Zasvěcený život ve znamení bratrství – I
Šváček, Augustin OFMCap.
Počátkem ledna t.r. vysílal Vatikánský rozhlas přednášku s názvem: „Kámen úrazu aneb o kříži ve vánoční době.“ Hovořil o tom, že prezident muslimského sdružení v Itálii Adel Smith protestuje proti kříži na stěně místnosti mateřské školy, kterou navštěvuje jeho malý syn. Už před tím tento muslim urazil katolíky, když v televizi označil Ukřižovaného za „miniaturní mrtvolku zavěšenou na zeď, která nesmí být vystavována ve veřejných místnostech“.
Snaha odstraňovat kříže se v Itálii občas objevuje. Podobně tomu bylo i v roce l988. Tehdy však levicová spisovatelka Natálie Gitsburgová napsala článek „Nevyhazujte ten krucifix“. Krucifix neplodí žádnou diskriminaci. Je němý a tichý. Je to znamení lidské bolesti. Trnová koruna a hřeby připomínají jeho utrpení. Neznám jiná znamení, která by dávala tak hluboký smysl našemu lidskému osudu. Pro katolíky je to Syn Boží, pro nekatolíky to může být prostě obraz člověka, který byl prodán, zrazen, mučen a umřel na kříži z lásky k bližním.
Řekne se, že bylo mnoho lidí prodáno, zrazeno a mučeno pro svou víru, pro bližního, pro budoucí generace, a na stěnách škol nevisí jejich obrazy. To je pravda. Ale Ukřižovaný je všechny reprezentuje. Protože teprve až Kristus řekl, i naplno žil, že všichni lidé jsou si rovni, že jsou bratři, a to všichni: bohatí i chudí, věřící i nevěřící, židé i pohané, černí i bílí. To mocně hlásá Ukřižovaný a říká to všem, nejen křesťanům. Je rozhodně proti všem válkám. Je totiž pravým opakem lidí, kteří násilím prosazují svou pravdu.
Boloňský arcibiskup ve své vánoční homilii šel ke kořenu problému, když mimo jiné řekl, že „žádná povinná úcta k náboženskému přesvědčení druhého, žádné snaživé úsilí o mezináboženský dialog nesmí zakrývat naše oči a nesmí umlčovat na našich rtech nesrovnatelné štěstí. Ano, štěstí, že jsme křesťané, to znamená, že se nám dostalo milosrdenství, že nás zasáhla, proměnila a shromáždila nová a nepomíjející skutečnost onoho v Betlémě narozeného Dítěte, které dnes kontemplujeme".
Domnívám se, že i nás shromažďuje tato skutečnost - dítě Ježíš, kterého se Simeonem kontemplujeme: „Světlo k osvícení pohanů a k slávě izraelského lidu.“ Jako řeholníci a řeholnice máme obzvláštní důvod kontemplovat Kristovu tvář a být svědky jeho lásky, jak nám to také připomíná Svatý otec Jan Pavel II. ve svém listu Novo millenio ineunte jako program do nového tisíciletí. Tento základní křesťanský program bych jako duchovní syn sv. Františka vyjádřil takto: Patřit na Krista chudého, poníženého, opuštěného a ukřižovaného, který odevzdal svého Ducha, abychom se mohli stávat bratry. Každý, kdo opravdu kontempluje Kristovu tvář - Ježíše ukřižovaného (ale i vzkříšeného) - bude v síle Ducha svatého také vytvářet bratrské společenství, jednotu mezi lidmi. A ti, kteří se zasvětili Kristu přijetím a slibem evangelních rad, jsou k tomu povoláni především, jak to vyplývá již z podstaty jejich zasvěcení.
Nedávno mne zaujaly dvě věty Exyperyho: „Jsi člověkem, pokud jsi schopen odporu“, a přísloví: „Kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody“. Když tyto dvě věty spojíme, můžeme říci: Kdo se chce stavět na odpor své lenosti, pasivitě a sobeckosti, hledá způsoby, jak z toho vyjít, kdo nechce se stavět na odpor své pohodlnosti nebo malomyslnosti, hledá důvody, proč musí v tom zůstat. A cítím, že se to úžasně vztahuje i na můj zasvěcený život. Jestli chci žít věrně to, k čemu mě Bůh kdysi v mých třinácti letech povolal a k čemu jsem se jednou (ke konci totality) ve svých dvaačtyřiceti letech svobodně a dobrovolně zavázal na celý život, pak musím hledat způsoby, jak toto řeholní zasvěcení žít a radovat se z něho, a ne hledat důvody, proč už takto žít nemohu (nebo dokonce hledat důvody, proč bych měl třeba raději požádat papeže o dispens od doživotních slibů).
Někdy se o někom řekne: „Manželství je pro něho ta pravá řehole“ - a je to pravda. Když je někdo povolán do manželství a chce je krásně žít a za žádnou cenu ani nepomyslit na rozvod, tak hledá způsoby, jak se to dá uskutečnit a neztrácí čas stálým přemítáním a rozebíráním svého manželského trápení. Podobné se dá říci o každém, kdo se na celý život zasvětil Bohu v řeholním nebo sekulárním institutu. Kdo ví, že ho Bůh jednou s láskou povolal, hledá způsoby, jak s radostí a vděčností Bohu žít své zasvěcení, své řeholní charisma; kdo nechce, hledá stále důvody, jak by se zbavil toho, co cítí jako břemeno.
Věřím, že každý z nás se snaží hledat tu první variantu, a proto bych se chtěl zamyslit nad některými větami z významných církevních dokumentů o zasvěceném životě. Zvláště budu citovat posynodální apoštolskou exhortaci Jana Pavla II. Vita consecrata z r. l996 a dva dřívější dokumenty Elementi essenziali - Podstatné prvky učení církve o řeholním životě z r.
a) Co je podstatou zasvěceného života
Dokument Vita consecrata výstižně říká, že Ježíš Kristus jako Syn Boží žil své zasvěcení Otci, a že „zasvěcený život má svůj základ v Kristově příkladu a učení; je darem Boha Otce jeho církvi, a to prostřednictvím Ducha svatého“. Ježíšovy vlastnosti nabývají svou jedinečnou a stálou podobu, viditelnou ve světě, vyznáváním evangelních rad čistoty, chudoby a poslušnosti. Zároveň je tu mysl věřících zaměřována k tomu tajemství Božího království, které již v dějinách působí, ale očekává dosud své završení v nebesích. Zasvěcený život se nachází v samém srdci církve a má rozhodující význam pro její poslání, protože vyjadřuje „nejniternější podstatu křesťanského povolání a zároveň ochotu snoubenky církve ke spojení se svým jediným Snoubencem“.
Evangelní základ zasvěceného života je třeba hledat v onom zvláštním vztahu, který Ježíš navázal s některými ze svých učedníků, když je vyzval nejen k tomu, aby přijali Boží království do svého života, ale aby celý tento svůj život dali do služby evangeliu, opustili všechno a napodobovali co nejdůsledněji jeho způsob života.
Jen pro úplnost si ještě připomeňme, co nám říká Kodex církevního práva. Čteme v něm, že „ke společnostem zasvěceného života patří řeholní a sekulární společnosti, jejichž členové přijímají evangelní rady prostřednictvím veřejných slibů či posvátných závazků. (Osob takto zasvěcených je dnes v katolické církvi asi jeden milion – z toho jsou 1/5 bratři a 4/5 sestry.) Od řeholních a sekulárních institutů se poněkud liší Společnosti apoštolského života, které sobě vlastním způsobem plní charitní a misijní poslání“
b) Jak Bůh volá k zasvěcenému životu
V dokumentu Redemptionis donum čteme: Povolání na cestu evangelních rad se rodí z vnitřního setkání s Kristovou láskou, jež je láskou výkupnou. Kristus volá právě touto svojí láskou. V procesu onoho povolání je setkání s touto láskou zcela osobní událost: „Ježíš na něj (na bohatého mladíka) s láskou pohleděl (Mk 10, 21) a řekl mu: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co ti patří, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ Když Kristus „s láskou pohleděl na vás“ a povolal každého z vás, obrátila se jeho výkupná láska k určité osobě a stala se přitom i láskou snoubeneckou - láskou, jež si druhého vyvolila. Tato láska zahrnuje celou osobu, duši i tělo (ať muže či ženy) v jedinečném, osobním a neopakovatelném „já“. Ježíš na nás pohlédl a zamiloval si nás, každého z nás tak, jako bychom pro něho byli jediní na světě. On, jenž od věků náleží Otci a daruje sama sebe v tajemství vykoupení, povolal mě k tomu, abych se i já zcela „daroval“, odevzdal zvláštní službě v díle vykoupení jako člen některého, církví schváleného bratrského společenství. Na toto povolání se zvlášť vztahují slova sv. Pavla: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá, a že jej máte od Boha? Nepatříte sami sobě“ (1Kor 6, 19-20).
