Moje cesta za svatým Františkem

Říský, Bernard OFM

Kolej svatého Antonína

Kolej svatého Antonína českomoravské provincie řádu svatého Františka pro výchovu řeholního dorostu a misionářů pro Rusko – tak zněl původní název tohoto zařízení, časem z politických důvodů krácený.

Pro tuto smělou myšlenku bylo třeba vybudovat zázemí. Ve třicátých letech byl založen spolek Studium pro podporu studentů, kteří pocházeli vesměs z chudších vrstev. Otcové získávali dobrodince na svých apoštolských cestách – na Moravě a ve Slezsku vedli řadu terciářských obcí a v mnoha farnostech vedli rekolekce a adorační dny. Sekretářem spolku Studium byl o. Inocenc Kubíček – a byl i jeho horlivých propagátorem. Členové platili roční příspěvky 10 Kčs a stávali se účastnými pravidelných mší sv. za dobrodince. Mnozí dávali větší sumy, a tak se shromáždily prostředky na stavbu nové koleje Pod Barbořinou v Kroměříži. Stavbu začal o. Jan Ev. Urban hned po svém zvolení provinciálem v r. 1938. Nebyl sice přítelem myšlenky juvenátu jako zdroje nových řeholních povolání, protože říkal, že františkánství není pro děti, ale pro zralé muže. Byly tu však peníze, které rychle ztrácely svou hodnotu – válka visela ve vzduchu – a tak z úcty k dobrodincům pověřil o. Bruna Kofra, který byl ve světě stavitelem, aby si vzal stavbu na starost. O. Bruno byl Němec, a tak při oddělení německého – sudetského komisariátu od naší provincie ani svou práci nedodělal. Přesto byla kolej v r. 1940 dobudována a my jsme tam 31. srpna nastoupili. Bylo nás kolem padesáti, z toho počtu nás dvacet nastoupilo do noviciátu a padesát let totality přežilo deset bratří. V těch letech provincii vedl o. Aleš Zlámal a o. František Marášek, oba z juvenátu, a o. Inocenc Kubíček, který byl duší koleje i provincie v podzemí, za což zaplatil osmi lety vězení a dvojím pobytem na psychiatrii.

Když o. Kapistrán Vyskočil přenesl juvenát do Kroměříže, studenti začali chodit do arcibiskupského gymnázia. To však bylo výběrové a jeho nárokům vyhověl jen o. Leo Barabáš, který i tam studoval s vyznamenáním. Při vstupu do noviciátu dostal jméno Lev, ač byl malé a drobné postavy. Spolužáci a pak i spolubratři ho škádlili tím, že před ním zpívali z českých pašijí: „Byl pak Barabáš lotr“, a tak mu pomáhali rozvíjet smysl pro humor. Byl vysvěcen za války a v r. 1947 ho poslal o. Kapistrán na studia do Říma, kde zůstal až do své smrti počátkem devadesátých let.

O. Kapistrán se nevzdal myšlenky na zřízení soukromého, řádového gymnázia a poslal studovat profesuru na Karlovu univerzitu o. Izidora Jankecha latinu a řečtinu,  o. Inocence Kubíčka chemii a přírodní vědy, o. Augustina Slezáka matematiku a fyziku a o. Řehoře Muchu češtinu. Zavřením vysokých škol 17. listopadu 1939 se situace změnila a otcové mohli dokončit studia až po válce.

V roce 1936 myšlenka zřízení soukromého učiliště se začala rozvíjet. Byl proveden nábor žáků do primy – z chlapců, kteří nebyli přijati na arcibiskupské gymnázium. Tak vznikla první soukromá třída čítající asi 26 chlapců, kteří dělali zkoušky na státní škole. Rektorem byl o. Michal Zimčík, který však v roce 1938 opustil řád a přešel do duchovní správy.

Na kroměřížské reálce byl členem profesorského sboru P. Leo Kavalír, profesor náboženství a velký skaut. Chodil sloužit mši sv. do našeho kostela u sv. Jana Křtitele. Ředitelství reálky bylo františkánům nakloněné, a tak když otcové neměli sil na otevření sekundy, po skončení primy přešli chlapci na reálku, kde vytvořili jednu třídu. Předností se zdálo být i jen sedmileté studium, které však bylo v roce 1942-3 prodloužené na osm let.

My, kteří jsme přišli do koleje později z reálného gymnázia, jsme pokračovali na gymnáziu.

Od září 1940 jsme chodili všichni z nové koleje Pod Barbořinou, kde byl rektorem o. Filip Vojtěch Hladký, po nástupu, při němž o. Inocenc zkontroloval stav našeho zevnějšku, do města – do gymnázia nebo do reálky, o níž o. Aleš prohlašoval, že je to skoro-univerzita.