Torkington, David

 Pan Hogg by podle mého nenašel tak rychle zaměstnání, nebýt právě toho, že jeho předchůdce cestou do školy náhle zemřel. Pan Hogg byl to, čemu se tehdy říkalo beatník, a za normálních okolností by nebyl vybrán, aby učil v šestém ročníku angličtinu. Vždycky nosil špinavé džíny, pestrobarevnou košili, ošuntělý vlněný kabát ke kolenům a sandály - i když sněžilo. Neměl-li právě vynikající přednášku z anglické literatury, potom byl v knihovně, kde četl existenciální filosofii. Zbožňovali jsme ho.

 Dokonce jsem začal číst Martina Bubera, kterého ve třídě neustále citoval. Půjčil mi jeho knihu Já a Ty, s kterou jsem zápasil celé týdny, než jsem přiznal porážku. Vzdal jsem pokusy stát se existenciálním filozofem a rozhodl jsem se pouze tak vypadat, jako ostatní kluci ve třídě, kteří byli uhranuti kouzlem pozoruhodného pana učitele Hogga.

 Naneštěstí pro nás všechny ředitelství tomuto kouzlu nepodlehlo a pan Hogg byl na konci pololetí propuštěn. O několik let později jsem v antikvariátu narazil na malou knížku od Martina Bubera; jmenovala se Způsob života. Cestou domů v autobuse jsem ji přečetl od začátku do konce.

 Jakožto ortodoxní Žid prodchnutý rabínskou tradicí se Martin Buber rozhodl podrobně popsat podstatu své existenciální filosofie v příbězích, takže i já jsem byl schopen pochopit to, co jsem předtím nechápal. Jedna z jeho povídek pojednávala o tesaři z Lubinu, který ve snu uviděl obrovský poklad nesmírné ceny a bylo mu dáno na srozuměnou, že je určen pro něj, pokud ho jen najde. Okamžitě shromáždil své nástroje do staré cestovní brašny a vydal se hledat to, co viděl ve snu. Poté co poklad, v jehož nalezení doufal, marně hledal ve všech světadílech, vrátil se unavený a vyčerpaný domů a pohodil nářadí na zem u krbu, který před čtyřiceti lety opustil. Prkna na podlaze se pod tou tíhou posunula a odkryla poklad, který o celou generaci dříve viděl ve snu.

 Království Boží je uvnitř, a hledáme-li jeho přítomnost někde jinde než tam, kde právě jsme, a na jiném místě než hluboko ve svém nitru, hledáme marně. právě tam se Ten, který je nekonečně vzdálený, rozhodl stát se nekonečně blízkým.

 Poté, co se Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři a co mu na Sinaji dal zákon, řekl mu, aby pro něj postavil stan, neboť teď bude přebývat mezi lidmi a putovat s nimi. Když dorazili do zaslíbené země a postavili chrám, stala se velesvatyně v jeho středu, za obrovskou oponou, která ji oddělovala od zbytku chrámu, jediným místem na zemi, kde přebývala Boží přítomnost.

 Když byl Ježíš nakonec oslaven na kříži, tato opona se roztrhla vpůli. Boží přítomnost na zemi se už neměla nacházet ve velesvatyni, v chrámu zbudovaném lidmi, ale v chrámu vlastního těla Kristova a tělech všech mužů a žen, kteří se svobodně rozhodnou jej přijmout. Proto sám Ježíš řekl, že království Boží je v nás, jako bylo v něm, a proto svatý Pavel řekl, že naše vlastní těla jsou nyní chrámy Ducha svatého.

 Je zvláštní, že bylo potřeba židovského filozofa, který Ježíše odmítal, aby mi pomohl uvědomit si jednu z nejhlubších pravd, jež kdy Ježíš učil. Přestal jsem jezdit na pouti, které pro mne v minulosti tolik znamenaly; čas kvapí, proč bych ho tedy utrácel a hledal venku to, co mohu najít jen uvnitř? Nechci tím říci, že bychom neměli vyhledávat zvláštní místa, která nám pomáhají přiblížit se Bohu, ale ta místa jsou zvláštní právě proto, že pro nás vytvářejí nejlepší možné prostředí k zakoušení Toho, který si postavil svůj stan v nás a putuje s námi, kamkoli jdeme.

 Právě takové místo jsem si našel před deseti lety v odlehlém benediktinském klášteře v Itálii. Opat byl Angličan a vysvětlil mi, jak slib, že prožijí celý život na jednom místě (stabilitas loci), pomáhá bratřím, kteří ho skládají, hledat přítomnost uvnitř, jež tak často uniká duchovním přelétavcům, pro něž je obtížné usadit se někde nadlouho. Nepoznal mě - proč by taky měl? -, ale já jsem ho poznal. Neviděl jsem, co nosí pod hábitem, ale klidně bych se vsadil, že jsou to ty samé staré džíny a pestrobarevná košile. Rozhodně měl tytéž sandály.

 Když jsem se ho zeptal, jestli má jméno po svatém Martinovi Tourském, odpověděl, že ne, že si dal jméno podle jiného Martina, jehož památka se v křesťanském kalendáři neslaví.

David Torkington

                         VNITŘNÍ ŽIVOT

Karmelitánské nakladatelství 2001

 Poznámka redakce: Nepřipomíná vám tento beatník 20. století  jistého „ beatníka“13. století?