Vzpomínky na Francii - IV. Saint-Étienne
Matějka, Pacifik OFMCap.
Dne 31.8. jsem se po obědě rozloučil s bratry v noviciátu, protože jsem již musel zase pokračovat v cestě směrem do Saint-Étienne, kde jsem měl prožít většinu svého pobytu ve Francii. Komunita v Saint-Étienne je pravděpodobně nejmladší komunitou v celé Francii. A zdá se, že bratři se na mne těšili. Vloudila se jen jediná chybička, br. Lori, který slíbil, že ihned po skončení siesty zatelefonuje do St.-Étienne, na to jaksi zapomněl, a tak se stalo, že mne po příjezdu čekala asi dvouhodinová túra přes celé město s ruksakem na zádech a s vyžebranou mapou města v ruce. V místní dopravě jsem se totiž nevyznal a na taxík jsem neměl. Byl jsem pořádně naštvaný, ani se mi do komunity moc nechtělo. Říkal jsem si, že to od nich vůbec není hezké, že mne takto nechali na holičkách. Skoro jsem se chtěl sbalit a jet jinam, ale pak jsem to v sobě překonal a šel jsem. Město má asi 180 tisíc obyvatel a orientace v něm je velmi nesnadná, protože je rozdrobeno do velkého množství čtvrtí se spletí křivolakých uliček. Kolem půl deváté večer jsem ale přece jen našel hledanou adresu a zazvonil jsem. K velkému zadostiučinění jsem zjistil, že mne hledají s autem po trase. Chyba holt nebyla na jejich straně. Toho dne už jsem byl řádně unavený, a tak jsem se jen najedl a šel jsem spát. Byl jsem rád, že na chvíli je zas pokoj od cestování.
Druhý den ráno jsem se začal seznamovat s bratry. V době mého příjezdu byla komunita po odchodu P. Huberta Calase asi 14 dní bez kvardiána, protože došlo k přesunům v provincii, a ty se neobešly bez komplikací. Ujal se mne tedy magistr juniorů br. Sébastien Picard, se kterým jsem písemně předtím projednával svůj pobyt ve Francii. On sám je z pařížské provincie a je tam definitorem. Junioři byli v době mého pobytu tři: br. Stéphane Glenat a Eric Bidot, oba z pařížské provincie, a br. André Kalwat z provincie štrasbursko-valonské. Vikářem komunity je br. Benoît Lhote, který je rovněž br. laik. V komunitě byl v té době svérázným způsobem přítomen také br. Ildo Giordani, jeden ze čtyř kněží z brazilské provincie Rio Grande do Sul, kteří zde dlouhodobě vypomáhají, protože v jejich domovské provincii je bratří nadbytek. Francouzština tohoto brášky mne vyděsila natolik, že jsem se snažil sedět od něj co nejdále, abych se snad nenakazil. Obdivoval jsem klid Francouzů, kteří zcela nevzrušeně naslouchali při mši jeho přednesu, který francouzštinu připomínal jen velmi vzdáleně. Naprosto totiž ignoroval skutečnost, že francouzština rozlišuje 16 samohlásek a nosovek. On rozlišoval sotva tři, a to je ještě libovolně zaměňoval!
Intenzivně jsem se zajímal o způsob, jakým jsou bratři přítomni ve společnosti. Musel jsem si počkat až na odpoledne, protože dopoledne bylo těžké někoho najít v domě. Snad také proto mně mí hostitelé hned od počátku navrhli, abych se dopoledne vždy věnoval studiu francouzštiny. Kvardián mne tedy zavedl do centra CILEC (tj. Mezinárodní středisko pro jazyk a kulturu při univerzitě v Saint-Étienne). Sekretářka po vstupních testech nevěděla kam mne má zařadit, a tak mne prozatímně posadila do té nejlepší skupiny s tím, že o přestávce se uvidí. První den byl poslech záznamu zpráv z rozhlasu. Chytal jsem se jen velmi stěží, ale profesor svolil, že mohu zůstat. Odpoledne, pokud nebyl společný program, tak jsem obvykle pomáhal v domě nebo poznával taje města.
Odpoledne jsme se jeli s bratřími podívat na místa v Saint-Étienne, kde kapucíni působili předtím, než přišli na své současné místo. Na jednom ze sedmi kopců města stojí jako výrazná dominanta kostel, zasvěcený Panně Marii. Kapucínský klášter, který k němu patřil, tam však už nestojí, protože jej bratři v roce 1982 z iniciativy města prodali, a na jeho místě byl postaven pečovatelský dům, kde je nyní umístěn také jeden z bratří, br. Norbert Muller, který trpí Alzheimerovou nemocí a je tam, jak se zdá, šťasten. Zmíněné lokalitě se ovšem dodnes říká »Col des Pères« (tj. Pahorek Otců kapucínů). Na jiném kopci jsme navštívili panelové sídliště »Dame Blanche« (Bílá Paní), kde bratři od roku 1982 žili v třetím poschodí. Ještě dnes rádi vzpomínají, že se tam nikdy nezamykalo, sousedi je měli rádi a když se někdo na cestách ocitl v tíživé situaci, mohl se tu cítit doma, bez toho, že by někdo z domácích zrovna musel být přítomen! Bratři tam byli ekonomicky soběstační, protože pracovali, ale lidé jim stejně občas něco donesli. Po patnácti letech se však tento příbytek ukázal být příliš těsný, když bylo rozhodnuto o příchodu nových bratří. A tak se r. 1998 odstěhovali do farního komplexu u sv. Petra ve čtvrti Marandinière. Nepřišli sem nahradit faráře, ale spíše proto, aby byli blíže těm, kteří „nemají hlas“ a „jsou zabořeni do těžkých situací životní nejistoty v důsledku nezaměstnanosti, nemoci, bydlení, rodinných a přistěhovaleckých problémů“. Obyvatelé čtvrti si brzy zvykli na nové tváře bratří a překonali počáteční ostych.
Rytmus bratrského života je určován okamžiky společné modlitby, ke které se sporadicky občas připojují i někteří lidé ze čtvrti. Kromě těchto silných okamžiků, které živí jejich vnitřní život, je každý z nich plně zaměstnán. Br. Benoît Lhote je zaměstnán na poloviční úvazek v zprostředkovatelské kanceláři, která se angažuje na „sypkém“ poli zaměstnání. Pomáhá lidem v hledání pomocných prací na poloviční úvazek, které lze vykonávat i v době nezaměstnanosti (tzv. interim). Br. Roland Le Marchand, který přišel po mém odchodu, strávil dlouhé roky na afrických stezkách. Jeho sny jsou plné teplého písku a dětských úsměvů. Nicméně uchoval si misionářskou starost a zamýšlí se angažovat v jedné organizaci spojené s „mladými církvemi“. Br. Ildo Giordani po mém odchodu požádal diecézního biskupa, aby mu svěřil pastoraci Brazilců v Jižní Francii. V době mého pobytu však obden vařil a navazoval kontakty ve městě. Br. Sébastien Picard se angažuje v pastoraci lidových sídlišť a umí vytvářet četná pouta s rodinami. Tato přijatá misie mu ponechává něco času k tomu, aby pracoval na zahradách a pěstoval růže. Snaží se budovat vztahy k chudým, stát se jejich přítelem. Spolupracuje přitom se sociálními pracovníky a kurátory (i když nejsou věřící), takřka každý večer obchází rodiny, o kterých ví, že jsou v problémech.
Kromě toho je ovšem magistrem juniorů. V komunitě je totiž sídlo dvouletého juniorátu bratří, kteří zde prožívají období dozrávání před teologickým studiem, jež následuje v Paříži. Tento jeho závazek obnáší pravidelné rozhovory s juniory jednou měsíčně. Vždy jednou za měsíc každý junior má 24 hodin pouště, kdy odejde na pohostinku do kláštera ke klariskám nebo karmelitkám a tam rozjímá o svém životě. Pak tam za ním přijede magistr a hovoří dle potřeby o životních těžkostech. Není bez zajímavosti, že i za domovními kapitulami vyjíždějí bratři vždy ven mimo klášter, aby měli klid. Jako základní duchovní četba je tu kromě jiných knih doporučováno i „Umění modlitby“ od Ludvíka z Besse – tedy kniha, která se čte i u nás. Třikrát až čtyřikrát ročně se konává setkání formační setkání všech františkánských bratří a sester s časnými sliby. Cíle jsou obvykle tři: prohloubení františkánské spirituality, bratrské setkání a výměna zkušeností.
Junioři se snaží po dobu svého pobytu připojit se ke znevýhodněným a marginalizovaným na jejich půdě života nebo práce, a tak konkretizoval svou touhu jít ve stopách Krista pokorného a chudého. V době mého pobytu zde byli tři junioři: Br. André Kalwat, který sem přešel z Polska a patří ke kapucínům strasbourgsko-valonské provincie, trpělivě vnikal do francouzského jazyka využívaje kurzů CILEC. Magistr jej vybízel, aby v rámci juniorátu přemýšlel také o nějakém praktickém zaměstnání, ale to se v kombinaci s jazykovými kurzy jevilo jako obtížné. Druhý z juniorů, br. Éric Bidot, je původem z pařížské provincie. Našel si zaměstnání na poloviční úvazek jako právník v jednom místním sdružení, které se angažuje na pomoc nejubožejším. Jako vystudovaný právník pomáhá lidem pochopit zákony, seznamuje je s jejich právy, odkazuje je na organizace, které jim mohou pomoci v jejich konkrétním problému. V rámci farnosti je oceňován pro svůj smysl pro liturgii. Rád koná přednášky na školách pro děti, zaměřené na předcházení násilí v jeho fyzické, morální i slovní podobě. A konečně br. Stéphane Glénat z pařížské provincie pracuje na poloviční úvazek v centru pečovatelské služby v domácnostech. Ošetřuje lidi sužované nemocí nebo stářím. Volný čas věnuje dětem přistěhovalců, které za ním přicházejí.
