Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Ježíšova poslušnost až k smrti na kříži

            Ze schématu, k němuž jsme dospěli v závěru minulého pokračování, můžeme vytěžit velmi mnoho. Maxim říká zcela jasně, že Kristus je jako člověk poslušen přímo Otci:

            1) Lidsky prožívaná a naplňovaná poslušnost Ježíše Krista vůči Otci zjevuje a uskutečňuje v těle tentýž synovský vztah, který chrakterizuje Logos vzhledem k Otci v imanentní Trojici[1]. Nezapomínejme, že poslušnost netkví pouze v rozdílnosti dvou vůlí, ale také v rozdílnosti dvou osob, které těmito vůlemi disponují! To, že vtělený Syn nežil obrácen směrem ke svému vlastnímu božství, nýbrž k Otci, je evidentní z Ježíšova celoživotního postoje. On sebe sama nikdy nepovyšoval, ba co více, nedbal na svoji důstojnost a vzal na sebe formu služebníka, a právě proto se stal Poslušný (srov. Flp 2,6-8)[2]. Příkazem pro Syna je samo Otcovo jednání (srov. Jan 5,19), tedy Otec sám. Otec je mírou Synovy dospělosti v těle. Ježíš proto svojí poslušností zjevuje nejen svůj věčný synovský vztah k Otci, svoji synovskou identitu, ale i Otce samého (srov. Jan 14,9).

            2) Tato poslušnost rozhodně neodcizuje člověka Ježíše jemu samému. Vždyť zároveň představuje věrnost sobě, naprostou věrnost své vlastní věčné osobní identitě. Nezapomínejme, že Synova vůle je v imanentní Trojici totožná s Otcovou vůlí stejně, jako je identická jejich jediná Boží přirozenost. Být jako člověk poslušen Bohu Otci tedy nemůže znamenat odcizení sobě samému. Otec si přeje, aby vtělený Syn došel svého naplnění ve slávě. Poslušnost skutečně vede k tomu, že Ježíš se během svého života opravdu stává, abychom tak řekli, >>stále více<< sebou samým. Jeho oslavení představuje modelovou plnost zbožštění člověka (srov. např. Řím 4,25; 8,30; 1 Kor 15,17), tedy spásy, kterou Kristus díky své poslušnosti lidstvu zjevuje a sděluje. K této spáse on sám jako člověk přivádí své následovníky, protože cestou k cíli je právě jeho vlastní lidský životní příběh (srov. Jan 14,6).

            3) Nyní porovnejme jednotu Chtějícího s nerozporností jeho vůlí. Jestliže ontologickým garantem jednoty v Kristu je jeho božská osoba, pak v existenciální a jevové rovině smýšlení, chtění a jednání se tato jednota projevuje i realizuje právě jako poslušnost[3]. Ontologický rozměr však nelze redukovat pouze na jevovou dimenzi tajemství, protože kdyby někdo jiný uskutečnil poslušnost až k smrti na kříži, nemusel by kvůli tomu ještě opravdu být jednorozeným Božím Synem. Na druhé straně je ale nutno si položit otázku: byl by někdo jiný schopen takové totální poslušnosti[4]? Věděl by vůbec, co je pravou mírou jeho jednání? Znal by Otce, kterého svým jednáním napodobuje, zjevuje a činí ostatním lidem přístupným[5]?

            4) Jestliže maximálním a naprosto nepřekonatelným projevem této synovské poslušnosti je Ježíšova smrt na kříži, pak se nelze divit, že právě zde se naplno zjevuje synovská identita Ukřižovaného (srov. např. Mk 15,39) a vpravdě lidským způsobem je prožívána hlubina věčného vztahu Syna k Otci[6].

            V uvedených bodech jsem se setkali znovu s historií Ježíše z Nazareta. Jedním z hlavních přínosů Maximovy teologie tkví v tom, že se znovu vrací k událostem z Kristova života. Vedle toho, čím Kristus od počátku skutečně je, se objevuje i to, čím se jako reálný člověk díky svému jednání stává[7]. Vždyť vůle zaměřuje k cíli, proto je také nevyhnutelné, aby se reflexe o Kristově lidské vůli zaobírala jeho lidským stáváním se[8]. Koneckonců ten, kdo vážně usiluje o následování Krista a je logicky konsekventní, nemůže ve své christologii postupovat jinak. Maximova reflexe, zahrnující jak ontologii, tak dějinný rozměr lidského naplňování se, představuje vyvrcholení interpretace a domýšlení chalcedonského dogmatu[9], k němuž dochází právě na sklonku patristické epochy.

Typos a Lateránská synoda v roce 649[10]

            V roce 642 usedl na byzantský trůn jako císař v té době pouze sedmiletý chlapec Konstans II. Církevní záležitosti tedy byly v rukou senátu. Maxim Vyznavač nemalou měrou přispěl k uskutečnění severoafrické synody roku 646, kde byl monotheletismus jednoznačně zavržen. Severní Afrika zaujala vůči Konstantinopoli podobně odmítavý postoj jako v předchozím sporu o tři kapitoly. Rok nato však musel Maxim Afriku opustit a kvůli invazi mohamedánských Arabů se přeplavil do Říma. Konstantinopolský patriarcha Pavel přiměl v roce 648 dospívajícího císaře Konstanse II., aby odvolal Ekthesis, a dal mu podepsat nový edikt - Typos, v němž bylo výslovně zakázáno disputovat o dvou Kristových vůlích. V roce 649 byl v Římě zvolen nový papež, Martin I. (+655), vše proběhlo bez žádosti o císařovo schválení, což byl doposud běžný úzus. Nový papež svolal ještě v roce 649 do Lateránu synodu, na níž participovalo zhruba 110 biskupů, kteří odsoudili monotheletismus[11]. V koncilních kánonech je patrný vliv teologie Maxima Vyznavače.

                        „(Kán. 10) Pokud někdo nevyznává podle svatých otců ve vlastním slova smyslu a opravdu dvě vzájemně úzce sjednocené vůle jednoho jediného Krista Boha našeho, tedy božskou a lidskou, protože on sám jednou i druhou svojí přirozeností chce přirozeně[12] naši spásu, takový buď vyloučen."

                        „(Kán. 11) Pokud někdo nevyznává podle svatých otců ve vlastním slova smyslu a opravdu dvě vzájemně úzce sjednocené činnosti jednoho jediného Krista Boha našeho, tedy božskou a lidskou, protože on sám jednou i druhou svojí přirozeností uskutečňuje přirozeně naši spásu, takový buď vuloučen[13]."

            Synodální otcové tedy nehovoří pouze o dvou Kristových vůlích, nýbrž i o jeho dvojím druhu činností, které příslušejí daným přirozenostem. To tedy implikuje i otázku Kristova vědění. Na jedné straně je spolu s Otcem a Duchem svatým vševědoucí, na druhé straně jeho lidské poznání zůstává v souladu s přijatým lidstvím.

            Tento Martinův a Maximův počin však šel přímo proti císařskému ediktu z roku 648. Po řadě peripetií byl v roce 653 Martin odvlečen do Konstantinopole, souzen senátem a uznán vinným ze zrady císaře. Dva roky poté jako vyhnanec opustil tento svět. Maxim byl odsouzen roku 655 a podstoupil útrapy, pro něž není omylem považovat jej za mučedníka. I on zemřel ve vyhnanství, bylo to v roce 662.

Epilog - Třetí konstantinopolský koncil

            Koncil svolal císař Konstantin IV. se souhlasem papeže Agathona. Otcové v Konstantinopoli rokovali v období 7. 11. 680 - 16. 9. 681. Žádný jiný koncil ve starověku netrval tak dlouho.  Nesmíme zapomenout na radikálně novou politickou situaci: tradiční bašty monofyzitismu byly pod arabskou nadvládou a probíhala v nich velmi ostrá islamizace. Nepřekvapí tedy, že koncilní rozhodnutí, která stvrzují teologii Maxima Vyznavače a rozhodnutí Lateránské synody z roku 649, se v podstatě nesetkala s opozicí[14].

                        „V souladu s učením svatých otců vyhlašujeme, že v něm jsou dvě přirozené vůle a dvě přirozené činnosti, bez oddělení, beze změny, bez rozdělení, bez smíšení. Tyto dvě přirozené vůle nejsou nikdy v protikladu jedna vůči druhé (nebudiž ani vysloveno!), jak tvrdili bezbožní bludaři, ale jeho lidská vůle následuje a neprotiví se a ani nebrání, naopak je podřízena jeho božské a všemohoucí vůli[15]."

            Jedinou vážnější komplikací byla smrt papeže Agathona (10. 1. 681). Jeho nástupce Lev II. nastoupil na papežský stolec až dne 17. 8. 682. Třinácté zasedání ze dne 28. 3. 681 výslovně odsuzuje jako bludaře nejen Sergia, ale i papeže Honoria I. Západ neprotestoval a Lev II. dodatečně stvrdil koncilní dokumenty. Lze říci, že hlavním výsledkem koncilu bylo obnovení jednoty mezi Římem a Konstantinopolí.

            Když se zamyslíme nad doktrinálními důrazy čtyř velkých christologických koncilů, zjišťujeme jakýsi kyvadlový pohyb. Efezští otcové zdůrazní Kristovu jednotu, Chalcedon podtrhne jednotu osoby ve dvou přirozenostech, Druhý konstantinopolský sněm se jakoby navrací k efezskému zvýraznění jednoty, byť na vyšší terminologické a spekulativní úrovni, konečně Třetí konstantinopolský koncil svým učením o dvou Kristových přirozených vůlích a činnostech představuje rozhodující interpretaci chalcedonské definice. V minulosti, snad kvůli nešťastnému a diskutabilnímu zařazení papeže Honoria mezi bludaře, byly výsledky tohoto koncilu poněkud opomíjeny[16]. V poslední době však o něj teologové projevují zvýšený zájem, vždyť důraz na plné Kristovo lidství představuje základ obnovy pravé křesťanské spirituality následování. O aktualitě učení Třetího ekumenického koncilu svědčí i skutečnost, že se na něj odvolává Lumen gentium 22.

                        „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval."

 

 

                                                                                                          C. V. Pospíšil OFM