Vzpomínka na kapucína P. Zachariáše Tučka
Matějka, Pacifik OFMCap.
Před několika měsíci ztratili čeští kapucíni další ze svých velkých postav, které byly významnými sloupy provincie před rokem 1950. Je jí P. Zachariáš Bohuslav Tuček.
Otec Zachariáš Bohuslav Tuček se narodil v Lanžhotě na Moravském Slovácku 14. prosince 1914, tedy těsně po vypuknutí I. světové války (pokřtěn byl na Štědrý den). Již v devíti letech mu zemřel otec (povoláním chalupník) a o tři roky později našel širší rodinu ve společenství chovanců Serafínské školy (tj. víceletého internátního kapucínského gymnázia) v Olomouci. To, že studoval v Olomouci, byla tak trochu zvláštnost. Všichni ostatní chlapci z Jižní Moravy a z Valašska studovali – nakolik se dá věřit pamětníkům – výhradně v Serafínské škole v Praze. Otec Zachariáš si to ovšem vynahradil později, kdy v Praze strávil posledních 50 let svého života.
Dne 11. září 1932 nastoupil po dvakrát třech letech gymnázia v Praze do noviciátu, odkud do roka a do dne odchází po složení prvních slibů studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu. Po dokončení tříletého kurzu filozofie se vrátil do Olomouce, kde v den slavnosti sv. Františka složil doživotní sliby a začal studovat teologii v rok předtím nově otevřeném řádovém učilišti. Zde byl po třech letech studia v našem kostele vysvěcen 29. června na kněze a po roce povinného doplňkového studia odešel na své první místo do Prahy, kde byl od 25. června 1940 jmenován pomocníkem novicmistra, kterým byl tehdy od r. 1938 oblíbený kněz německé národnosti P. Tomáš Kolinko, jenž byl v roce 1942 poslán gestapem na ruskou frontu a o dva roky později tam padl. V nastalé těžké situaci se tak P. Zachariáš po jeho odchodu (kromě svého závazku zpovědníka novicek a kandidátek Školských sester) sám stal novicmistrem. Vzhledem k tomu, že byl příliš mladý, potřeboval na to dvě dispense z Římské kurie. Příliš si je ale neužil. Pouze přivedl ke slibům devět noviců započatého noviciátu, z něhož tři absolventi ještě žijí. Další novicové totiž až do konce války přijímáni nebyli. Asi to souviselo i s uzavřením vyšších škol nacistickým režimem a těžkou finanční i personální situací v rodinách.
P. Zachariáš dostal proto místo toho od srpna 1943 na starost studenty připravující se na kněžství. I to však byla jen krátká epizoda v jeho životě, protože již v dubnu 1944 zabraly jednotky SS hradčanský klášter a přeměnily ho na trestní tábor pro uprchlé vojáky, takže se všech deset studentů teologie muselo na rok přestěhovat do kláštera v Opočně, kde již od roku 1942 byli „v exilu“ studenti filozofie.
P. Zachariáš v té době zůstal v Praze a od srpna 1944 byl čistě formálně vikářem komunity u sv. Josefa v Praze. Ve skutečnosti žil na Hradčanech, kde byl od července 1945 jmenován kvardiánem. úloha to byla skutečně delikátní, protože po přeměnách na nacistickou trestnici a následně na internační tábor pro poválečné repatrianty byl klášter v naprosto havarijním stavu (od sklepů zavlhlých navážkou zeminy při přeměně na protiletecké kryty, přes chodby porostlé plísní a hnilobou v důsledku absence hygieny ze strany mnohonásobně přílišného množství „nájemníků“ po válce, až po narušené střešní konstrukce a zahradu „vyzdobenou“ betonovými kulometnými hnízdy). Intenzivní rekonstrukci proto musel považovat za svůj denní chléb. Po roce opět dostal dekret do komunity u sv. Josefa a opět se nikam nestěhoval, protože v té době byly naléhavější starosti. Konkrétně koncem roku 1945 byl postaven před šílený úkol, sehnat alespoň nejnutnější obživu pro 1500 Němců určených k odsunu, kteří byli ubytováni právě v hradčanském klášteře. V době, která následovala (od května 1946 do srpna 1947) pak zase intenzivně jezdil spolu s jinými spolubratry kněžsky vypomáhat do pohraničí a do komunit řeholních sester, což bylo tehdy jedním z mála zdrojů příjmů pro uživení takřka třiceti řeholníků (včetně studentů vedených P. Markem) v hradčanském klášteře. Tíha starostí a námah, kterým musel čelit hradčanský kvardián, byla tehdy enormní, a tak není divu, že počátkem roku 1947 začal už P. Zachariáš pociťovat známky vyčerpání. Se souhlasem představených proto předal svůj úřad P. Eliášovi a odešel do podstatně klidnější komunity u sv. Josefa v Praze, kde zůstal až do osudného roku 1950.
Z předchozích řádků by se mohlo jevit, že toto své první kněžské období P. Zachariáš prožil v hektické náladě neustálých změn funkcí a palčivých starostech o zajištění finančních prostředků, tedy v atmosféře, která příliš nepřeje duchovnímu růstu. Opak je ale pravdou. Právě do tohoto období spadá snad vůbec nejplodnější úsek jeho života. Všechno to začalo v srpnu 1944, kdy byl jmenován 2. poradcem, sekretářem a českým vizitátorem 3. řádu sv. Františka (tzv. terciářů).
Roku 1943 jakožto vynikající hudebník založil na Hradčanech smíšený sbor, kde zpívali studenti teologie spolu s členy 3. řádu. Do repertoáru patřil zvláště gregoriánský chorál, ale také různé sborové skladby. Zavedl na Hradčanech pravidelné zpívané Mariánské hodinky (tj. modlitby breviáře ke cti Panny Marie), které po odchodu studentů v dubnu 1944 zpívali pod jeho vedením sami terciáři. úroveň zpěvu byla tak vynikající, že si je přicházel poslechnout i významný hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, který býval někdy i hostem u oběda. Vrcholem tohoto působení bylo vystoupení v kritickém roce 1948, kdy se k moci dostali komunisté a s nimi se začal formovat teror zaměřený v první řadě proti církvi a intelektuálním špičkám. Pan arcibiskup Josef Beran hledal v té době příležitost, jak uniknout z neustálého dohledu státních orgánů a pravdivě informovat veřejnost o tísnivé situaci církve v Československu. Za těchto okolností společenství 3. řádu u kapucínů na Hradčanech nabídlo, že uspořádá ve Smetanově síni v Obecním domě duchovní koncert (Sollemnitas S. Joseph 48), na kterém by arcibiskup měl možnost vystoupit se svými požadavky a protesty proti zacházení komunistické strany s církví v té době. Na koncert byla pozvána celá pražská katolická elita a zástupci všech mužských i ženských řádů. Pan arcibiskup toho dne ve druhé polovině koncertu skutečně veřejně vystoupil a v půlhodinovém projevu kategoricky odsoudil vměšování státu do vnitřních záležitostí církve. Krátce nato byl arcibiskup internován, avšak koncert tak významný v té době nebyl zapomenut.
Jinou oblastí v aktivitách P. Zachariáše, kterou nelze přejít mlčením, je jeho práce pro 3. řád sv. Františka. Od roku 1944, kdy byl jmenován vizitátorem 3. řádu, začal vyvíjet enormní úsilí o znovuvzkříšení této kdysi velmi živé organizace. účinnou propagační činností získal ke členství desítky členů. V roce 1946 začal vydávat bulletin 3. řádu „Pozdrav terciářům“ a začal intenzivně reorganizovat strukturu jednotlivých terciářských obcí. Založil tři sekce 3. řádu: smírnou, charitativně sociální a vzdělávací. V prostorách kláštera vybudoval jednací sál, kde se pak hrávalo i loutkové divadlo pro děti. Zavedl kartotéku všech členů terciářských obcí a rozdělil je do obvodů Praha, Kolín, Olomouc, Brno a Třebíč. Sám dával duchovní cvičení pro terciáře a organizoval četné duchovní obnovy ve farnostech. V roce 1947 byl hlavním organizátorem Terciářského sjezdu (společného s terciáři františkánů a minoritů). V kritickém roce 1948 se mu dařilo vydávat terciářský časopis až do konce roku. I pak ale ještě nějaký čas pokračoval ve vydávání volných listů. Po intervenci na ministerstvu informací se mu podařilo prosadit vydání dodnes užívané knihy „Ideály sv. Františka“.
Pak přišel 27. duben 1950 a také členové komunity u sv. Josefa byli za dramatických okolností po ukončení veřejného výstavu Nejsvětější svátosti odvezeni do internace v Broumově, kde řeholníci manuálně pracovali. V období do půli roku 1956 byl pak postupně překládán do dalších internačních táborů v Králíkách, v Hájku u Prahy, v Želivu a v Oseku u Duchcova. Zajímavé je, že i přes velkou námahu každodenní práce si nedal vzít svou vášeň pro hudbu. Vyprosil si piano, pod kterým musel i spát s nohama ve skříni, protože k pianu už se na celu postel nevešla, a po nocích vyzpívával svoji tesknotu a víru skládáním četných duchovních skladeb, které se díky pomoci přátel zachovaly až dodnes (celkem nejméně padesát). Mnohé z nich využívaly slova složená jinými řeholníky a plnily funkci jakéhosi skrytého manifestu (protest-songu) nenásilného odporu proti otrokářskému režimu. Jedna ze zhudebněných mší se v sedmdesátých letech dočkala i veřejného provedení. To, že jeho písně jsou vyjádřením bolestí a nadějí věřících lidí jeho doby, dodává jeho písním velký vnitřní náboj, který je schopen oslovit i toho, kdo nad jeho hudbou mávne rukou jako nad ne příliš originálním přežitkem doby dávno minulé.
Po návratu z internace bydlel br. Zachariáš v Praze a pracoval v Pražských papírnách jako seřizovač strojů. Po roce 1968 mu začala být tolerována občasná výpomoc v duchovní správě u Panny Marie Andělské v Praze na Hradčanech (asi třikrát týdně), kde v květnu 1976 dosáhl státního souhlasu ke kněžskému působení. Lidé dodnes vzpomínají na jeho plamenná kázání, kterými jim dodával odvahu v dobách tuhého komunismu. Kromě toho sloužíval u sester františkánek na Šlajferce. Spával v malinké celičce při kostele a sporadicky organizoval i hudební život, například setkání s Eduardem Hakenem nebo Marií Podvalovou.