Corriveau, John OFMCap.

Práce a aktivismus

 

 

         Naše VI. plenární rada řádu (v č. 17) předkládá důležité rozlišení mezi prací a aktivismem: „Žijeme ve společnosti, která je pod rostoucím tlakem povinností, termínů, moderních prostředků komunikace. Tento tlak se nevyhýbá našim bratrským společenstvím, proto kromě nebezpečí zahálky se musejí vyvarovat přílišné aktivity, a to i v apoštolátu.“

         Aktivismus je mnohem více než jen přílišné oddání se práci. Aktivismus vede k tomu, že žijeme do té míry povrchně a zběsile, že přestáváme být schopni promýšlet a zakoušet hlubiny své bytosti. Může to dojít až tak daleko, že ztotožníme hodnotu a význam svého života se zběsilým pohybem, určovaným slovesem „dělat“. Jsem přesvědčen o tom, že nikoli práce, ale aktivismus je pravým nepřítelem modlitby. „Kde je klid a rozjímání, tam není ani ustaranost, ani roztěkanost“ (Nap 27,4). Myslím, že každý z nás by mohl doplnit příklady vzaté z vlastní zkušenosti o tom, jak aktivismus je nepřítel nejen modlitby, ale i samotné práce, protože aktivismus nás činí povrchními: „Vzhledem k tomuto sklonu je třeba dávat pozor, aby aktivita neškodila bratrskému životu tím, že by nezbyl čas na přemýšlení, studium, bratrskou výměnu názorů, a zejména nesmí škodit naší ,modlitbě a zbožnosti´, a tím nás zbavit životní rovnováhy“ (Návrhy 17). Aktivismus je nepřítel vnitřní cesty víry a kontemplace; připravuje nás o duchovní klid a činí nás neschopné čekat u vchodu do jeskyně s Eliášem: „Převaha aktivit nás může vést k přílišné důvěře v činnost a ke zdůrazňování našich osobních úspěchů, jakoby Boží království nebylo dílem Ducha svatého a jakoby naslouchání, přijímání a mlčení před Bohem nebylo k ničemu“ (Návrhy 17).

         Dva bratři kapucíni se jednoho dne u snídaně setkali s Matkou Terezou z Kalkaty. Ona jim během rozhovoru řekla: „Chcete-li více pracovat, věnujte více času adoraci před Nejsvětější svátostí.“ Jeden z bratří přitom pomyslel na [stálý] stres způsobený přílišným apoštolátem a [bezděky] vykřikl: „A komu by bylo třeba, aby pracoval více?“ Matka Tereza odpověděla: „Svět potřebuje vaši práci.“ Rozlišení mezi prací a aktivismem nemohlo být učiněno jasněji. V myšlení Matky Terezy si modlitba a práce neprotiřečí. Naopak, ona považovala práci za přirozený plod modlitby, za projev přetékající hojnosti lásky, jak se o tom mluví v našich Konstitucích (Konst. 148,3).

 

 

Studium a četba

 

 

         Znovuobjevení dohodnuté kultury jako je studium a četba je nám velkou pomocí na cestě osobní modlitby a je platnou oporou v boji proto povrchnosti, která je tak charakteristická pro naši dobu. Mám někdy dojem, že znalosti některých bratří o základních učeních církve pocházejí pouze z neúplných a povrchních kritik, jak si je přečetli v novinách. Také v tomto případě povzbuzuji bratry k tomu, aby si navzájem pomáhali. Před několika lety mi jeden učenec našeho řádu položil podivnou otázku a zároveň dal velkodušnou nabídku. Zeptal se mne: „Máš někoho, kdo by ti pomáhal ve výběru knih vhodných k přečtení?“ Ta otázka mne velmi překvapila, ale její důsledky mne učinily šťastným. Od té doby mi on pravidelně nabízí vhodnou četbu; já jsem mu naznačil oblasti svých životních zájmů a obsah své služby a on, poté co se poradil se svými kolegy, mi dává seznam nejlepších knih, které jsou v současnosti v oběhu. Tento spolubratr ve mně znovu probudil radost z četby. Nemohli by i ve vašich zemích odborníci nabízet tutéž službu komunitám nebo provinciím?

