Egger, Gottfried OFM

 Stále znovu budeme zjišťovat, že následování kříže není snadné, protože tady se vyžaduje odloučit se od vlastního Já, rozejít se s vlastními představami a svými plány. To může velmi bolet, dokonce to může bolet jako při amputaci. Kdo se však o to stále znovu snaží, ten také zakusí: nakonec nalezne velký klid a bezpečí, když bude mít odvahu říci jako Ježíš: „Otče, ne má, ale tvá vůle ať se stane.“ Ty jsi mě takového chtěl, já jsem si prostě sám nevybral svůj životní příběh, svou rodinu, své prostředí atd. Pro svůj život bych si přál raději to nebo ono docela jinak. Já bych nechtěl být například tak citlivý, někdy bych chtěl mít jinou povahu, mnohem víc talentů. Ale teď jsem, tak jak jsem, s tím co mám, tys  to tak dopustil. Ty chceš, abych stál tady v této konkrétní situaci, abych to tady vydržel a udělal ze své situace to nejlepší.

 Já jsem si své spolusestry a spolubratry nevyhledal. Tys  mi je dal. „Pán mi dal bratry,“ říká bratr František ve svém Odkaze. Dobrý Bože, tvé plány jsou jiné než ty moje. Chci to stále znovu s tvou pomocí zkoušet. Jen ty sám můžeš vyléčit zranění a rány mého života. Když takto postavím svůj stín do stínu stromu života, kterým je kříž, pak se můj vlastní stín ztratí. Myslím, že ten, kdo se vážně pokouší přijmout svou vlastní situaci se všemi jejími stinnými stránkami, s jejími kříži, ten začíná dělat první kroky za Ježíšem, který nese kříž. Možná že je to spíš jen pokulhávat než jít za ním. Je však důležité, že jsme na cestě, že jdeme za Ježíšem.

 Jak můžeme nacvičit - nést kříž za Pánem? Můžeme to dělat například už i tím, když vědomě děláme na sobě znamení kříže, vždyť to znamená: já patřím přímo Kristu. Je to tedy také znamení vlastnictví, znamení příslušnosti a spojení: patřím ke Kristu, jsem s ním spojen, on je nakonec Pánem mého života.

 Dobrou možnost nám poskytuje mše svatá. Máme k ní příležitost každý den. Tu se stále znova spojujeme s Kristem, který se na kříži obětuje nebeskému Otci, který říká Ano na vůli Otce. Na mši svatou můžeme vzít s sebou všechno, co je nám těžké, co se nám ve všedním životě příčí, můžeme to vložit přímo do Ježíšových ran. Jak už bylo řečeno: svůj stín postavit do stínu stromu života, do stínu kříže.

 Myslím si, že i modlitby za vnitřní uzdravení nám tu mohou pomoci. Tady můžeme vědomě odevzdat Bohu všechno, co není dobré, aby on to vyléčil, změnil a proměnil. Chceme se stále znovu dávat Bohu k dispozici. Myslím, že dny exercicií nám mohou pomoci k tomu, abychom řekli znovu: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova,“ „jsem připravena.“  Bratr František začínal také stále znovu. „Začněme, bratři, vždyť jsme ještě nic neudělali.“ Buďme si také stále vědomi toho, že patříme Pánu, tudíž má on také o našem životě rozhodovat.

 Všechny tyto kroky a cvičení směřují nakonec k tomu, spojit mě s Ježíšem na kříži. Neboť jenom v kříži je spása, naděje a život. Jenom cestou kříže dostanu podíl na budoucím životě, po kterém toužím. Na základě víry nám může dát Kristus odpověď výzvou k následování kříže. Ježíš je pro nás tím nejlepším příkladem. Dokonce v Getsemanské zahradě, kde mu šlo o život, se ještě modlil: „Ne má, ale tvá vůle ať se stane.“

 Kristus nás vyzývá, abychom přijali to, čím je kříž. Jak už bylo řečeno: jsou věci, které se nám celý život příčí, které přes veškeré vypětí svých sil nedokážeme změnit, ani spolusestry a spolubratry, na to nikdy nezapomeňme! Jsou věci, které zkrátka a dobře musíme nést a snést. Vždy znovu to odevzdávejme Pánu, vložme to při mši svaté přímo do kalicha. Modleme se o uzdravení pro sebe a pro naše bližní! Jako křesťané však nemůžeme a nesmíme u kříže jednoduše zůstat stát. Po Velkém pátku přijdou Velikonoce. Jsem přesvědčen, že Ježíš nechce, abychom chodili stále sehnuti pod samými kříži. On by přece chtěl, abychom chodili vzpřímeni. Chce nás vést od kříže k slávě.

 To mohl nakonec zakusit i sv. František. Vzpomeňme, jak ležel nemocný u sv. Damiána. Jak tam trpěl tělesně i duševně. Jak dokázal už jen vykřiknout: „ Můj Bože, můj Bože!“ Právě tady, kde mu bylo nejhůř, směl zakoušet Boží přítomnost a příslib: Musíš sice projít utrpením a trýzní, ale to všechno tě dovede k slávě! Zakusil to tak silně, že už jen zajásal a zazpíval Sluneční píseň. Pro něj nastaly Velikonoce, pochybnosti a úzkosti i temná noc byly pryč. Myslím, že Klára to zakoušela velmi podobně. Byla přece nemocná 28 let. Určitě to můžeme vidět v útěše vánoční noci, rok před její smrti.

 I vám přeji stále znovu takové zkušenosti po kříži, nebo skrze kříž ke slávě, abyste ani v bezvýchodných situacích nedokázaly zahořknout, ale růst a zrát. Aby vám bylo čím dál víc zřejmé, že kříž a kříže budou v lidském životě sice vždy, avšak byly překonány tím, který smrtí na kříži překonal smrt a hřích.

 Není proto žádná náhoda, když František bývá v umění znázorňován i se Vzkříšeným. Mám tu na mysli vyobrazení z františkánské poustevny v Montecasale u Sansepolcro, je to svatyně „František a bratři loupežníci“. Pro mne patří tento obraz mezi nejhlouběji vystihující Františkovy obrazy, jaké existují. Namaloval jej neznámý umělec ze 16. století. Představuje vzkříšeného Krista, který s láskou objímá Františka. Ten klečí dojatý před Zmrtvýchvstalým, ruce zkřížené na prsou. Vroucně spojený s Kristem pije z jeho rány v boku. Tento dojemný obraz představuje nádherným způsobem to, co bratr František skutečně žil a miloval.

 Není to  vlastní tajemství tohoto světce, které ho přetvořilo v druhého Krista? On, který byl hluboce poznamenán tajemstvím kříže, byl rovněž naplněn a proměněn velikonočním tajemstvím. Bratr František byl ukřižován s Kristem, směl s Kristem také vstát z mrtvých. Tak smíme i my doufat a důvěřovat, že když poneseme za Kristem náš kříž, naše křížky, budeme se moci setkat i se vzkříšeným Pánem, který nám ukáže své rány, a do nich pak budeme smět vložit ty naše.

Gottfried Egger OFM

Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis),

z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC