Čech, Zdirad

30. dubna                                                       + 1842

Josef Antonín Cottolengo a Benedikta, rozená Clarotti, rolníci v piemontském městečku Bra, měli tři syny. Luigi se stal knězem v turínské diecézi, Albert knězem v Řádu bratří kazatelů, a Josef Benedikt je chtěl následovat, jenže bylo v té době hodně válek a stát zavřel semináře, aby měl víc mladých mužů do uniformy. Ale péčí několika kněží se podařilo se svolením biskupa otevřít soukromý studijní kurz, do něhož Josef Benedikt vstoupil a byl tak úspěšný, že ho později biskup zachránil před odvodem, a tak mohl v pětadvaceti letech sloužit svou primici, stal se kaplanem (brzy ho pro jeho horlivost a laskavost milovala celá farnost) a pokračoval ve studiu. Doktorát z teologie složil s takovým úspěchem, že byl přijat jako kanovník do kapituly u turínské katedrály Nejsvětější Trojice (v osmadvaceti letech!), a byl by jistě mohl pěstovat pohodlnou kariéru ve vysokých kruzích. Jenže tam ho srdce netáhlo. Pokračoval v tom, co začal jako kaplan. Kázal, uděloval svátosti, navštěvoval nemocné, co měl, rozdával chudým. A pak byl u smrti matky tří dětí, kterou nevzali do nemocnice, protože byla cizinka. Najal místnosti, vyžebral lůžka a zřídil svou prvou nemocnici pro pacienty, které nikde nechtěli. Lékař a lékárník poskytli zdarma své služby, otec Josef Benedikt dělal pomocné práce a kaplana. Brzy prostor nestačil, ale objevila se mecenáška s domem a penězi, a práce bylo tolik, že musel založit svou prvou kongregaci (Sester sv. Vincence z Pauly) pro dívky, které chtěly pečovat o nemocné jako ošetřovatelky nebo, po studiu na univerzitě, jako lékařky. A jak přibývalo nemocných a práce, ukázala se potřeba další kongregace (Bratři sv. Vincence) a dalších prostor. A bylo dost nepřátelství, závisti, nevraživosti. Byly i krize spolupracovníků, netrpělivost věřitelů, nepochopení vrchnosti. A cholera. Ta se stala vítanou záminkou: aby se zmenšilo nebezpečí nákazy, je třeba ústav zavřít. Jenže otec Josef Benedikt nebyl z těch, kteří se snadno vzdávají. Odešel na předměstí (do těch míst, kde později jiný terciář, Don Jan Bocso, založil své saleziány), a tam teprve ukázal, co umí. Napřed koupil domek pro azyl, pak koupil pozemek, postavil ústav, rozšířil ho, koupil další pozemek… Nemocní, staří, opuštění, zanedbaní, zpustlí, mrzáci, sirotci, všichni potřební u něho nalezli útočiště a pomoc. Zakládal jeden ústav za druhým, nemocnice, útulky, učiliště, specializované kongregace, klášter. Odmítal pocty, protože se pokládal jen za nástroj Prozřetelnosti, odmítal státní správu svých ústavů, protože by to znamenalo konec volnosti a spontaneity, odmítal úlevy, protože byl upřímným horlivým knězem. Pracoval se svými spolupracovníky, kál se s těmi, kterým ukládal pokání, modlil se s těmi, které přiváděl k Pánu. A dostal tyfus a umřel r. 1842, ve svých šestapadesáti letech. Pouhých jednadvacet let po jeho blažené smrti začal beatifikační proces, v roce 1917 dal papež Benedikt XV. zapsat jeho jméno mezi blahoslavené a r. 1933 papež Pius XI. rozšířil o jeho jméno seznam svatých.

Kresbu postavy sv otce Josefa Benedikta provázejí znaky Turína, papežů Benedikta XV. a Pia XI. a kříž rytířského řádu sv. Mořice a Lazara, jehož byl prelátem.

(Viz též: Sv. Josef Cafasso, POUTNÍK 6/2000, str. 13.)

Zdirad Čech