Duchovní vedení

 

 

         Duchovní vedení je další neocenitelná pomoc pro růst v duchu modlitby a ve věrnosti evangeliu. Důvod je jasně vyjádřen v našich Konstitucích: „Formace (počáteční i trvalá) je takové vedení bratří,… aby náš život… stále víc odpovídal svatému evangeliu. … Každá formace je především činnost Ducha svatého…“ (22,1; 23,1). Konstituce jsou odrazem hluboké Boží důvěry v podstatnou dobrotu našeho lidství, a proto považují lidské srdce za nástroj Božího Ducha. Srdce člověka je jako půda vybraná Duchem svatým: „Modlitba k Bohu jako opětování lásky začíná v nás dotekem Ducha svatého, jímž vnitřní člověk naslouchá hlasu Boha, který mluví k srdci“ (45,1). Připomíná nám to slova knihy Kazatel: Raduj se, jinochu, ze svého mládí… a choď si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že z toho všeho se budeš odpovídat před Božím soudem (Kaz 11,9). Duchovní vedení je základní pomocí v rozlišování a posuzování podnětů našeho srdce, abychom rozlišili ty, které se rodí z Ducha Božího, od těch, které pochází z klamných idolů. Duchovní vedení nás otevírá příkazu [nebeského] Otce: Toto je můj milovaný Syn; toho poslouchejte!

Bratrský rozměr kontemplace – vzájemná pomoc

 

 

         Osobní modlitba a kontemplace jsou dary dané Duchem jednotlivému bratrovi. Bez bratrské pomoci však osobní modlitbě hrozí kolísání. Z toho důvodu Konstituce poté, co připomněly bratřím, že mají každý den vyhradit nějakou dobu pro vnitřní modlitbu, dodávají: „Provinční a místní kapituly ať se postarají, aby všichni bratři měli dostatek času na tuto vnitřní modlitbu, konanou buď společně, nebo soukromě“ (53,3). Mnohé komunity v souladu s tradicí našeho řádu vyhradily v denním řádu dvě půlhodinové doby pro rozjímání. Je to velmi dobrá praxe; je však jasné, že odpovědnost místního bratrského společenství za osobní modlitbu jednotlivých bratří nemůže skončit tím, že se vyhradí v denním řádu čas na rozjímání. A také ministr provinciál (nebo generál) nevyčerpává svůj úkol tím, že se přesvědčí, že takový čas existuje! Kdyby se jen denní řády mohly modlit… To by kapucínský řád by divem kontemplace! Kdyby nás jen zákonodárství a rozhodnutí kapitul mohly posvětit… již bychom byli svatí! Denní řád místního bratrského společenství musí být organizován podle přesných potřeb jednotlivých bratří: „Jeden druhému ať dá s důvěrou najevo, co potřebuje“ (Řeh VI,8). Jestliže například v komunitě, kde je pět spolubratří, každý z nich tráví spontánně hodinu rozjímání ve svém pokoji, není nutné vymýšlet další kombinace! Snad právě z tohoto důvodu naše Konstituce prohlašují: „Místní bratrská společenství ať na kapitulách řeší také otázky spojené s osobní a společnou modlitbou bratří“ (53,4). Je důležité, aby zde existovala hluboká důvěra jedněch k druhým, aby beze strachu požádali o potřebnou pomoc k růstu každého bratra v duchu modlitby. Například, jak jsem již nastínil výše, růst v duchu modlitby čerpá velká dobrodiní z duchovního vedení. Existuje jedna provincie, která dává bratřím v počáteční formaci k dispozici seznam kvalifikovaných duchovních vůdců. Aby se v takové provincii někdo stal „kvalifikovaným“ duchovním vůdcem, je nezbytně nutné, aby se každý rok účastnil rozličných kurzů stálé formace, které pojednávají o dovednosti – a umění – duchovního vedení. Nemohlo by také místní bratrské společenství sestavit podobný seznam duchovních vůdců? A nemohlo by někoho poslat na konferenci o duchovním vedení? Místní bratrská společenství by měla probouzet mezi bratřími žízeň po Bohu.

         Nezačali jsme ještě prozkoumávat potenciál pro růst v duchu modlitby, obsažený na místní úrovni v bratrském dialogu. Jsme nevysvětlitelně zdráhaví, když jde o to, abychom se s ostatními podělili o svůj vnitřní život. Je pravda, že je to „posvátné místo“ a je jasné, že nikdo nemůže být nucen, aby otvíral své srdce o svém vztahu k Bohu, tak jako manžel nebo manželka nejsou povinni vyjevovat intimní záležitosti svého manželství. Přece však, jako bratři v Pánu, nemohli bychom hovořit jedni s druhými o svém životě modlitby, zvláště o svých vrtkavostech, slabostech a omylech v této věci? Naše strachy jsou až nepochopitelné. Tam totiž, kde bratři měli odvahu riskovat, obvykle se setkali s překvapující velkorysostí, pochopením a bratrskou podporou. Nemám žádnou zvláštní metodu pro tento typ bratrského sdílení, ale jménem Páně vás vybízím, abyste začali dělat nějaké kroky, s důvěrou v pomoc Ducha svatého.

         Nejen jednotlivý bratr, ale i bratrské společenství jako celek je povoláno k tomu, aby se stále více připodobňovalo svatému evangeliu (srov. Konst. 22,1). Místní kapitula je v této formaci nástroj základního významu: „V místní kapitule je dobře vyjádřena poslušnost z lásky, která je vlastní známkou našeho bratrstva. Jí si bratři vzájemně slouží, podporuje se tvůrčí schopnost všech a osobní dary prospívají k obecnému dobru“ (142,2).

 

 

         Naše Konstituce takto popisují láskou motivovanou poslušnost bratří: „Buďme učenliví k Duchu svatému a v bratrském společenství života hledejme a naplňujme Boží vůli v každé události a v každé činnosti“ (155,3). Takto text Konstitucí přiznává místní kapitule kontemplativní povahu a současně přidávají bratrský rozměr kapucínské tradici modlitby v samotě a zvláštní význam Ježíšovým slovům: Tento druh ďábla nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou (Mk 9, 29). Z podnětu Ducha svatého, který je generální ministr našeho řádu (2 Cel 193), hleďme očima víry a milosrdenství na svět, kterému nás Pán povolal sloužit, svět žíznící po Božím slově. Svatý František hleděl se soucitem a vírou na svou dobu, které chyběl mír. Tak jako Ježíšův pohled, i kontemplativní pohled Františkův pronikl Borgo San Sepolcro, Arezzo a Assisi a přinesl do těch městeček zase mír.

         Použité nástroje jsou velmi výmluvné: hojnost chleba a dobré víno v Borgu San Sepolcru, svatý kazatel Silvestr v Arezzu a nová sloka Písně bratra slunce k usmíření biskupa se starostou města Assisi. Přemýšleli jste někdy, proč a jak František zvolil právě tyto nástroje [pro dosažení] míru? Je docela dobře možné, že je vybral po poradě s bratrskými společenstvími, která žila v těch oblastech. Možná se i odehrál modlitební dialog s místními spolubratřími, který dal Františkovi kontemplativní pohled schopný proniknout onen svět, jemuž bylo třeba Božího slova? Tak tomu bylo například v případě Pavla a Timoteje ve Filipách. Skutky apoštolské podávají zprávu o způsobu, jak se Boží slovo dostalo také do Evropy. Pán otevřel [Lýdii] srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem (Sk 16,14).

         Dnes také my hledáme nové nástroje, kterými by se nám podařilo dosáhnout tohoto našeho světa žíznivého po Božím slově. Ježíš nám říká: Tento druh ďábla nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou (Mk 9,29). Nemohli bychom také my se společně zamýšlet, modlit se na místních kapitulách, abychom prosili Pána o kontemplativní pohled, který nám umožní najít společně nástroje jak se dotknout srdce našich farností a komunit, jak se to stalo Lýdii? Skrovný počet komunit začal společně rozjímat nad Božím slovem: společně naslouchají liturgickým čtením z následující neděle a vzájemně si sdílejí, jaké ozvuky jim slyšené slovo přináší pro jejich osobní život, život ve společenství i pro apoštolát. Tato zvyklost živí víru bratrských společenství a může být vynikajícím nástrojem Ducha svatého také pro ohlašování evangelia mezi lidmi.

