Čapek, Ondřej

Počátkem října minulého roku vznikla v naší františkánské provincii nová komunita na Prusínech (či na Prusinách). Jde tak o odvážný krok provincie investovat mnoho sil do založení nového domu, ačkoliv ve stávajících domech se jich nedostává. Důvodem vzniku je totiž touha velké části bratří založit v provincii poustevnu. Zde se jedná spíše o poustevnu v moderním slova smyslu, asi tak, jak bylo o poustevnách pojednáváno v minulých číslech Poutníků. Veliký důraz je tu kladen na modlitbu, bratrské společenství, obyčejnou práci rukama a určitou jednoduchost života. Poustevna se i přiměřeně otevírá lidem „zvenčí“, např. nedělním farním dopolednem, a slouží také jako formační dům pro postulanty.

V současné době tvoří osazenstvo domu šest bratří – vikář domu Šebestián, jáhni Lukáš a Filip, dále bratr Justýn a kandidáti František a Ondřej. Do začátku února tu s námi byl ještě třetí kandidát – Martin, ale ten došel k závěru, že františkánství není pro něj a asi měl pravdu.

Prusíny jsou samota 12 km jižně od Plzně, půl kilometru od Nebílov. Dohromady mají pět budov – kostel, faru, školu, kaplanku a kravín. Kostel, fara i škola byly založeny již ve 14. století, ale stavby jsou to barokní. Kostel je zasvěcen sv. Jakubu staršímu, na faře bydlíme, škola je delší čas mimo provoz, v kaplance chalupaří jedna rodina z Plzně a v kravíně chovají asi 70 býků.

Budování idey Prusín má kořeny již v začátcích devadesátých let. Šlo především o zmíněnou touhu bratří mít poustevnu, která by nebyla zatížena pastoračními povinnostmi. Myšlenka se postupně vyvíjela, tříbila a prosazovala. A výsledek je dnes již na světě.

Budování Prusín fyzicky se započalo na jaře minulého roku. Tehdy se odstartovala náročná rekonstrukce barokní fary – hloubení vrtu na pitnou vodu, bourání a stavba příček, výměna vodovodu a elektřiny, zavedení ústředního topení, rekonstrukce střechy atd. Díky neskonalé Šebestiánově energii, solidní stavební firmě, mohutné pomoci brigádníků, štědrosti nadací a také díky viditelné Boží pomoci se toto vše stihlo za pouhých pět měsíců v únosné finanční relaci. V současné chvíli má interiér domu zemitý, ruralistický charakter, z matriálů převládá dřevo (futra z trámů, dřevěné podlahy, nenalakovaný nábytek z masívu atd.) a dominantním pocitem interiéru je teplo.

Život komunity se začal na Tranzitus sv. Františka, tj. dne 3.10.2001. Tehdy jsme bydleli ve škole v provizorních podmínkách, protože v ní probíhala rekonstrukce. Zpočátku jsme ještě hledali svoji identitu. Řešili jsme otázky jako nakolik má být dům otevřený lidem, kolik času věnovat společné modlitbě a jakou formou, nebo míra a smysl naší práce. Výsledkem se stal následující denní řád:

6.20   Rozjímání

7.00   Ranní chvály

7.15   Mše svatá

7.55   Snídaně

8.30   Duchovní četba

9.00   Formační setkání

10.15 Práce

12.30 Modlitba během dne a hodinka se čtením

13.00 Oběd a siesta

15.00 Adorace

15.30 Práce

18.30 Nešpory

18.50 Večeře a rekreace

20.30 Kompletář

Formační setkání je jakási debata (které se účastní všichni bratři) na dané téma nebo nad daným textem. Diskutujeme například o postu, chudobě, rozjímání, pastoračních modelech, lidské mysli a dalších praktických duchovních tématech. Práce znamená úklid a údržba domu, vaření a nákupy, výroba nábytku, tvorba zásob palivového dříví a jiné, jako například psaní článku pro Poutníka. U večeře často zůstáváme sedět déle a vykládáme si až do kompletáře, takže zde vlastně rekreace propukají spontánně a jejich zanesení v denním řádu je pouhým popisem daného stavu. Od kompletáře do formačního setkání je silentium, což neznamená nemluvit, ale nepovídat zbytečně. Asi každý z nás zde prožil svoje nejhlubší rozhovory právě v době silentia. V neděli dopoledne se setkáme s farníky, pozveme je k nám na „kafe a buchtu“.  Odpoledne si pak zpravidla společně vyjdeme do přírody. V pondělí máme tzv. den pouště, který spočívá v tom, že celý den se nepracuje, mlčí a modlí o samotě. Jeho význam je pro nás značný, jak pro duchovní růst, tak pro odpočinutí si od lidského společenství a uchýlit se do společenství s Pánem. Denní řád je úmyslně koncipován jako nenáročný, aby si každý mohl zajít do kaple zcela dobrovolně, rád, místo toho, aby denně bojoval s tím, zda udělá vůči dennímu řádu kompromis, či ne.

Závěrem bych chtěl říci, že Prusíny považuji za velmi požehnané dílo. Na bratrech se dá poznat jistá změna k lepšímu, k upřímnější modlitbě a přirozenějšímu jednání, na někom více, na jiném méně, a já vidím, že půjde zřejmě o jedny z vůbec nejhezčích chvil v mém životě.

Ondřej Čapek