Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Po Justiniánově smrti zavládl na doktrinálním poli relativní klid, protože další císařové neměli mnoho chuti zabývat se subtilními dogmatickými spory. Toto období trvalo zhruba sedmdesát let.

Sergiův monoenergismus a monotheletismus

            Egypt a Sýrie byly ovládány Persií a tamní monofyzité měli značnou náboženskou svobodu. Císař Heraklius (vládl v letech 610 - 641) dokázal v roce 628 tato tradiční území získat zpět. S tím se však vrátil starý problém, a tak císař požádal patriarchu konstantinopolského Sergia (patriarchou byl v letech 610 - 638), aby vypracoval takovou formuli christologického vyznání, již by mohli jednotně vyznávat křesťané celé říše. Sergius, který pocházel z monofyzitské rodiny, vyšel z toho, že jednání vychází nikoli z přirozenosti, nýbrž je úkonem osoby. Nejednalo se o novou ideu, protože byla již uznána monofyzitským patriarchou Antiochie Severiem (patriarchou byl v letech 512-538), uznávali ji také monofyzité v Egyptě. Christologie jediné Kristovy činnosti se nazývá monoenergismus. Jednotlivé monofyzitské církve postupně danou formuli přijímaly, i když radikální monofyzité zůstávali dále v opozici. Lacinému úspěchu učinil přítrž Sofronius, který v roce 633 nebo 634 nastoupil jako patriarcha v Jeruzalémě. V listu u příležitosti svého nastolení odhalil monoenergismus jako novou podobu monofyzitismu. Jednání je podle Sofronia determinováno přirozeností, skrze kterou jedná osoba. Opíral se při tom o chalcedonské dogma a o >>Tomus ad Flavianum<<[1].

            Sergius byl nucen modifikovat svůj návrh, a proto začal hovořit o jedné jediné Kristově vůli. Nová forma monoenergismu se proto nazývá monotheletismus. Autor této doktríny však vychází z mylného předpokladu, že lidská vůle by se naprosto jednoznačně musela dostat do rozporu s Boží vůlí. Není náhoda, že podobně smýšlel již hereziarcha Apollinarius[2]. Ježíšovu úzkost v noci před jeho ukřižováním Sergius vysvětloval nikoli jako úkon lidské vůle, nýbrž jako přirozený sklon těla, dnes bychom řekli jako instinkt sebezáchovy. Koncem roku 633 nebo začátkem roku 634 se Sergius obrátil listem na papeže Honoria I. (papežem byl v letech 625 - 638), který přesto, že zastával chalcedonskou christologii, ve své odpovědi Sergiovu nauku schválil. V odpovědi čteme:

                        „Proto také vyznáváme pouze jednu vůli našeho Pána Ježíše Krista, poněvadž božství opravdu přijalo lidství, ale nikoli vinu. ... V jeho údech opravdu nebyl žádný jiný zákon ani chtění protivící se Spasiteli[3].”

            Sergiovo učení bylo dvojznačné. Jedna věc je totiž vyloučit Kristovu lidskou vůli jako takovou a druhá věc je tvrdit, že v Kristu se nikdy lidská vůle neprotiví božské vůli. Z uvedených slov vyplývá, že Honorius zřejmě mínil svoji odpověď v druhém smyslu slova[4]. To, že Honorius nedokázal rozpoznat nebezpečnost monotheletismu, však svědčí o jeho nedůslednosti a naivitě, pro kterou bude na Třetím konstantinopolském koncilu označen jako bludař.

            V roce 638 zesnul nejen odpůrce monoenergismu Sofronius, ale také patriarcha Sergius i papež Honorius I. Císař využil situace a vydal dokument s názvem Ekthesis (výklad víry), v němž zakazuje hovořit o dvou Kristových činnostech a nařizuje vyznávat pouze jedno Kristovo chtění[5]. Monofyzité však dokument nepřijali a na odpor se mu postavili zastánci chalcedonského dogmatu, zejména řecký mnich a učenec Maxim Vyznavač (579-662).

Učení Maxima Vyznavače a poslušnost Ježíše Krista

            V tomto oddílu se nebudeme zabývat pouze názory církevního otce a velkého teologa Maxima Vyznavače. Jeho christologie, která bude vždy aktuální, nám dá možnost zmínit se o nesmírném významu Kristovy poslušnosti. Auditus fidei a intellectus fidei se tedy budou na následujících řádcích velmi úzce prolínat.

            V první fázi sporů i Maxim přijímal Sergiovo učení. Zřejmě i on podlehl dvojznačnosti Sergiových formulací. V letech 634 - 640 však postupně korigoval svůj názor a začal stále otevřeněji protestovat proti monotheletismu. Můžeme o něm proto hovořit jako o zastánci ditheletismu, tedy jako o teologu, který vyznával dvě přirozené vůle v Kristu. Ježíšova lidská vůle se však nikdy nestaví do opozice proti jeho božské vůli. Motivace tohoto stanoviska je zřejmá: kdyby v Kristu existovala pouze jediná, tedy božská vůle, tak by nebylo možno hovořit o jeho pravé poslušnosti (srov. Flp 2,8), jejíž důležitost pro naši spásu je mimo jakoukoli pochybnost.

                        „Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými (Řm 5,19).”

