Holota, Benedikt OFM

Žijeme takového Boha, jakou o něm máme představu. A máme o Bohu takovou představu, jakou vírou věříme. Zda věříme

-         vírou pojmovou, která nám dává pouze vědění o Bohu, nebo

-         vírou zkušenostní, která už dává vědomí Boha, nebo

-         vírou charismatickou, která je nejvíce životem víry. Takovou víru toužíme mít.

Člověk touží protlačit víru až do poslední hlubiny svého srdce. Zároveň však cítí, že když se o to pokusí, nic nezmůže. Že to dál nejde. Že už nestačí jenom chtít věřit.  Záleží na tom, zda Bůh dá, či nedá.

Mezi Bohem a naší vírou jsou takové prostory, ve kterých Bůh dá, co chce, komu chce a kolik chce. Tam už člověk nic nezmůže.

Snaha po víře má hranice, za nimiž nastává oblast „vyhrazené“ víry. Je to asi oblast víry charismatické, kterou dává Bůh jen někomu.

Jsme si toho podvědomě vědomi. Proto když  svojí snahou po vzrůstu ve víře dosáhneme určité hranice víry, už s tím nic dál neděláme. Myslíme si - a také to cítíme - že to dál nejde a že jsme ve své víře dosáhli vrcholu. Že je naše víra ukončená.

Dosažením snahové hranice však víra ukončená není. Je třeba věřit dál. Víra je každý den novou událostí. To je třeba žít – a umět to žít.

Věřit dál, i za snahovou hranici.

Umět věřit dál v podstatě znamená děkovat za víru – a prosit o ni!

Víra je náš život. A nejen život. Ve víře je zakotvena i naše existence.

Víra je i naše pastorace: víra se předává dál přednostně věřením. Víra musí být na nás vidět. „Můj duchovní otec vyučoval ve víře jednoho mohamedána, Egypťana,“ píše jeden křesťan. „Když se ho po čase zeptal: Věříte tomu, čemu vás učím? Mohamedán odpověděl: Věřím, protože vidím, že i vy  tomu věříte.“ Viděl víru svého katechety. Víra se vidí.

 

 

 

-         Teprve když z víry poznáme, jak je nemožné vybojovat si spásu pouhým plnění zákona,

-         teprve když se z víry vzdáme nároku, že mohu vlastní silou nabýt  spásu duše,

-         teprve když učiníme z víry zkušenost, že spásy lze dosáhnout jenom ve víře v Boží dobrotu, o kterou mohu pouze prosit a přijímat ji,

-         teprve potom z nás spadne tíha starosti o osud vlastní duše,

-         teprve tehdy procitneme k svému pravému bytí před Bohem.

 

 

 

„Milostí jste spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží“ (Ef 2,8).

Benedikt Holota OFM