Říský, Bernard OFM

Vychovatelé

Škola nám dávala především vzdělání rozumu, kolej měla vychovávat náš charakter. Každý se vychovává sám – říká pedagogická poučka – hledáním souladu s prostředím, kde vychovatelé ukazují mladým cestu svým příkladem a důsledností. Někdy je ten příklad negativní – mladí si umiňují, že nikdy v životě takovými nebudou. A je dobře, když po dvaceti letech se dokáží usmát sami sobě, připomene-li jim jejich okolí, jak věrně napodobují své „negativní vzory“ z dětství či mládí.

V Kroměříži byl naším rektorem o. Filip Vojtěch Hladký, narozený r. 1902 v učitelské rodině, která mu dala základ k jeho pedagogické činnosti. Byl důsledný a náročný na zachovávání řádu. Protože v té době k nám ještě nepronikly Makarenkovy zásady, symbolem jeho autority byla rákoska, kterou nosil pod levou paží. Používal ji jen zřídka, když volal rušitele řádu k odpovědnosti do ředitelny – na „horký čaj“, jak jsme říkali. Časem však, díky výchově či vlastnímu zrání, tyto exekuce řídly.

Neměl to lehké – zkrotit padesátku rozjívených kluků. Zkoušel různé „výchovné prostředky“, které časem ztrácely účinnost. Bylo to za války, kdy u nás nehrozilo přesycení. O. rektor zkoušel trestat „výtržníky“ poloviční porcí masa při nedělním obědě. Když došlo na mne, odmítl jsem si vzít maso vůbec – neměl jsem ho rád – a tak pro neúčinnost od tohoto trestu upustil.

Další formou postihu byly pokuty  3 Kč,  kterými však trestal rodiče. Tuto „asociální“ formu trestu jsem definitivně odstranil, až když jsem přišel do Kroměříže po vysvěcení jako druhý prefekt.

Velkým trestem bylo vyloučení z koleje. Když o. Filip nastoupil do funkce rektora, byla v koleji kázeň značně uvolněná, a tak snad polovinu studentů poslal brzy domů. Tento trest postihoval nejvíc studenty z vyšších ročníků, kteří si už našli úniková dvířka z přísné kázně. Například jsme nesměli mít u sebe peníze – což bylo z určitého hlediska rozumné, aby se odstranily sociální rozdíly.

Pak to byly taky nároky na studijní prospěch. O. provinciál Jan Ev. Urban vyhlásil, že kdo bude mít na konci školního roku víc než dvě čtyřky, bude vyloučen, aby nezneužíval darů dobrodinců. „Kolejné“ bylo totiž stanoveno na 150 Kč měsíčně a u sociálně slabších studentů bylo ještě nižší. Například Václav Straka, naposledy děkan ve Svitavách, si vydělával na pobyt v koleji o prázdninách jako cestář – a během mé vazby posílal pravidelně rodičům příspěvek (500 Kč měsíčně) jako  splátku svého druhu vůči provincii. Moji rodiče platili za mne 100 Kč měsíčně, což bylo na jejich poměry - otec byl už v důchodu – docela dost, když ještě mi platili cestovné. V praxi však tento provinciálův příkaz nebyl realizován, Němci totiž stanovili totéž jako normu pro postup do vyššího ročníku, zpřísněnou tím, že kdo měl čtyřku z němčiny, propadl a byl vyloučen z dalšího studia. Byl to účinný nástroj ve výchově k odpovědnosti.

Styk vedení s rodiči byl zajištěn tím, že jsme odevzdávali své dopisy do schránky u ředitelny otevřené, aby o. rektor tam mohl připsat zeleným inkoustem úhledným, drobným písmem nejenom přání k svátkům. Stejně i odpovědi od rodičů jsme dostávali otevřené.

O. rektor byl zbožný, ale vše u něho bylo uměřené. Mlčení bylo do snídaně. Při ranní hygieně jsme vídali za skleněnými dveřmi na chodbě siluetu o. rektora jako tiché napomenutí. I příprava na mši sv. byla v tichém  soustředění. Když se oblékal ke mši sv., jen mlčky jsme se bavili, jak „ošetřoval“ své bříško – cingulum od hábitu nahoru, cingulum od alby dolů – aby byla zdůrazněna jeho důstojnost. Když začal zpívat „Chléb z nebe dal jsi jim“, chvěl se nejen dřevěný oltář, ale i naše dušičky, protože to vůbec nepřipomínalo andělské zpěvy. Nechápal jsem, že je možno takto mluvit s Pánem.

Byl dobrý muzikant – občas přišel k nám do rekreace zahrát zpaměti nějakou skladbu na piano nebo si přinesl baskytaru a její tiché tóny nás nutily ke ztišení.

Vážili jsme si ho pro jeho vážnost i spravedlnost, s níž prosazoval kázeň. Poněkud s rozpaky jsme přijímali jeho chrta, i když to byl dar jeho rodičů. Později ho nahradila krásná kolie. Nějak nám to neladilo s obrazem františkána. I když František miloval zvířata, nedovedli jsme si představit, že by vlastnil psa – a to ještě jen tak na ozdobu.

O. Filip byl kuřák, ale mezi nás s cigaretou nechodil. V postu odkládal cigaretu a nahradil ji čibukem.

I když jsme ho měli rádi, přece jsme mu raději nechodili na oči. Když jsme se v r. 1950 sešli v centralizaci, povzdechl si s ulehčením, že konečně po dvanácti letech nemusí dávat dobrý příklad. Tehdy jsme teprve poznali jeho druhou tvář – byl to příjemný, veselý „starý pán“. Bylo mu sice jen 48 let, ale sám si budoval „image“ kmeta - prošedivělého pána se silnými skly – a takového ho brali i naši zmocněnci a respektovali ho.