Dne 4. září začala Francii ochromovat stávka kamionů, která způsobila, že u čerpacích stanic nebyl benzin. V dalších dnech již v městě fungovala jen jedna pumpa. A to ještě jen pro sanitky, hasiče, policii apod. V Lyonu došel i kerosin, takže musely být zrušeny některé lety. Počínaje čtvrtým dnem děti nešly do školy, protože školní autobusy, kterým se zde říká „bibliobus“, neměly naftu. Taxikáři ihned hbitě využili situace (že jim došel benzin) a vyhlásili stávku, rovněž učitelé těžili z toho, že děti nemohou do školy, a vyhlásili stávku za zlepšení podmínek ve školství. Všichni svorně útočí na stát. Státe, starej se!
Po skončení stávky přišel do komunity i nový kvardián br. Dominique Pacreau, který předtím kvardiánoval v Bordeaux. Byl tam představeným podobné komunity jako zde. Vznikla po roce 1968, kdy veškeré autority byly zpochybněny (profesoři, policie, církev), následovala totiž také kontestace autorit církve. Rostl význam laiků, aktuální se stala snaha žít uprostřed lidí, dát se do služby, vytvořit věrností biskupům protějšek ke kněžím, kteří si nechávali říkat „pane“ a četli revoluční noviny „Libération“, nikoli však katolický „La Croix“. Řeholníci se tehdy cítili příliš bokem od toho, čím žila společnost, a mnoho jich odcházelo z kláštera. On tedy začal nejprve pracovat jako řidič cisterny (12 let) a rozvážel naftu a benzin. Dalších 12 let byl manipulačním dělníkem u téže společnosti, a pak byl úředníkem v zprostředkovatelně práce. Byl členem mnoha odborů, asociace nájemníků, agentury pro organizování volného času, asistentem sdružení Křesťanské dělnické mládeže (JOC). Byl všude tam, kde se něco dělo a kde lidi spojoval nějaký společný zájem. Když tedy přijel do Saint-Étienne, myslel, že opět „zapustí kořeny“. Nebylo mu však k tomu dopřáno času, protože krátce po příjezdu byl po smrti dosavadního provinciála jménem Guirec Le Page jmenován provinciálem kapucínů pro celou Jižní Francii. Zůstal i poté bydlet v Saint-Étienne, ale jeho nové povinnosti z něho činí „poštovního holuba“.
Jednoho dne jsem s bratrem Stéphanem šel nakupovat do supermarketu. Je to obchod tak obrovský, že člověk nedohlédne z jednoho konce na druhý. Kromě ostatních potravin jsme koupili také šneky. Je jich v jednom sáčku 96 (tj. přesně 8 tuctů) a jsou již naloženi ve špenátové omáčce. Večer je br. Stéphane připravil a byli znamenití. Snědl jsem jich 20 a pak jsem se musel hodinu procházet, abych to těžké sousto strávil.
Každé úterý je v komunitě sdílení evangelia. Místo večerních chval se bratři sesedli v kapli, přečetli se liturgické texty toho dne, a pak po chvíli mlčení mohl každý říci, čím ho tento text oslovuje. Nutno říci, že v tom byl přítomen hodný kus osobního prožitku. Pro poznání života bratří i toto byla zajímavá zkušenost. Hned od prvního dne jsem se snažil i já do všech podobných aktivit zapojovat. Toho dne měl přijet nový kvardián br. Dominique Pacreau. Telefonoval však z Bordeaux, že nemůže přijet, neboť v důsledku blokády rafinerií nemá dostatek benzinu na cestu.
Jedno odpoledne jsem si zahrál také francouzský národní sport, kterým jsou koule (Petanque). Je to sport jednoduchý a přitom vzrušující. Dá se hrát stejně ve dvou jako v deseti. Do poslední chvíle není jasné, jak hra dopadne. A stačí pro ni jen tak deset až dvacet metrů dráhy z udusaného písku (třeba i tartan). Nutno však uznat, že také fotbal je ve Francii přítomen velmi živě. Saint-Étienne je dělnické město a fotbal zde má svou tradici. Postavení derby má duel Saint-Étienne proti Lyonu, který je považován za město buržoazie a intelektuální smetánky, tudíž, dle mínění místních, lidé pro fotbal neschopní. U příležitosti vzájemného zápasu nainstalovali na náměstí v centu velkoplošnou obrazovku.
Jeden den večer jsem byl požádán, abych měl mši s kázáním pro místní farníky. Byl jsem pochválen, snad to nebylo tak hrozné. Během svého pobytu jsem si bedlivě všímal podivuhodně neosobního způsobu vyjadřování ve francouzštině. Je to dobře známý rys socialistického myšlení, kde činitel-pachatel zůstává (mnohdy záměrně) skryt. Co říci na časté výroky typu: Je výslovně zakázáno (kdo to zakázal?), jde se do kina (kdo že tam jde?), bude se dělat (kdo to udělá?). Také při rozdělování práce Francouzi neradi pověřují konkrétní osoby.
Jiný večer přišel do komunity na návštěvu jistý Petr. Je to inženýr. Když jsem se ale zeptal, čeho je inženýr, nevěděl. Asi ničeho!