Mauriac, François

 François Mauriac

MARKÉTA Z CORTONY

11. Ubohá duše, která nikdy nepřichází ke klidu

 Třebaže v Markétě nikdy nevyvstalo podezření, že by snad považovala svůj vlastní hlas za hlas Ženicha, přece se obávala, že by zlý nepřítel mohl použít lsti a odít se za anděla světla. Neboť, jak by bylo možné - myslila si - že by Bůh mluvil k ní, hříšnici z Montepulciana? „Jsi příliš krásná,“ řekl kvardián z Celle, a zavřel před ní dveře. Zapomene někdy na toto prokletí?

 Protože své viny měla stále před svým duchem, vzpírala se uvěřit milostem, jimž byla zahrnuta. Neúnavně ji musel Kristus uklidňovat: „Ten, kdo k tobě mluví, je ten, kterého jsi ukřižovala...“ A opět: „Miluj sebe, protože já tě miluji!“ Někdy se láska Vykupitele k hříšnici vyjádřila slovy, která tomuto sebestravujícímu tvoru téměř naháněla hrůzu: „Tys moje dcera, protože mě posloucháš. Tys moje nevěsta, protože já jsem tvou jedinou láskou. Tys moje matka, protože podle svých sil plníš vůli mého Otce... Není nikdo na zemi, koho bych miloval víc než tebe.“ A povzdychla si při vzpomínce na dobu, která byla pro její lásku ztracená. „Přišla jsem k tobě příliš pozdě; příliš pozdě jsem tě začala milovat.“ On ji však konejšil: „Příliš pozdě? Avšak s jakou ochotou! Příliš pozdě, protože jsi váhala, jak veliká však potom byla tvoje vroucnost!“

 Někdy Markéta hned nepochopila smysl některých slov. Jednou ráno po přijímání slyšela, jak jí Pán šeptá: „Raduj se, duše moje!“ Mluvil sám k sobě, anebo platila jeho slova jí? Nenechal ji dlouho na pochybách, neboť opakoval: „Raduj se, dcero Jeruzalémská, neboť jsem si vyvolil tvou duši, abych se v ní usídlil. Chval mě, a já budu tebe chválit. Miluj mě, a já budu milovat tebe. Služ mi, a já ti budu sloužit...“

 Tu se její srdce zaplavilo radostí. Jistá služka jí pomáhala v jejím nedostatku. Markéta mívala ve zvyku zakrývat si hlavu závojem sešitým z několika kusů látky, a i o ten se často dělila s chudými. Stávalo se, že se tak dalece zbavila všeho, že seděla ve své cele nahá, zavinuta do rohože ze sítí. Syrová zelenina, mandle a ořechy, to byla její jediná strava. Při jídle plakala a často byla tak pohroužena do myšlenek, že zapomněla jíst. Protože se po přijímání už nemohla udržet na nohou, měl s ní Pán soucit a někdy jí říkal: „Dovoluji ti opřít si hlavu o podušku...“

 Zdá se mi, jako by mi někdo šeptal: „Nemáte už konečně dost těch pošetilostí?“ A opravdu, vůči takovému trvalému zanedbávání přirozenosti se v nás někdy zdvíhá nechuť. Myslíme na přítomnost Pána v prosté světnici, kde večer děti sedí kolem stolu a otec sklání čelo ztěžklé prací nad kouřící se polévkou, zatímco žena zapomíná na svou únavu a stále znovu vstává, aby obsloužila ostatní. Nepřijde jí vůbec na mysl, aby pomýšlela na sebe a na svůj vlastní osud. Není možné, aby se v úzkém rámci svých nenápadných všedních povinností oddávala fantaziím a snění. To je svatost oněch chudých žen, které ani nevědí, co je to svatost. Věrně slouží malým bytostem, které zrodily, a muži, kterého práce udělala nehezkým a otupělým, a přece i on je přibit na kříž, avšak na kříž bez slávy: dílnu, kancelář.

 „Vy nám tu líčíte přepjatý život, který se v ničem nerovná tomu životu, jaký je nám uložen. Stigmatizovaná ruka nás dojímá méně než popraskaná ruka u necek...“

 Nesmíme zapomenout, že každé povolání je něčím jedinečným. Bůh chtěl, aby se v několika vyvolených tvorech zjevila zcela čistě ona láska, která se v životním běhu ostatních mísí s věcmi všedního dne. Povolání malého počtu duší spočívá v tom, že jsou stravovány. Jen nečetné z vyvolených obětí jsou ochotny vyprázdnit kalich až na dno, zatímco pro obyčejného křesťana stačí už pár kapek, aby jej učinily hodným nazývat se Božím dítětem.

 Pro tyto svaté obětní duše je přemíra zla nesnesitelná; věří sice v peklo, nechtějí se však smířit s jeho existenci. Při pohledu na to, co hřích udělal ze stvoření, unikají jim výkřiky bolesti. Apelují na lásku, na svého Boha, který je Láska, a vrhají na misku vah se svatou štědrostí celé břímě svých bolestí jako protiváhu za hříchy světa.

 Obyčejný křesťan po přijímání požívá pokoje, snídá s rostoucí chutí, snaží se dobře splnit své denní dílo, napíše povzbudivý dopis příteli, jde za svými záležitostmi, a se soucitem, spojeným s neuvědomělým zadostiučiněním, se klidně dívá, jak jeho bližní pozbývá své spásy. Strpí aspoň, že bytosti zcela proniknuté láskou se nesmiřují se ztrátou tolika duší, že se samy vydávají, vrhají do ohně, aby zástup zachráněných nebyl příliš malý?

 Jakkoli mám Pascala rád, protiví se mi u něj ona pochmurná radost, že se považuje za vyvoleného, a současně je přesvědčen, že kromě něho není vyvolený téměř nikdo. Nenávidím duchovní lakotu, která ho nechá hledat a požívat tu jednu kapku krve, která byla prolita jen za něho - za něj a ne za druhé. Kde zůstal ten fanatický farizej, jenž tenkrát volal k svému neúprosnému Bohu: „Nech mě navždy splynout s nesčetným zástupem těch, které jsi zavrhl“( srov. Řím 9,3)!

 Svatí ruší zuřivou logiku z Port-Royal. Rozbíjejí systém a vnášejí nádherný nepořádek do výpočtů o předurčení. Markéto, ty ubohá, zmučená ženo, tvoje bláznovství někdy odpuzují. Avšak právě tato bláznovství překonávají brány žaláře, v němž bychom museli v očekávání konce zoufalství nikdy nekončícího konat smír za svůj zločin, že jsme byli sami sebou.

(pokračování)