bychom se měli stále pokoušet myslet na Pána Boha v jeho novosti, v jeho stále věčné čerstvosti a mladosti. Občas se  nás při modlitbě přece jen – i když jen zřídka – zmocní neurčitý pocit velkého mysteria, a v takové chvíli se začneme modlit zajíkavě. A to je vlastně ten pravý způsob modlení. Kdo zažil Boží blízkost, ten o tom něco ví.

Kdo z nás však vlastně prožil Boží blízkost? Každodenním uhýbáním svatosti jsme si vytvořili jakési závětří zvykové pohodlnosti, do které každodenně utíkáme, se kterou jdeme naslepo dál, aniž bychom věděli, co se v nás odehrává. Denní shon, starosti, ctižádosti, úspěch, požitky – byť i dovolené – v nás dusí cit pro mysterium, které nás obklopuje od narození až po hrob. Nesmíme si nechat uniknout z našeho života smysl pro toto tajemství. Nesmí v nás zaniknout vnitřní hlas, toto vnitřní mlčení, kterým k nám Pán tiše promlouvá: „Jsi můj!“ „Jsi moje!“

 

 

 

Jedna z oblastí, která je ohrožena náboženskou zvyklostí, je denní modlitba církve nebo – jak jsme zvyklí prostě říkat – breviář. Není pochyby, že modlitba breviáře by měla být pro nás radostí a oddechem a oporou.

Proč se tato radost tak snadno vytrácí? Není to snad z toho, že si dost neuvědomujeme smysl poslání této modlitby, kterou nám církev svěřila? Nebo jsme si nechali vědomí toho smyslu ubít denními starostmi? Nebo nám ten smysl za léta pozvolna zvětral? Opomíjíme prostředky, které nám dává breviář pro duchovní život. Když nám dá církev do rukou breviář, svěřuje nám tím poslání, které je třeba pochopit.

Je jen jedna modlitba, jako je jedno vykoupení, jedna víra, jeden křest, jedna spása, jeden Bůh: modlitba Ježíše Krista. Všechny naše modlitby patří do Božího bytí. Modlitba Ježíše Krista je první a jediná modlitba v tomto vesmíru. Pramení z božské přirozenosti Slova. Od věčnosti je Boží Slovo a tlumočí jediným, nekonečným a mlčenlivým slovem, kterým je samo, všechnu dokonalost Toho, kterým je zplozeno:

 

 

 

 „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo“ (Jan 1,1-3)

.

Má-li někdo tlumočit dokonalost druhého, musí ho dokonale znát. Plně chválit může jen ten, kdo zná všechny přednosti toho, koho chválí:

„Nikdo nezná Otce, jenom Syn“ (Mt 11,27). Jeho píseň chvály a lásky k Otci ve věčnosti je naprosto jednoduchá. Slovo se však vtělilo:

 „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14).

 Vtělením však Slovo zůstává tím, čím bylo předtím: nekonečnou oslavou svého Otce:

„On je výblesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty (Žid 1,3).

Vtělením se jeho píseň chvály a lásky nezměnila. Pouze v ústech člověčenství Slova se stala artikulovanou, vyslovenou, hláskovanou, a jako ozvěna, která se členitostí krajiny zmnohonásobuje, je Kristova modlitba chvály neustále zmnohonásobovaná členitostí stvoření, a zaznívá prostorem a časem. Věčná píseň chvály a lásky Věčného Slova je nosnou stavbou naší modlitby breviáře, takže není individuální ani izolovaná, nýbrž v každém z nás je to modlitba Krista, protože jsme jeho svědky.

Breviář nám církev dala s určitým závazkem: jsme v celém společenství lidstva, celé církve. Při modlitbě hodinek jsme ústy celého těla církve a takřka vtahujeme celé mystické tělo církve do chvály, kterou přednášíme nebi s Kristem Pánem. A verši, které nám Duch svatý vkládá o sobě do našich úst, nám takto Bůh dovoluje, aby námi opěvoval sám sebe.

