Holota, Benedikt OFM

Máme-li uvažovat o Mariině víře, musíme si nejdříve postavit před oči její osobnost, a to co nejobjektivněji. Osobnost Mariinu, zbavenou toho všeho, čím ji opentlily nejrůznější legendy a apokryfy ve snaze co nejvíce umocnit její víru a duchovní krásu. Tím ovšem její skutečnou velikost a krásu zkreslily.

Kdyby se bylo od začátku mluvilo střízlivě a věci se nepřeháněly, možná, že by měla Matka Boží dnes více ctitelů.

Eva také přeháněla Boží zákaz v domnění, že věci prospěje. Neprospěla. Skončilo to pádem.

Ne každé přehánění je z Boha.

Co vlastně o Panně Marii skutečně víme?

Na tuto otázku můžete namítnout: Matku Boží netřeba studovat. Třeba ji ctít, milovat, prožívat. – Ano. Ale přesto si myslím, že nic nemůže být milováno, co není poznáno.

Aby před námi vyvstala Mariina osobnost co nejobjektivněji, museli bychom nejdříve prostudovat dobovou situaci a také prostředí, v němž Maria žila.

Asi by bylo nutné nejdříve  zhruba vylíčit dějiny Galileje, potom popsat zemi a její povahu, obyvatelstvo a jeho svéráz, konečně charakterizovat město Nazaret a ty, kdo tam bydleli – nakolik to vše vrhá světlo na život a jednání Panny Marie.

A to všechno vidět pod tlakem dějin Starého zákona s jeho hlavní tematikou příchodu Boha.

Bylo by třeba mluvit také o rodinném stavu Panny Marie.

Pravděpodobně brzy osiřela. V každém případě zpráva o jejím zasnoubení a sňatku neobsahuje odkaz na její rodiče.

Bylo by třeba říci také něco o jejích příbuzných, kteří se objevují v evangeliích.

Výchova a vnější projevy života byly asi stejné jako v všech děvčat její vrstvy. V tomto všem nenajdeme pražádné zvláštnosti, ani ze světlé, ani ze stinné stránky. Zvláštnosti tu vidí jen fantazie umění nebo spisovatelů duchovní literatury.

Tím, co zatím bylo řečeno, nechce být na žádný pád vyslovena pochybnost o Mariině Neposkvrněném Početí.

 

 

 

Nejvíce by nás ovšem zajímala otázka Mariina vnitřního života.

Nový zákon o tom mnoho neříká. Máme jenom dva zevrubné Mariiny projevy: dialog při zvěstování a chvalozpěv při setkání s Alžbětou.

Skrze Marii Pannu se mělo uskutečnit Vtělení Božího Syna. To neznamenalo jenom něco fyzického. Předně to byla událost nábožensky – osobní.

Maria se měla stát nejen rodičkou, nýbrž také matkou Božího Syna, a s tím musela svobodně souhlasit. Tělesné početí bez duchovního souhlasu by bylo nesmyslné a hrozné.

Z chvalozpěvu vyplývá, že Maria hluboce prožívá duchovní svět Starého zákona. V Magnificat vyslovuje, co celý její národ a celé jeho dějiny myslí a cítí. A nadto prozařuje z tohoto chvalozpěvu Mariino veliké vědomí vyvolení, které s těmito dějinami souvisí a dokonce je naplňuje. Zároveň z něho zaznívá pokora, která je tak vysoké úrovně, jak vysoko stojí vědomí vyvolení. Jedno předpokládá druhé.

Maria musela žít v hlubokém očekávání Mesiáše. Toto očekávání bylo u ní velice živé. Maria čekala celou svou vroucností na Mesiáše. Doufala, možná tušila, že brzy přijde, a že ona sama se na tomto příchodu stane účastnou zvláštním způsobem. Matka Mesiáše přece musela být žena z vyvoleného národa. A mohla to být každá.

Tušila, že se příchod Mesiáše týká i jí – a možná bezprostředně – asi tak,  jako když člověk slyší o nějaké velké osobnosti, která má přijít do kraje, a bezděčně pocítí: my se jednou setkáme! To mohlo vést k tomu, že se u Matky Boží rozvinula zvláštní bdělost a citlivost na Mesiášův příchod.

Způsob života ženy ve Starém zákoně bylo manželství. Jiný nebyl. Manželstvím se toužila podílet na příchodu Mesiáše.

Zdá se, že Maria nemohla chápat zasnoubení s Josefem jinak, než jak je chápal Josef, totiž jako počínající manželství. První stupeň k manželství.

Kdyby byla měla Maria vůli zůstat pannou, pak by to byla musela říci tomu, který přijímal její slib – Josefovi. Ten však o nějaké takové její vůli nevěděl. Nelze sloučit s Mariinou ušlechtilostí, že by mu o svém slibu nic neřekla.

Maria se zasnoubila a jak se zdá, nemohla myslet na nic jiného, než že to povede k manželství v plném slova smyslu. Ale přece tu zůstávalo ono tajemné tušení zvláštního osobního vztahu k Mesiáši. Maria však nevěděla, jak se to tušení bude uskutečňovat dál…

Takový postoj byl lidsky pravý.

Silou bdělosti a citlivostí pro Mesiášův příchod byla přesvědčena, že věci půjdou svou vlastní cestou a že nebude muset vydat své panenství.

V tomto stavu vědění i nevědění, očekávání i neschopnosti vysvětlit, co bude, žije Maria s důvěrou k Bohu!

Tento postoj vyčkávání v nepochopitelném a zároveň nezvratná otevřenost k Bohu možno označit za postoj mariánský.

Princip zdravého výkladu říká, že je nutno předpokládat normální běh věcí tak dlouho, dokud sám průběh nevyžaduje přejít k mimořádnému.

Zdá se, že jsme se k tomu místu výkladu dostali. Situace se stala normálním během věcí neřešitelná.  Bůh se rozhodl ji řešit sám:

Přichází anděl s poselstvím.

Zde by bylo zajímavé zamyslet se nad Mariinou otázkou: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám“ (Lk 1,34).

1. Podle starozákonného užívání se zde chápe slovo „nepoznávám“ ve smyslu manželského setkání. (Adam „poznal“ svoji ženu Evu…a porodila Kaina - Gn 4,1).

Pak by měla věta význam „Jak se to má stát? Vždyť já s žádným mužem nic nemám!“

Taková odpověď by byla ovšem podivná, protože tehdy ještě nebyla vdaná, jen zasnoubená. I když byly zásnuby po právní stránce chápány jako manželství, ke skutečnému manželství docházelo až po uvedení nevěsty do domu ženichova.

2.Nebo by se Mariina otázka mohla vysvětlit: „Vždyť já nebudu mít nic se žádným mužem.“ Takovému vysvětlení však odporuje řecký text, který užívá přítomného času. Nehledě k tomu, že slovo „poznat“ ve smyslu manželského setkání se užívá jen o muži, nikdy o ženě.

Mariina otázka: „vždyť muže nepoznávám“ nemá vůbec význam, který by se odnášel k manželskému setkání. Otázka: „…vždyť muže nepoznávám“ má jediný myslitelný význam:

„…vždyť tu nevidím svého muže?“ „Jak se to má stát, vždyť můj muž zde není?“

Na to odpovídá anděl tím, že zvěstuje svrchovanost stvořitelské Boží moci: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží“ (Lk 1,35).

„Vždyť u Boha není nic nemožného.“

Andělovo vysvětlení bylo nejen objasněním, nýbrž i naplněním Mariiny předtuchy. To tedy bylo ono, co bylo uloženo v předtuše, že věci půjdou svou vlastní cestou!

Teď Maria pochopila, že to, co se po ní požaduje, je krok do neproniknutelného Božího dění.

Pochopila, že řekne-li ano, nebude moci už celý život existovat jinak než z víry. Její rozhodnutí byl krok motivovaný čistou vírou.

Maria řekla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38).

Co se muselo přihodit mezi Marií Pannou a Josefem, se nechá odvodit jednoduchým způsobem: Maria nemohla Josefovi vůbec nic říci. Ani to neuměla vyjádřit, ani Josef neměl možnost to pochopit, protože slova, kterými by se to dalo říct, prostě nejsou.

Maria mlčí.

Je to pro ni dvojnásob těžké, protože zde šlo nejen o čest a život, ale také o lásku muže, který jí byl věrný.

Když Josef uviděl její stav, nemohl jinak než předpokládat, že mu byla nevěrná. Teprve skrze slovo anděla poznal, co se ve skutečnosti stalo, a vzal ji k sobě. Převedl zasnoubení ve vlastní manželský svazek. Zároveň se mu dostalo objasnění, že Bůh vložil ruku na jeho manželku.

Toto všechno bylo nutno předeslat, abychom mohli proniknout do Mariina postoje, postoje čisté víry, a ukázat na jeho vyčkávání tváří v tvář nepochopitelnému a otevřenost vůči Bohu.

Maria  neopouští žádnou z neproniknutelných situací, do kterých byla postavena. Stojí v ní čistou vírou. Odevzdává své konkrétní lidské bytí něčemu, co je pouze z přirozených předpokladů nemožné, protože je nezvratně přesvědčena, že se tím předává Božímu vedení.

Rozhoduje se existovat výlučně z víry.

Uctíváme Matku Boží nejrůznějšími modlitbami, písněmi, nosíme její škapulíře, medailky…

Nebylo by jí milé, kdybychom  zaujímali v nejrůznějších situacích svého života také její postoj? Kdybychom neutíkali ze svých situací tím, že je prostě prohlásíme za neřešitelné? Neměli bychom v nich raději zůstat klidně stát syrovou a čistou vírou, že nás do nich postavilo Boží vedení? Že sám Pán nás vede od jedné takové situace ke druhé proto, abychom osvědčili poslušnost vůči jeho volání a ochotu následovat ho i do neproniknutelných situací? Neměli bychom mít i v těchto neproniknutelných situacích srdce otevřené k Bohu s důvěrou, že Pán se o své věci postará? Že pošle anděla a zvěstování?

Protože z takových situací utíkáme, protože nemáme potřebnou otevřenost k Bohu, anděl nepřichází a poselství nenese…

Není divu, že potom vidí člověk svůj vlastní život plný neřešitelných problémů, trpkých konfliktů a bezvýhledných perspektiv, které budí v srdci pocit ztraceného mládí, prázdné staroby a vědomí, že se nám život nevydařil.

Mariin postoj nás učí něčemu jinému:

Neopouštět neřešitelné situace, vyčkávat v nepochopitelném s duší otevřenou k Bohu,

přijímat a žít celým srdcem to  něco Božího, co nám Bůh každý den zjevuje,

následovat milost bez vypočítavosti a nechat se vést od situace k situaci

v přesvědčení, že nás vede Pán.

Odevzdat své lidské bytí Pánu.

To všechno dohromady znamená existovat výhradně z víry. Jako Maria.

Pane, dobře to cítíme, že bez této naprosté oddanosti k Tobě nejsme celými lidmi.

 

 

                                                                                                          Benedikt Holota OFM