Ježíše samého Bůh zasvětil, poslal vynikajícím způsobem, a každý pokřtěný je v Synu posvěcen. Každý je povolán ke svatosti. Každý je poslán, aby měl účast na Kristově poslání. Volání k dokonalosti patří k podstatě křesťanského povolání. Ale jako řeholník musím říci: byl jsem obdarován víc než většina pokřtěných, dostal jsem „od Boha milost následovat Krista úžeji“, a to mě také zavazuje, abych víc usiloval o svatost, o dokonalost ve svém životě. Ve smyslu tohoto volání třeba chápat i Kristova slova onomu mladému muži v evangeliu. On tehdy odešel zarmoucen. My jsme neodešli a nakonec řeholními sliby (profesí) potvrdili své oddání Kristu, své zasvěcení. Řeholními sliby bylo vytvořeno naše nové spojení s Bohem. Spojení, které vyrůstá na základě onoho původního spojení, daného svátostí křtu. Řeholní sliby totiž jsou zvláštním zasvěcením, které má svůj hluboký kořen v křestním zasvěcení a plněji jej vyjadřuje (PC5). Výraz „plněji“ připomíná, že božská osoba Slova přijala lidskou přirozenost a žádá od nás odpověď, jako dal Ježíš: dání sebe samého Bohu způsobem, který jenom On může člověku umožnit.
Tak jsou řeholní sliby svým podstatným obsahem novým zasvěcením: lidská osoba se zasvěcuje a odevzdává Bohu, kterého nadevše miluje. Sliby převzatý závazek žít podle evangelních rad je výrazem bezvýhradného zasvěcení se Bohu a současně prostředkem k jejich uskutečnění. Sliby nám také pomáhají lépe uskutečňovat: čistotu, chudobu a poslušnost.
V Elementi essenziali čteme, že „základem řeholního života je zasvěcení. Je to božský čin. Bůh někoho volá, vyhrazuje si pro sebe, aby se mu odevzdal zvláštním způsobem. Zároveň dává Bůh tomuto člověku milost, aby mu dovedl odpovědět úplným a svobodným dáním sebe, a tak ze své strany vyjádřit své zasvěcení. Nový vztah mezi Bohem a člověkem, který z toho vyplývá, je zcela Boží milost, Boží dar. Je to úmluva ve vzájemné lásce a věrnosti, společenství života a poslání, úmluva, která se uzavírá ke cti Boha, k radosti Bohu zasvěceného člověka a k spáse světa“. Mohli bychom se tázat: Je tomu skutečně tak v mém životě? Mám radost z toho, že žiji čistotu, chudobu a poslušnost, že se zříkám hodnot nepochybně cenných pro hodnotu vyšší, kterou je Kristus a jeho láska?
Dokument Vita consecrata dále říká: V evangeliu nacházíme mnoho Kristových slov a činů, které osvětlují smysl tohoto zvláštního povolání. Abychom jakoby jedním pohledem zároveň spatřili jeho základní rysy, je velmi prospěšné pohlédnout na zářící Kristovu tvář v tajemství jeho proměnění. K této ikoně se totiž vztahuje celá starobylá duchovní tradice, která kontemplativní život spojuje s Ježíšovou modlitbou na hoře (Tábor). Proměnění není jen zjevením Kristovy slávy, ale také přípravou k přijetí jeho kříže. „Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“. (Toto) světlo vycházející z vtěleného Slova zakoušejí jedinečným způsobem lidé povolaní k životu zasvěcenému. Zachováváním evangelních rad mohou zakoušet to, co Petr: „Je dobře, že jsme tady.“ Jak krásné je přebývat s tebou, zcela se ti odevzdat, k tobě jedinému směřovat celý svůj život. Skutečně ten, kdo přijal dar tohoto společenství lásky s Kristem, je jakoby uchvácen jeho září: On je totiž „nejkrásnější ze synů lidských“ (Žl 45,3), je Nesrovnatelný.
Otcova výzva v okamžiku extáze vybízí tři učedníky, aby do Krista vložili všechnu svou naději a učinili ho středem svého života. Tak zasvěcenému životu je svěřen úkol ukazovat na Syna Božího, který se stal člověkem a je eschatologickým cílem, k němuž všechno směřuje, září, před kterou bledne každé jiné světlo, nekonečnou krásou, která jediná může uspokojit touhu lidského srdce.
c) Jak je řeholní život osvěcován Kristovým proměněním na hoře
Událost proměnění předznamenává již neméně slavnou dramatickou Kalvárii. Na kříži se nejjasněji projeví Ježíšova čistá láska k Otci a ke všem lidem; jeho chudoba dojde ke zřeknutí se všeho; jeho poslušnost dospěje k darování vlastního života. Zasvěcená osoba dosvědčuje pravdu o Bohu - Lásce, a to tím blíž a hlouběji, čím více se nachází pod Kristovým křížem. Svou věrností k tajemství kříže doznává, že věří lásce Otce, Syna a Ducha svatého a že v ní žije. Tím působí, že se v církvi zachovává živé vědomí: Kříž je nejvyšším znamením hojnosti Boží lásky.