Špaček, Bernard OP

 Homilie bratra dominikána

 Nechci si udělat ostudu tím, že bych vám zde něco vykládal o životě svatého Otce Františka, protože ho všichni znáte lépe než já. Spíše bych vám chtěl povědět něco o třech setkáních, která na mě udělala hlubší dojem. Jsou to chvíle, kdy si člověk uvědomí, že světci nejsou lidé, kteří kdysi umřeli, ale jsou to ti, kdo nás doprovázejí, jsou nám nesmírně blízcí. Naší velikou škodou je, že úcta k nim pohasla, je odkládána jako něco nemoderního, nehodícího se do dnešního světa.

 Sešli jsme se v předvečer slavnosti, kdy františkánská rodina slaví Františkův Transitus. Velký italský básník Dante Alighieri o Františkovi napsal slova: „Vyšel nad světem jako slunce.“ Jak by asi na tato slova reagoval Poverello, Chudáček z Umbrie, serafínský světec? Vlastností slunce je, že osvěcuje. Světci nás chtějí „osvítit“.

 První setkání a zastavení byla návštěva Assisi. Ač jsem milovníkem umění a historie, přesto zapadla vzpomínka na středověké městečko a dokonce i na překrásnou baziliku sv. Františka či spodní kostel. V mysli mi zůstala pouze zšeřelá krypta s Františkovým hrobem, se svou strohostí a tichem prosyceným atmosférou modlitby. Až v tomto nejspodnějším patře chrámu jako by člověk začínal chápat světce, který se stal malým, chudým, vyděděným, pokorným - a proto se mohl stát světlem pro druhé. Je to pravý opak toho, po čem my obvykle toužíme (být, mít).

 A tak my - neklidní, uštvaní, musíme sami symbolicky sestoupit až do toho nejspodnějšího patra svého nitra, abychom tam, v úplné vydanosti, poznávali a zamilovali si dokonalou radost. On sám to vyjádřil slovy: „Vyvolil jsem si svatou Chudobu za svou Paní, abych měl své duchovní a tělesné slasti a bohatství.“ My se také musíme nejprve stát malými, abychom se mohli stát bohatými. Neboť Bůh nepřichází tam, kde vládne pseudobohatství, ale do chudoby a prostoty betlémské stáje - tak jako při svém narození. Přitom ono bohatství není jen tučné konto v bance (což nám většinou nehrozí), a přesto nás naše pomyslné „duchovní“ bohatství povyšuje nad ostatní. Jsme něco víc - anebo chceme být.

 Druhé setkání a vzpomínka. Před několika roky jsem měl možnost putovat do Fatimy, a zde v kapli sester dominikánek jsem objevil velkou mozaiku (nic moc uměleckého) - byli na ní sv. František a sv. Dominik. Setkání dvou světců 13. století, kteří ve své době podepřeli bortící se stavbu církve, jak se zdálo papeži Inocentovi III. A dodnes bychom ve velechrámu sv. Petra našli jejich sochy v blízkosti katedry.

 Na té mozaice naši otcové klečeli proti sobě a objímali se. Obraz, který zapadl do srdce a v různých intervalech vystupuje na povrch. Připomíná nám, že ve vzájemné lásce máme předcházet jeden druhého, plni bratrské lásky, úcty, zájmu o druhého. A jejich postoj nám ukazuje, že tato vzájemná láska, budovaná na základech Kristova evangelia, je posvátná. Není pouhým citem, sympatií, ale nadpřirozenou ctností.

 Jestliže hovoříme o Františkovi a jeho lásce k chudobě, či o Dominikovi a jeho lásce k pravdě, tak si musíme uvědomit, že se jedná zároveň a především o lásku k chudým a bloudícím. Člověk není dokonalý tím, že nic nemá, ale tím, že je dokonalý v lásce. U serafínského Otce vidíme, jak touto nestvořenou láskou objímá nejen své lidské bratry a sestry, ale celé stvoření, které vzešlo ze stvořitelského aktu věčné Lásky. Tento obdiv k stvořitelskému dílu nebeského Otce vyzpíval ve slavné Písni bratra slunce.

 A konečně třetí setkání. Pochopitelně jsem četl několik životopisů sv. Otce Františka, a několikrát. Kdo by ho nechtěl poznat, a když ho pozná, kdo by ho nemiloval? Vždyť není jen chloubou františkánského řádu, ale bohatstvím univerzální církve (úmyslně neříkám katolické, protože ho milují a ctí i členové jiných společenství).

 Z těch několika životopisů mi utkvěla jedna myšlenka: „Když někdo pozoroval Františka při modlitbě, tak neviděl člověka, který se modlil, ale který se stal modlitbou.“ Je to otázka jeho sjednocení s Bohem - který se k němu sklání, který k němu promlouvá, který mu vtiskl Kristovy rány na hoře La Verně. A jenom tento postoj nám může dát odpověď, proč je takový, jaký je. A jenom takový postoj nás může učinit podobnými: prostými, vpravdě chudými, pokornými, milujícími - radostnými.

 A to přeji nejen vám a celé františkánské rodině, ale také sám sobě. Neboť připodobnit se svatému Otci Františkovi znamená stát se druhým Kristem pro své bližní. A to by mělo být naší snahou, když s Ním chceme jednou zasednout v jeho království.

 A tak se učme, po příkladu sv. Františka, být lidmi chudými, mít otevřené srdce, a nezanedbávat modlitbu, která je cestou k sjednocení s Bohem. Budeme tak vracet dnešní církvi tvář evangelní prostoty, budeme důvěryplným a radostným společenstvím. Jen tak můžeme oslavit ty, uprostřed nichž žijeme, a kteří, ač zavaleni vymoženostmi světa, přece se utápějí ve své beznaději. Navracejme světu radost a naději po příkladu serafínského Otce.

Bernard Špaček OP

(homilie na Transitus sv. Františka

r. 2001 v Liberci-Rochlici)