Houška, Petr Alk. OFM

Vstupujeme Popeleční středou do svatopostního období. Sotva projdeme branou, za níž se otevírá cesta čtyřiceti dnů směřující ke slavení velikonočního tajemství, připomínáme si jako každoročně 15. únor – den hrdinské smrti 14 františkánů od Panny Marie Sněžné v Praze, umučených r. 1611. Letos má tedy toto výročí opět popelcové předznamenání.

Světlem na cestu nám mohou být slova Dona Jakuba Alberione, zakladatele Společnosti svatého Pavla: „Doba postní nás vede k uctívání Ježíše Krista ukřižovaného. Z kříže nás Pán učí spíše příkladem než slovy. Pane, tvůj život mi ukazuje cestu, tvé učení utvrzuje a osvětluje mé kroky, tvá milost je mi oporou na cestě k věčnosti.“

Podle slov sv. Augustina církev kráčí dějinami provázena útěchou od Boha a pronásledováním ze strany světa. Doby zkoušek, které ověřují stálost věrných, má na mysli Pán Ježíš, když říká, že přijdou dny, kdy jeho učedníci se budou podobat truchlícím svatebčanům (srov. Mt 9,14).

„Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). Když jeruzalémská velerada chtěla odstranit Pána Ježíše a stála jí v cestě římská státní moc, museli Kristovi nepřátelé vykonstruovat obvinění politické. Nejinak se často vedlo i věřícím a kněžím během staletí. „Služebník není víc než jeho pán“ (Jan 15,20).

Když koncem ledna 1611 vtrhlo do Čech pasovské vojsko, byli za strůjce této akce označeni katolíci a lid, který se v polovici února sběhl z okolí na obranu Prahy, uvěřil snadno šířeným pověstem, že prý v klášteřích jsou ukrývány zbraně a že tam prý našli útočiště i rozehnaní pasovští jezdci. Příčinou těchto nepokojů byla ve skutečnosti slabá vláda císaře Rudolfa II. a dvorní intriky. Avšak nenávist veřejnosti se obrátila proti klášterům.

Bratři františkáni u Panny Marie Sněžné byli připraveni na nejhorší. Vždyť už dříve jim bylo nejednou vyhrožováno, leckdy byli už napadeni a ani kostel nebyl ušetřen pohoršlivých výstupů. Budoucí mučedníci se v očekávání smrtelného zápasu dobře připravili na smrt svátostným vyznáním hříchů a přijetím Eucharistie.

Na masopustní úterý 15. února 1611 přivalil se ke kostelu a klášteru dav čítající asi 700 lidí ozbrojený nejrůznějšími smrtícími nástroji. Během asi čtyř hodin došlo postupně ke kruté fyzické likvidaci čtrnácti bratří na různých místech areálu. Kostel i přilehlá kaple byly vyloupeny a zpustošeny. Těla umučených bratří byla obnažena, zneuctěna a ponechána pohozena až do příští soboty, kdy dvě ženy ze šlechtických rodin s několika pomocníky je uctivě pohřbili v klášterní chodbě blízko brány přímo do země. Později byly jejich ostatky uloženy do společné schrány a pohřbeny v tehdejší kapli Panny Marie, dnes sv. Michala, na místě, kde v druhé polovici 17. století byl postaven oltář řádového světce Petra z Alkantary, tehdy právě kanonizovaného.

Od smrti 14 bratří nás dělí bezmála čtyři století. Zdá se, že oživovat vzpomínku na něco tak dávného je nevhodné a nečasové v době, kdy spíše hledíme kupředu a kdy spád událostí se stává stále prudším. Avšak minulost nicméně zůstává učitelkou života, světlem pravdy a svědkem časů. V minulých létech byla právě historie zanedbávána nebo zkreslována podle předem hotových schémat. Učme se rozumět dnešku v návaznosti na to, co bylo.

Naše vzpomínka nás zavedla do doby, kdy Praha byla už významným evropským městem. Proto ohlas krvavého svědectví 14 františkánů od Panny Marie Sněžné pronikl od nás i za hranice, a i dnes se probouzí zájem například v Itálii, odkud pocházeli někteří z usmrcených. Bylo by smutné, kdybychom my, kteří chodíme často nebo denně kolem hrobu těchto hrdinů, zůstávali lhostejní. Jejich smrt není pouze jednou z mnoha epizod z vleklého období náboženských bojů. Bylo by ovšem lepší, kdyby historie takové stránky neměla. Ale položme si otázku: Proč musel být Pán Ježíš ukřižován?

 úrodné pole církve má i své krvavě červené květy a může se jimi honosit i Praha. Ti, na které vzpomínáme, mají co říci dnešku i zítřku. Sníme o jednotné Evropě, o sbližování národů, o zbytečnosti hranic a leckteré kroky tímto směrem se již podnikají. Hlásíme se ke společnému kulturnímu dědictví, jehož základem je křesťanská tradice. Chceme Evropu bez násilí a útlaku, v níž budou všichni respektovat lidská práva. Nemohli by se v budoucnu právě tito umučení bratři, kteří tvořili jednu duchovní rodinu, ač byli z různých národů, stát patrony evropského domu? Není jejich smrt postoupená pro přesvědčení a věrnost povinnosti jakýmsi výkřikem proti násilí a uplatňování síly vůči argumentům ducha? Nenesou ještě dnes lidem různých národů Františkův pozdrav pokoje, aby každý mohl vyznávat své přesvědčení svobodně a hájit je pouze duchovními zbraněmi? Ač zemřeli, dosud mluví.

Petr Alk. Houška