Jak praktikovat denní modlitbu církve?

Není pochyby, že Bůh, jako dobrý a ohleduplný Otec, se spokojuje s naší dobrou vůlí, když modlitbu církve konáme poctivě. Čím však do modlitby kanonických hodinek dáme více porozumění i více srdce, tím budeme mít z modlitby větší radost. Nemůžeme počítat s tím, že bychom měli stále citelnou útěchu z modlitby, ale větší pochopení úkolu, jaký má breviář v našem životě, může být účinnějším prostředkem posvěcení a apoštolátu.

Denní modlitba církve

-         nás přivádí do styku s Bohem,

-         utužuje pouta důvěrnosti s Ježíšem Kristem, který se s námi, skrze nás modlí,

-         nutí nás, abychom zcela soustředili v Ježíši svou činnost,

-         dává nám příležitost k častějšímu vzbuzení úkonu úcty, víry, lásky a klanění.

Z těchto důvodů je nástrojem posvěcení. Je však také nástrojem apoštolátu. Tuto milost nemají ti, kdo se nemodlí nebo se modlí špatně.

Kdo si zamiluje denní modlitbu církve, stane se mu odpočinkem, potravou, posláním a vyzařováním. Buďme proto při modlitbě breviáře usebraní. Procházejme jeho text s Kristem v důvěrnosti svého srdce nejen jménem svým, nýbrž také jménem všech, kdo se nemodlí, ale také ve spojení s těmi, kdo se modlí. Modleme se s Kristem. On se modlí neustále. Je tedy tak snadné modlit se s ním. Je třeba vlít svou modlitbu do jeho modlitby. Nebojme se na Ježíše naléhat svou modlitbou. Zdá se, že to má rád, když jsme svatě dotěrní. Dovoluje tak naší lidské svobodě, aby se upevnila ve spolupráci s Kristovou láskou.

Ve chvíli modlitby breviáře chytáme všechny hlasy celého vesmíru. Bereme na sebe potřeby celého lidstva. Jsme ozvěnou hlasů všech duší, které jsou v tísni. Jsme lidským výrazem věčné chvály Kristovy ke slávě nebeského Otce. Ve chvíli modlitby breviáře jsme mocní. Jak by mohl Pán nevyhovět všemu, co žádá jeho mystické tělo svým srdcem, které rezonuje podle záchvěvu Ježíšova srdce a modlí se tak v duchu a pravdě?

Kdybychom se přestali modlit breviář, svět sám by byl překvapen pouští bezútěšnosti, která by jej zavalila. Kdybychom se modlili breviář lépe, asi by byl svět udiven z milostí, které by Pán udělil, a ze šťastných přeměn, které by z toho vznikly. Máme tedy v rukou revoluční moc, jak obnovit zemskou tvář. Bez Boží milosti by se svět zřítil do propasti. V breviáři jsme dostali do rukou moc, která má cenu spasitelné milosti.

Pán se dívá a čeká, že se budeme modlit. Dívá se celá církev. Zástupy hříšníků, nemocných a trpících naléhavě prosí o modlitbu. Andělé a svatí čekají, že naše modlitba oslaví Boha.

 

 

 

Pane Ježíši,

který mě chceš použít k tomu, abys svou modlitbu ke slávě svého nebeského Otce rozšířil jménem všech lidí - mých bratří a sester - a k jejich užitku, vzbuď ve mně chuť k tomuto božskému oficiu.  Dej mi pro ně porozumění. Dej mi větší pochopení velikosti a krásy poslání, jež jsi mi svěřil. Dej, aby recitace breviáře mi nebyla tíživým břemenem.   Ať se stane mně a celé církvi  zdrojem lásky a radosti ve stále hlubší jednotě mysli s tebou  a jednotě srdcí mezi námi. Amen.

Benedikt Holota OFM