Mlčoch, Lubomír OFS

Květen - měsíc mariánský, měsíc začínající svátkem sv. Josefa Dělníka, věrného a rozvážného služebníka, kterého Pán ustanovil nad svou rodinou. Máj - lásky čas. Již delší dobu se vedou diskuse - nejen u nás - zda rodina je či není v krizi. Při přípravě listu „Pokoj a dobro“ mělo v prvních verzích toto téma návěští „rodina je svatá“: po prvních kritických připomínkách bylo nahrazeno konstatováním „rodina je v situaci vážného ohrožení“. Jako bychom si byli vědomi toho, že k životu Svaté rodiny nám ještě mnohé schází…  

     Máj - lásky čas. Ze znovu se vynořivších krás Boží přírody se však neradují jen milenci a děti. Také dědoušci a babičky na jaře pookřejí… Někteří však žijí podzim svého života v takových podmínkách, že jaro již ani nezaznamenají. Přišla mi na mysl báseň „staré protivné ženské“, která byla nalezena až po smrti autorky na geriatrickém oddělení nemocnice ve Skotsku u Dundee, a kterou ze zahraničního semináře přivezl a do češtiny přebásnil profesor PhDr. Zdeněk Matějček:   

 

 

Sestřičky, sestry, připadám Vám známě?

A co si myslíte, když díváte se na mě?

Protivná ženská stará, všechno ji leká,

divně se chová a zírá do daleka.

Snažte se pohnout s ní a křičte v jednom kuse,

sedí tu, mlčí, jen žmoulá něco v puse.

Zdá se, že nevnímá, jaká že je s ní dřina,

a nosit ponožky a boty, to věčně zapomíná.

Žije či nežije, snad neví, co se děje,

koupat a  krmit, uplývá den - a bez naděje.

To myslíte si, sestry, když na mne hledíte?

Otevřete oči, sestry! To přece nejsem já, koho tu vidíte!

 

 

Teď řeknu Vám, kdo jsem, když sedím bez hnutí

a spím a jím a žiju, kdo jak mě donutí.

Zas malá holka jsem, tak asi deset je mi,

ráda jsem s maminkou, tátou, se sourozenci všemi.

Dívka jsem, šestnáct, křídla mám na nohou

a sním, že princ můj čeká tam za horou.

Nevěsta šťastná. Ten, o kterém jsem snila,

můj přijal slib, já nikdy nezradila.

Už děti mám a domov, tam kde se nebrečí.

O jejich radost dbám, o jejich bezpečí.

Už třicítka je tu a čas tak děsně pádí,

synové rostou, jen kéž se mají rádi!

Čtyřicet - a synáčkové velcí už z domu odcházejí,

však se mnou je můj muž, ve dvou je veseleji.

Padesát přešlo, a zase děti batolí se kolem,

ach, vnoučkové mí milí za babiččiným stolem.

 

 

Pak přišla temnota, vzala mi manžela.

Co bude dál? Hrůza mnou zachvěla.

Mé děti pečují teď o tu svoji chásku,

já myslím dozadu, co znala jsem, ach lásku!

Stará jsem ženská a příroda moc zlá je

a s námi starými teď na blázna si hraje.

Tělo se drobí, síla je pryč i krása oněměla

a kámen mám, kde dřív jsem srdce měla.

V té staré zdechlině však mladá jsem jak kdysi

a srdce ubité přec občas poskočí si.

Vzpomínám na radost, na bolest vzpomínám

a miluju a žiju, jak milovati znám.

Na pár těch přešlých let já pamatuji vděčně

a přijímám, nejsme tu nekonečně.

Mé sestry, já nejsem tam, kam pohled Váš se nese,

ta stará protiva! Otevřete oči! Pojďte jen blíž!

A na mé JÁ teď dívejte se!

(Převzato se souhlasem překladatele z časopisu Sestra 6/1996.)

 

 

Poznámka k básni říká, že sestry na oddělení - dokud si báseň nepřečetly - nevěřily, že by ta stará nemohoucí žena mohla po sobě zanechat něco, co by mělo nějakou cenu… Báseň nehovoří o Bohu a víře v život věčný. Nedovíme se již, zda na geriatrické oddělení za babičkou přicházeli synové a vnoučkové… A přece, je zde jakoby přítomna naděje, že láska je silnější než smrt. 

 

 

Jednou z bolestí naší doby a civilizace je vytváření přehrad a propastí mezi generacemi. ÄŽábel rozdělení nahlodává rodinu nejen ve vztazích muže a ženy, ale i mezi rodiči a dětmi a prarodiči a vnoučaty. Jak povzbudivé je vidět i dnes rodiny, které žijí v lásce a kde si rodiče a děti, prarodiče a vnoučata „mají co říci“, kde rodina vynáší jako dobrý hospodář ze svých pokladů věci staré a nové. Děti a vnoučata se těší z životních zkušeností babičky a dědečka, prarodiče se učí všechno to nové, co doba překotně přináší. Tuto krásnou zkušenost se „svatými rodinami“ jsem měl příležitost zažít i u několika kmetů, kteří spolupracovali na přípravě listu Pokoj a dobro, a jsem za ni Bohu a těm rodinám vděčný. Stejně povzbuzující je duchovní svěžest těch, kdož zasvětili svůj život Bohu a službě bližním, kněží a řeholnic. Na nich na všech se naplňují slova žalmu:  

„Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.

Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží,

aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin…“ 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Článek 17. naší Řehole nás zavazuje, abychom ve svých rodinách žili františkánským duchem pokoje, věrnosti a úcty k životu a abychom se naše rodiny snažily učinit znamením světa již v Kristu obnoveného. Milost manželství má být pro svět svědectvím Kristovy lásky vůči církvi… Žijme radostně se svými dětmi lidskou a duchovní cestu, která nám byla darována. K tomu dodávám: a když jsme takto v rodině obdarováváni, zkusme se o své štěstí podělit aspoň chvílí strávenou s těmi, kdož trpí osamoceností, kdož rodinu již nemají nebo na něž rodina zapomíná.

 

 

Sbíral jsem myšlenky na tento příspěvek o rodině, a tu mne zastihlo smuteční oznámení z Anglie: v necelých 47 letech zemřela Barbara Eggleston Davies, dominikánská terciářka, která před několika lety, 11. srpna 1996, vedla „Dominikánskou mírovou pouť“, skupinu laiků z Oxfordu a okolí, kteří doputovali až do Lidic. S malým autobusem si mne v neděli v podvečer vyzvedli před Domovem důchodců v Šolínově ulici (Praha 6) právě po skončené bohoslužbě. V Lidicích jsme se potom společně modlili za mír. Tam i zpět jsme jeli kolem kostela sv.Václava a sídla Sester Apoštolátu sv. Františka - a nelze tedy nevzpomenout „Prosbu k Panně Marii za mír“, jejímž autorem je otec Jan Evangelista Urban. Sestra Barbora mi dala před obrovským rezivým monstrem nedostavěného památníku v Lidicích dvě duchovní rady. Abychom neusilovali o nic velkého, ale jen třeba o malý domov pokojného stáří. (Rada „menším bratřím“ od sestry dominikánky skutečně ta pravá!) A abychom se dovolávali ve svých snahách bratra Františka (Jägerstattera), prostého rakouského vojína, který odmítl vzít zbraň v Hitlerově armádě a byl - mladý otec rodiny - nemilosrdně popraven. (Od jeho hrobu laičtí dominikáni z Oxfordu do Lidic právě přijeli.) Ještě jsem si s Barborou vyměnil novoroční přání, ale už jsem jí nenapsal, že v Lidicích skutečně vznikla „Oáza“, malý domov pokojného stáří. Naposled jsem měl tento úmysl při psaní letošních novoročenek, žel Bohu, jsem Barboře už nenapsal, zůstalo jen u úmyslu…    

    To, že manžel Barbory našel někde mou adresu a napsal mi o jejím úmrtí, mne skutečně dojalo. Vždyť jsme se viděli jedinkrát v životě. Teprve se dovídám, že zůstávají dva synové -Patrik a Jonathan, že žijí ještě rodiče Barbory. Zjišťuji, že už při „Dominikánské mírové pouti“ a návštěvě Lidic měla Barbora za sebou operaci po rakovině prsu. Z listu se dovídám, že v místní nemocnici sv. Petra a sv. Jakuba, kde Barbora tiše a při vědomí zemřela, ji navštěvovala široká rodina pokrevní, farní i dominikánská. Do Anglie se na pohřeb nedostanu, ale zpráva přišla natolik včas, že u sv. Bartoloměje, díky pochopení Šedých sester sv. Františka a otců - bratří dominikánů, kteří zde slouží bohoslužby, bude možno i tady v Praze na sestru Barboru vzpomenout. Dopis je ohromný tím, že je vlastně poděkováním za obdarování, jež ti nejbližší i všichni ze vzdálenější „rodiny“ díky Barboře dostali. Je výzvou a prosbou o květiny a dary: finanční sbírka bude rozdělena na půl: ve prospěch nemocnice sv. Petra a sv. Jakuba, a pro CAFOD, humanitární organizaci, která rozděluje potravinovou pomoc těm nejchudším po celém světě. Guy všechny oslovené - a tak i mne - vyzývá, abychom poslali jakoukoli upomínku či obrázek spojený s osobností Barbory, a tak mám šanci napravit, co jsem opominul a poslat fotku Domova pokojného stáří z Lidic…  

 

 

A do třetice mne vedou vzpomínky do Velké Británie, tentokrát do Walesu. Můj přítel Byron mi kdysi vyprávěl o svém otci. Horník v uhelných dolech trpěl silikosou plic, a po celá léta se mu špatně dýchalo, dusil se. Utrpení snášel trpělivě a byl vděčný, že strázně nemoci může snášet doma, v rodině. Jednou na jaře vynesli dědečka ven, aby se mohl potěšit z krás přírody. Přihnaly se mraky, a jak to ve Walesu často bývá, začalo krápat. Dědeček vyslovil přání, aby ho nechali ještě chvíli venku: aby mohl zažívat jak mu kapky deště stékají po obličeji. Ano, buď, Pane, chválen i za všelijaké počasí! Buď chválen za rozličné plody, pestré květy a trávu. Buď, Pane, chválen za ty, kdo snášejí slabost, a setrvávají v pokoji.

Lubomír Mlčoch  OFS