Egger, Gottfried OFM

 Právě tady se i nám klade Ježíšova otázka učedníkům: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6, 67). Ježíš nám nechává svobodu odejít. On nikoho nenutí, aby zůstal. Můžeme odejít. Kam však máme jít? Kde je pro mě lepší místo? Proto spolu s Petrem chceme i my říci: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6, 68). Ty jsi přece Cesta a Cíl, ty jsi přece Život, život v plnosti, ty máš slova věčného života! Ne peníze, ne vlastnictví věcí, ne výhradní lásku muže nebo ženy, ale život, věčný život nám může Ježíš dát. Ježíš nám může dát opravdu všechno, co nám žádný člověk, žádné hmotné ani duchovní vlastnictví v tomto světe nemůže nabídnout. „Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (Jan 6, 68-69). Nezakoušel/a jsem to stále znovu ve svém životě?

 Bratr František klade (ve svém Napomenutí pro sestry sv. Kláry Audite poverelle – Slyšte, chudičké, otištěné v Poutníku č. 4, s. 8) proti životu venku život ducha: „Život ducha je lepší.“ Život venku je pro něho ztělesněním života sebeoslavování. V životě ducha má vedení Duch Svatý. Člověk už neplánuje svůj život, ale nechává se vést Duchem Božím a jeho milostí. Pro Františka tedy není rozhodující ideál „uvnitř“, ale být otevřený pro Ducha Páně, jak říká: mít Ducha Páně. Tímto Duchem se má člověk ve všech důležitých věcech vždy nechat vést a řídit. K tomu samozřejmě potřebuje mít překvapitelné srdce (viz 3B). Je potřebný postoj pohotovosti: Co chceš, Pane, abych udělal? Jak to se mnou vypadá? Nechávám se dostatečně vést Duchem Božím? Myslím si, že mám svůj život, své úkoly ve svých vlastních rukou?

 „Prosím vás pro velkou lásku, abyste zdrženlivě užívaly almužen, které vám dává Pán.“ Františkovi jde o starostlivé zacházení s almužnami, koneckonců s dary Páně. Sestry přece žily v nejkrajnější chudobě. Neměly žádné příjmy a byly denně odkázány na dary dobrodinců. František jednou řekl: „Almužna je dědictvím a spravedlivým podílem, který patří chudým a který nám získal náš Pán Ježíš Kristus“ (Nepotvrzená řehole 9 - FP 31). Světec tedy napomíná sestry v Boží lásce, aby s těmito dary zodpovědně zacházely. I my máme pečlivě zacházet s almužnami, s věcmi, které nám lidé dávají. Právě u nás, řeholních osob, je často nebezpečí, že se díváme na almužny peněžní i naturální s přílišnou samozřejmostí. Často nám chybí i vztah k tomu, co dostaneme od druhých, k věcem, na které musí druzí často tvrdě pracovat. Tady musíme stále znovu kriticky zkoumat svůj postoj, a s darovanými věcmi zacházet pozorně a vděčně!

 V následujícím verši se světec obrací na nemocné sestry a na ty, které o ně pečují: „Ty, které tíží nemoci, i ostatní, které se pro ně namáhají, vy všechny to snášejte v pokoji.“ I nemoc patří k všednímu dni života u sv. Damiána. Skoupá strava, spolužití na těsném prostoru vyvolávalo malárii, tuberkulózu a revmatismus. Sestra Klára je nemocná 28 roků. Sám František skládal toto Napomenutí jako těžce nemocný. Je poznávacím znamením jeho obsažného myšlení, že nemyslí jen na nemocné, ale i na ty, které se o ně starají. „Vy všechny to snášejte v pokoji!“ Pro nemocné to znamená: nebuďte netrpělivé, nenaříkejte, nereptejte proti Bohu a lidem. Smiřujte se stále znovu se svou situací, kterou Bůh dopouští. Svěřujte se stále znovu Božímu řízení v postoji: Buď vůle tvá! Je tvrdé být nemocný. Teprve když to člověk sám zakusil, může to takto říci. Nemoci už pracovat, být druhým na obtíž, nebo alespoň mít pocit, že jím je. To opravdu není lehké! Tady je často zapotřebí mnoha sil k tomu, vyslovit Ano.

 Ale také u ošetřovatelek je pokoj ohrožen. Obětují se, to stojí mnoho síly a nervů. Lehko tady může někdo reptat nebo vyvolávat agrese. To, že nemoc může i udělat sobeckým, že vede k netrpělivosti a nabručenosti, to je skutečnost. Často mohou být takoví lidé pro druhé tvrdou zatěžkávací zkouškou. Jsem i přesto připraven jednat podle zlatého pravidla, zacházet s druhým tak, jak bych chtěl, aby druzí zacházeli se mnou (srov. Řehole 6 - FP 92)? Vidět Krista právě v trpícím a slabém, to je velmi náročný úkol. V staré kronice jednoho kláštera tyrolské provincie stálo jednou na přelomu roku: „Letos vyšlo z naší komunity jen málo požehnání, neboť letos nebyl nikdo nemocný.“ Z nemoci, od nemocných může skutečně do církve a světa proudit požehnání.

 „Neboť každá bude královnou korunovanou v nebi s Pannou Marií.“ Bratr František se přitom dívá na Marii. Ona má být pro oba vzorem a příkladem. Ona žila v odevzdanosti Bohu a byla jím korunována. Tak bude Bůh korunovat trpělivě snášenou námahu a sesterskou službu nemocným. A každá sestra, která ve své nemoci vytrvala v pokoji, a každá sestra, která o nemocnou s láskou pečovala, budou podle světce královnami v nebi spolu s Pannou Marii.

 Bůh odplatí i nám věčným životem, jestliže tak nebo onak vytrváme, jako nemocní, jako trpící, nebo jako ti, kdo pečují o druhé, o postižené, slabé a malé. Ježíš ohlašuje v řeči o posledním soudu: „Co jste tomu nejmenšímu udělali...“ Je to tedy služba pro Ježíše, který se s námi setkává  v jakkoli trpícím. Tato služba není nikdy zadarmo. Kdo daruje lásku, je sám obdarován. Kdo vytrvá v utrpení, spojuje se zvláštním způsobem s ukřižovaným a trpícím Pánem. Kříž není konec, ale vede ke vzkříšení a k životu. To má na mysli bratr František, když říká sestře Kláře a jejím sestrám: „Abyste v poslušnosti zemřely... a byly korunovány v nebi.“ „V pravdě žít, v poslušnosti zemřít a být korunovány v nebi“, to je cesta a cíl františkánského života, jak to zde bratr František svým paním od sv. Damiána naznačuje.

 V pravdě žít, proto se snažit ve všem jít v Ježíšových šlépějích, to pak dává pokoj s Bohem a pokoj s bližními. To vede k životu v nebi, který jednou nebude mít konce, v kterém už nikdy nebude vládnout žádná bída, bolest a utrpení. Je to tak pěkně vyjádřeno v závěrečné modlitbě Anděl Páně: „Ať nás jeho umučení a kříž přivede k slávě vzkříšení.“ To je cesta a cíl, který chce sv. František naznačit tímto Napomenutím svým paním, ale také nám.

 Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis),

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC