Vzpomínky na Francii - VI. Chardonniere
Matějka, Pacifik OFMCap.
Ke konci svého pobytu ve Francii (18. září) jsem se již podruhé ocitl v Lyonu. To když se mi naskytla možnost setkat se ještě s provinčním vikářem Dominiquem Lebonem, který je nejlépe obeznámen se situací v provincii a zvláště s otázkou různých alternativních způsobů pastorace. Říkám, že žije v Lyonu, ale vlastně ani tentokrát to není skutečný Lyon. Je to tentokrát předměstí zvané Chardonniere. Název dle slovníku znamená tolik, co „pozemek osetý štětkou soukenickou“. Zúčastnění tento projekt ovšem familiérně nazývají „Chardo“ (čti: šardo). Původně to byl dům, kam sestry z Kongregace františkánek šíření víry jezdily na dovolenou a na kapituly. Když se pro kongregaci stalo příliš těžké vydržovat tento dům, sestry se rozhodly dát ho k dispozici františkánské rodině a udělat z něj něco, co si zde pracovně nazvěme „dům pro hosty“, protože odpovídající výraz pro italské „casa d\'accoglienza“ a francouzské „maison d\'accueil“ nám v češtině chybí. Mluvit o „pohostinství“ se zdá trapné, výraz „hospic“ je zavádějící, a obrat „rekolekční dům“ jen vzdáleně vystihuje to, o co tu jde. Budeme zde tedy mluvit o „domu pro hosty“ neboli jakémsi duchovním centru pro pobyty františkánských bratří a sester i členů sekulárních společenství.
Chardo je společným dílem nejrůznějších synů a dcer sv. Františka. Kapucíni byli vůbec prvním společenstvím, které se k sestrám přidalo. Obývají maličký dům ve dvoře. Bratři i sestry zde sdílejí práci i modlitbu, ale tvoří oddělené komunity se svým vnitřním životem. Františkáni a františkánky různých dalších řeholních společenství velkodušně pomáhají udržet nad vodou společnou pokladnu, která je jinak velmi závislá na darech dobrodinců. V domě pracuje pestrý tým: kapucíni, františkánky, františkáni, členové sekulárního řádu, placení zaměstnanci, dobrovolníci… Ti všichni jsou v pohybu. V čele komplexu však stojí laik. Je jím ředitelka Františka, která je vdaná a předtím byla vedoucí projektantkou metra u firmy Matra Transport. Její manžel byl poradcem v městské radě. „Jejich práce se jim velice líbila“, svěřují se. Ale pak se těch lukrativních míst zřekli, aby dali své schopnosti do služeb duchovního a lidského rozvoje, protože došli k názoru, že: „je třeba skoncovat s řečmi, že výkonní lidé jsou ve velkých podnicích a ti, kdo se zabývají duchovnem, jsou v katastrofální finanční situaci“. Tato žena sice není členem žádného františkánského společenství, ale je plnýma nohama ve františkánském duchu. K jejímu nasazení pro tento projekt ji vedlo přesvědčení, že františkánské poselství je pro zdraví církve podstatné a potřebné, a proto je třeba hledat a získávat lidi pro františkánskou myšlenku.
Mezi aktivity laiků patří například i takové akce jako příprava „festivalu setkání“, kdy se zde setkávají různá sdružení umělců, malířů, spisovatelů, hudebníků, kdy se vyprazdňují zásobárny, lidé se baví, hovoří, slaví…
Na projektu je pozoruhodné, že usiluje o to, aby v jednom domě žili vedle sebe „dobře smýšlející“ a hledající smysl života; děti a dospělí; vedoucí pracovníci a mentálně postižení; bohatí a lidské trosky, klarisky a [v zahradě srdce] bývalí trestanci. Je zde mnoho věcí, které lidem zvenku připadají dosti zvláštní. Sestra Anežka, která má na starosti dům, popisuje své pocity slovy: „Nikdy jsem jinde neprožívala podobnou zkušenost. Připadá mi to zvláštní! Je zde mnoho kázně, vášní, vůle. Přesto je to místo plné jasu… tak trochu bezpohlavní – a začne se smát: Všude jinde se hovořilo o milostných příbězích, o sportu, o kině. Zde ne, zde se hovoří o přijetí hostů. To mne staví před otázky, vyvíjím se a nevím ještě, kde skončím…“ Dějí se tu věci, které mohou připadat překvapivé. Jednoho z dalších zaměstnanců zaujalo především toto: „Šokující je důvěra prokazovaná hostům. Každý z nich má volný přístup do skříně, kde je krabice s čajem, cukr… A nikdo nekontroluje, zdali jste použili místní peřinu nebo svůj spacák. Když dojde na placení, věří vám na slovo. A ještě jedna věc je tu zvláštní. Nikdo si zde na nic nehraje. Kněz, když odslouží mši svatou, jde servírovat polévku nebo pomoci do recepce. Jiný z bratří neustále něco kutí a spravuje.“ Podobně i sestry se velmi pestře zapojují do činností v domě. Duše celého projektu kapucín br. Dominik o projektu říká: „Často je slyšet nářky, že kultura již není křesťanská. Jazyk církve ustrnul, nabídky činností se nesetkávají se zájmem. A na druhé straně je zde přítomno zoufalé hledání smyslu. Máme k tomu zůstat pasivní? Je třeba jistě něco vynalézt, dát dohromady živé síly a pestrou různost schopností, abychom dali odpověď na základní otázky, které se vynořují v naší společnosti. Chardo, to je výraz jistého přesvědčení; františkánský ideál je schopen dát přesnou dopověď na duchovní hledání našich současníků. Máme právo nechat si tento poklad pro sebe?… Synové a dcery Chudičkého z Assisi tedy vyhrnuli rukávy a pustili se do dobrodružství.“
Zajímavá je úloha sestry Bernadety ze společenství sekulárních františkánů. Ona se totiž kromě tvrdé manuální práce věnuje především tzv. animaci pousteven. Kromě četných jiných pobytů se zde totiž pro mladé organizují také „dny poustevny“ pod stany na louce v naprostém mlčení – jakési přechodné kartouzy s duchovním servisem bratří a sester (dvakrát denně přednáška a večer pak sdílení). Formační a diskusní setkání jsou zde otevřena nejen věřícím, ale i nevěřícím, o čemž svědčí témata jako „Setkání s islámem a muslimy“ nebo „Enneagram“. Pochopitelně však nechybí témata jako „Sv. František a otázky dneška“.