Kontemplativní bratrská společenství (domy modlitby)

 

 

         Naše Konstituce potvrzují, že modlitba bratří může být pozoruhodně podpořena „společenstvími usebrání a kontemplace, v nichž by se bratři po nějakou dobu mohli oddávat duchu a životu modlitby tak, jak jim udělil Pán“ (56,1). V řádu existuje jistý počet domů modlitby a toto číslo by se mohlo ještě zvětšit. Jestliže prostředky na ustanovení kontemplativního bratrského společenství nejsou k dispozici na úrovni provincie, snad by se mohlo myslet na jeho ustavení na úrovni konference. Stejně tak důležité je začlenění těchto společenství do širšího programu pro posílení a podporu růstu života modlitby všech bratří provincie. Také tehdy, když provincie má dům modlitby, může se stát, že tento dům zůstane jako oáza na poušti! úkolem takových společenství by naproti tomu mělo být: stát se ohniskem pro podporu a růst života modlitby ostatních místních společenství provincie. Mnohá kontemplativní společenství nabídla „školy modlitby“ pro bratry a sestry Sekulárního františkánského řádu a pro ostatní křesťany, kteří hledají hlubší jednotu s Bohem; takové školy jsou podivuhodným výrazem nové evangelizace.

Závěr

 

 

         Když Celano popisuje Františkovu modlitbu, jeho jazyk nepřipouští dvojaký výklad: František byl oddělen od světa andělů jen stěnou těla (2 Cel LXI,94), „nemodlil se jen jako celý člověk, spíše se celý stával modlitbou“ (2 Cel LXI,95). To uvádělo Františka do úplného souzvuku s přítomností a působením Ducha Páně: „Blažený Otec nenechal žádné navštívení Ducha bez povšimnutí. Když Boží dotek přišel, oddával se mu a okoušel nebeskou sladkost, dokud Pán dovolil“ (Cel LXI,95).

 

 

         Tento druh ďábla nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou (Mk 9,29). Přijměme celým srdcem Františkovo pozvání k životu v důvěrnějším společenství s Bohem, abychom také my mohli být obdarováni kontemplativním viděním schopným proniknout srdce lidí naší doby žíznící po Bohu: „Ale ve svaté lásce, kterou je Bůh, žádám všechny bratry, jak ministry, tak ostatní, aby odstranili každou překážku a hodili za hlavu každou starost a nepokoj a snažili se, jak jen mohou nejlépe, sloužit Pánu Bohu, milovat ho, uctívat ho a klanět se mu čistým srdcem a čistou myslí, což si on sám také nade vše přeje. A vždy v sobě budujme dům a příbytek pro toho, který je Pán Bůh všemohoucí, Otec i Syn i Duch svatý…“ (NepŘeh XXII,26-27).

 

 

         Zakončím slovy apoštolské exhortace Evangelica Testificatio, kde Pavel VI. napsal: Kdybyste ztratili chuť (modlitby), znovu byste po ní pocítili touhu a pokorně byste se znovu začali modlit (42). Každá cesta má svůj první krok, [jehož význam není nijak umenšen tím, že je třebas] velmi drobný. To platí i o životě modlitby: Někdy stačí několik minut rozjímat nad modlitbou Otče náš; nebo krátce navštívit Nejsvětější svátost; zastavit se a rozjímat nad slovy jednoho žalmu, který nás oslovil; zahledět se do půvabu hvězdné oblohy; zastavit se a kontemplovat krásu květu…, to jsou dary, které dovolují Bohu vstoupit do našeho srdce, jež je stvořeno pro lásku!

 John Corriveau

 

 

 generální  ministr OFMCap.

 

 

výběr  z okružního  listu z 2. října 2000

 

 

 překlad br. Pacifik