            Nezapomínejme, že v imanentní Trojici jsou sice Tři chtějící, ale pouze jediná Boží vůle, jediné centrum >>vědomí<< a jediná moc, stejně jako je jediná Boží přirozenost. Připisování vůle osobě, jak je vidíme v Sergiově myšlení, má v oblasti trinitární teologie za následek zřetelný a svým způsobem i primitivní triteismus[6]. Dokonalý soulad mezi Synem a Otcem v imanentní Trojici proto není správné popisovat jako poslušnost, protože obě osoby jednají prostřednictvím numericky jediné vůle. Ne nadarmo říká list Židům, že Boží Syn se ve svém utrpení naučil poslušnosti (srov. Žid 5,8); naučil se tedy poslušnosti jako člověk. V předchozí kapitole jsme již hovořili o tom, že Ježíš musel v mesiášských zkouškách reálně sáhnout až na dno svých lidských sil, což nevyhnutelně zahrnuje vnitřní úkony lidské vůle.

            Kdyby Ježíš neměl svoji vlastní lidskou svobodnou vůli, jeho úkony by byly lidské pouze navenek. Zdánlivost lidských úkonů Spasitele by ale nevyhnutelně musela vést k tomu, že i naše spása by byla pouze zdánlivá[7]. Duchovní zkušenost říká, že člověk se sjednocuje s Bohem prostřednictvím sjednocování svého chtění s tím, co chce Nejvyšší. Kdyby Ježíš z Nazareta nebyl opravdu jako člověk poslušný, pak by Slovo nepřijalo naši poslušnost, a ta by pak nemohla mít žádný význam pro spásu, pro naše spodobení s Kristem a skrze něho s Bohem. Jako každá jiná podoba monofyzitismu vede monotheletismus k tomu, že spása musí být pojímána pouze jako dar, který nevyžaduje lidskou spolupráci.

Pokud by tedy vtělené Slovo uskutečnilo dílo naší spásy bez úkonů své svobodné lidské vůle, znamenalo by to, že i my můžeme dojít zbožštění bez úkonů naší vlastní vůle. A to je naprosto absurdní.

            Vrcholným okamžikem Ježíšova života, kde se projevuje jeho totální synovská poslušnost, je bezesporu noc v Getsemane. Maxim Vyznavač se proto ve své obhajobě Ježíšovy lidské vůle soustředí právě na tuto událost.

                        „Když jsi naproti tomu užil výroku: Ne jak já chci, ale jak ty chceš, jako pocházející nikoli od člověka jako jsme my, ale od člověka, na něhož pohlížíme jako na Spasitele, pak jsi tím samým vyznal nejvyšší souhlas jeho lidské vůle s vůlí Boží, která je současně jeho a Otcova, a tak jsi stanovil, že v tom, kdo má dvě přirozenosti, existují dvě vůle a dvě činnosti odpovídající každé z obou přirozeností. Tyto dvě vůle a činnosti patří tomu, jemuž se nic neprotiví v žádné z obou, i když udržuje ve všem odlišenost přirozeností, z nichž, v nichž a jimiž je on sám ...[8]."

            Poslední tvrzení o přirozenostech z nichž, v nichž a jimiž je představuje podstatu christologie tří předchozích koncilů. O jedné osobě ze dvou přirozeností přece hovořil Cyril Alexandrijský a Efezský koncil. Jedna osoba ve dvou přirozenostech představuje podstatu učení, s nímž se setkáváme v Tomus ad Flavianum a následně i v chalcedonské definici. O enhypostatizované přirozenosti, která skutečně je osobou Slova, mluvili Leontius Byzantský a Leontius Jeruzalémský, a ti ovlivnili christologii Druhého konstantinopolského koncilu.  V Kristu je tedy jediný chtějící, osoba Slova, ale dva způsoby chtění: jeden autenticky božský, druhý autenticky lidský.

Božskou vůli má vtělený Logos společnou s Otcem.

                        „Když se kvůli nám stal tím, čím jsme my, řekl lidským způsobem Bohu Otci: Ne jak já chci, ale jak ty chceš, protože ten, který je svou přirozeností Bohem, chtěl i jako člověk naplnění Otcovy vůle. Proto se projevuje podle obou přirozeností, z nichž, v nichž a jimiž je on sám, to, že on je tím, kdo chce uskutečnit naši spásu: z jedné strany ji chce spolu s Otcem a Duchem svatým; z druhé strany tím, že se stal poslušný touto vůlí Otci až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,8) a sám naplnil skrze tajemství vtělení velký záměr naší spásy[9]."

            Logos má v imanentní Trojici jedinou společnou vůli s Otcem a Duchem svatým. Vtělené Slovo chce naši spásu Boží vůlí společně s Otcem i Duchem svatým. Chce však totéž i jako člověk. K jednotě chtějícího a dvěma druhům chtění přibývá jediné volitum. Velmi důležité je i tvrzení, že Kristus osobně chce i realizuje naše vykoupení. Maximovo pojetí má tedy následující schéma[10]:

 

 

                                               (Otec, Syn, Duch svatý)

                                                           Boží vůlí

                                                                       p

                                                                       o

                                                                       s

                                                                       l

Kristus chce                                        u                                                         Naši spásu

(osoba)                                                           š

                                                                       n

                                                                       o

                                                                       s

                                                                       t

                                                           lidskou vůlí

 

 

                                                                                                          C. V. Pospíšil OFM