Bratr provinční vikář Dominik, který v době mé návštěvy po smrti provinciála dočasně vedl provincii a o životě bratří si se mnou povídal v restauraci, kam mne pozval na oběd, o projektu říká: „Zvláštní je, že, jak se zdá, nejlépe cítí ducha domu hosté, kteří zcela očividně mají ke křesťanské tradici nejdále. Tak například jednoho odpoledne zde byla skupina hnutí Sangha, které se snaží o ,umění prožívat každý den harmonicky a nacházet v sobě cosi většího než jsem já, co mne spojuje s druhými, něco stálého, s čím se mohu setkat, když jsem sám´, jak to charakterizoval jeden z účastníků, seděla oblečena v kostýmech na rohožkách a slavila čajový obřad. V atmosféře ticha, úsměvů a pozdravů sepjatýma rukama na výraz díků sousedovi, který podává misku se sušenkami, se rodily i takovéto myšlenky: Zde nacházíme způsob, jak opustit intelektuálnost a pokračovat do praxe. Když přijdu sem, cítím se dobře. Je to místo modlitby, rozjímání; je to tu velmi silné… člověk se tu může setkat s nejrůznějšími lidmi: křesťané, agnostici, ateisté, muslimové, židé… hledání sama sebe, touha po vnitřním pokoji, který vede k větší otevřenosti k sobě i k druhým, a zvláště k těm, kteří trpí.“ Br. Dominik poznamenává. „Tito lidé nejsou daleko do evangelia! Paradoxem je, že v tradičnějších skupinách, které se zde setkaly, často nenacházíme totéž citlivé vnímání pro ducha domu, tutéž chuť a radost z otevření se všem jako u lidí od církve vzdálených. Avšak každá osoba nebo skupina, která upřímně hledá smysl, která dělá vážné duchovní kroky, má zde své místo. Jediní, kdo nemají do domu přístup, jsou sektáři a lidé, kteří nejsou schopni brát ohled na ostatní. Jak ale poznat, že nějaká skupina je sektářská? To nás staví před otázku: Kam až můžeme jít v otevřenosti? To je vskutku otázka!“
Bratři a sestry se zde snaží vést hosty k tomu, aby se otevřeli a vyjádřili své problémy. Kromě duchovního hledání se zde pracuje i s různými terapiemi: práce s dechem, relaxace, vizualizace… Sestra Bernadeta, která má tuto oblast na starosti, říká: „Snažíme se naslouchat v pozitivní a optimistické atmosféře plné důvěry; snažíme se pomáhat číst znamení a nově interpretovat zážitky tak, aby ale člověk zůstal tím, čím je, bez toho, že bychom lidem vnucovali své pravdy. Hlásat evangelium a brát přitom ohled na život takový, jaký je. Jsou to docela obyčejné věci.“
Vzhledem k povaze domu, všichni se zde snaží osvojit si zásady rentabilního života a v duchu františkánských hodnot se vyhýbat zbytečnému plýtvání. Po ekonomické a technické stránce má tento projekt charakter občanského sdružení. Co se týká metodiky, snaží se tým dávat přednost zažívání zkušenosti před poučováním. K běžnému životu patří odvaha zadlužit se a spoléhat na Boží pomoc. Přesto však značná část komplexu již prošla úspěšnou renovací a přestavbou, která vyniká absencí luxusu a smyslem pro vkus a praktičnost. Všude je tu čisto a přívětivě bez vyumělkovanosti, s úctou k historii. Tak např. stáj je přestavěna na místnost pro setkávání, zachováno však zůstalo koryto, oslí chomout i máselnice, která ještě před několika roky sloužila k přípravě másla pro společenství. Tyto předměty nejsou chápány jako pouhá výzdoba. Prožily si svůj pracovní život a nyní si užívají zaslouženého odpočinku. Jsou teď němými svědky každodenního života celých generací sester, které následovaly sv. Františka v pokoře, pěstovaly zeleninu, chovaly králíky a slepice… Tento dům má prostě ducha.