Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

 12. Každá ovečka je jeho miláček, ale neví o tom

 Strach, který Markéta - přes milosti, jimiž byla zaplavena - nikdy nepřekonala, a který jí Pán vyčítal, přece konec konců chtěl on sám. Chtěl ji oslavit, aniž by se oslavovala ona sama. Tato kajícnice sice byla hluboce pokorná, avšak její pokora byla vystavena zkoušce drásajícími slovy: „Ty jsi moje dcera, moje přítelkyně, kterou miluji víc než všechny ženy, které nyní žijí na zemi.“

 Více než všechny ostatní ženy! Francouzský překladatel bratra Bevegnati, na něhož udělal tento výrok zřejmě velký dojem, nás upozorňuje, že Markéta byla současnicí opravdu velikých žen, například sv. Gertrudy, sv. Angely z Foligna, sv. Juliany z Falconieri... Když jsem potom prolistoval zjevení sv. Gertrudy, narazil jsem brzy na tento Kristův výrok, jenž se vztahuje na Gertrudu: „Žádný žijící člověk mi není bližší než tato milovaná nevěsta. Není jiného tvora na zemi, k němuž bych se sklonil s tak velkým uchvácením.“ Zbožní překladatel tedy neprávem bral doslova význam, který dávají komentátoři nevyslovitelným Božím výrokům ke svým vyvoleným bytostem. Nestvořená láska se oddává zcela každému jednotlivci, kterého již v tomto světě vede až na práh vidění Boha: každá ovečka je jeho miláček.

 Pokud je nám však dovoleno vykládat Boží přání, mohli bychom říci, že chtěl Markétu oslavit, aniž by se tím sebeméně stala pyšnou. Ten, který jest, obdarovává a zahrnuje tu, která není, jak to bylo řečeno sv. Kateřině Sienské. Omilostněný tvor nesmí uprostřed svého podivuhodného štěstí ani na okamžik zapomenout, že není ničím.

 Zvláštní, že to tak je! Obyčejný křesťan může jen těžko pochopit, jak se svatá, v Bohu vytržená duše dokáže tak dalece zapomenout, že už nemá zájem o nic, co se v ní odehrává, a dospěje až tam, že tím není oslepena.

 Je jednou z těžkostí duchovního života, že duše vidí sebe, jak se modlí. Sotva je uchvácena žárem, pozoruje oheň, který ji rozpaluje. Slyší, co k Bohu říká. Ať je jakkoli velká její touha být pravdivá před očima toho, jenž zkoumá srdce, přece vnímá vnitřní slova, jež vysloví o svých slzách, a požívá již účinek, který vyvolávají. Tvor je přítomen svému rozhovoru s Tvůrcem, a je pro něj nemožné, aby neviděl nekonečně rozmanitý odlesk, který z něho vychází.

 To však je důkaz, že ubohá duše se ještě ani nezačala zbavovat slupky. Taková Markéta z Cortony se už nevidí. Právě proto se zdá být zbavená smyslů, protože už po dlouhý čas ztratila samu sebe z očí, a tak jí téměř vyklouzla jakákoli sebekontrola. Svatí se zdají být blázny, protože doslova žijí mimo sebe, avšak v někom jiném: neboť dýchají a pohybují se v Nekonečném (Sk 17, 28).

                                                                                              (pokračování)