Matějka, Pacifik OFMCap.

Cítím, že je vhodné takřka v závěru mých vzpomínek na Francii vzpomenout také na br. Loriho Vergani, o kterém jsem hovořil v jednom z dílů svých vzpomínek. Tento bratr se po deseti letech práce ve prospěch celé francouzsky mluvící Evropy na příkaz představených vrací zase do své domovské provincie Rio Grande do Sul na jihu Brazílie. Domnívám se, že jeho osobní vzpomínky budou pro českého čtenáře jistě zajímavé. Zde tedy jsou:

 

 

 

Pocházím ze zemědělské rodiny italského původu, která žila úplně na dně jednoho údolí. Cesta vede jen tam, dál už ne. Je to hornatý kraj s hlubokými údolími. Jsem třetí dítě z pěti.

Když mi bylo 11 let, vstoupil jsem do nižšího semináře. Kapucínské povolání ve mně probudilo kázání bratří kapucínů, kteří přišli konat lidové misie do mého kraje. Viděl jsem, že jsou radostní, že nosí hábit, že chodí bosí a že nosí vous. Když jsem je viděl kázat, řekl jsem si: Chtěl bych být jako oni, protože oni  jsou radostní a blízcí lidem a protože jsou to lidé Boží. Mé povolání bylo probuzeno misionáři a to je pro mne velmi důležité. Chtěl jsem být misionářem mezi amazonskými indiány, o kterých se v té době hodně hovořilo.

Jaký je ten kraj?

Je hornatý. Žili jsme v nadmořské výšce 700 m a zima tam bývala velmi tuhá. Důležité město v té oblasti je Casias-do-Sul, které dnes čítá 700 000 obyvatel. Obyvatelstvo je především italského původu. Zemědělství je tam pramálo mechanizované s ohledem na členitost terénu. Pěstuje se tam víno, rajčata, fazole, zelí… Všude kolem města je velké území, které je na něm závislé, a na něm jsou základní společenství seskupená kolem fary.

Jak probíhal život v semináři?

Bylo tam 95 seminaristů. Ráno jsme měli přednášky a odpoledne jsme pracovali na poli. A starali jsme se o dobytek. Bylo tam také spousta vinic. Vyrábělo se tam víno na prodej, které šlo do obchodů pod značkou „Fr. Fabiano“, což je jméno bratra, který založil tuto vinici. To víno bylo v té oblasti velmi ceněné. Dnes se ho tam produkuje 400 000 litrů ročně. Bylo tam také přibližně 400 úlů. Tyto pracovní příležitosti dovolovaly přijímat mladé lidí, kteří přicházeli z chudých rodin a nebyli by si mohli dovolit platit vysoké školné. Pracovali jsme tedy proto, abychom vydělali na potřeby semináře.

A co jsi dělal po studiích?

Ve svém rozhodnutí pro řeholní život jsem měl zcela jasno. Nikdy mě nenapadlo seminář opustit. Také chuť žít řeholním životem mne nikdy neopustila. Myslím, že je třeba považovat to za Boží dar. Na konci studia jsem vstoupil do noviciátu. Měl jsme tehdy 21 let. Pak jsem šel do hlavního města toho státu: Porto-Allegre, kde jsem tři roky studoval teologii. Současně jsem pracoval v nouzových koloniích. Stavěl jsem kapličky a navštěvoval jsem velmi chudé rodiny. Nebyla tam ani voda, ani elektrický proud, ani ulice. Organizovali jsme modlitební setkání. A pak jsme společně s jinými náboženskými skupinami začali stavět bezplatnou lékařskou poradnu. Já sám jsem hloubil základy. A lidé nám přišli pomoci. Mnozí z nich dali k dispozici svůj čas pro práci ve prospěch společenství.

Ve čtvrtém ročníku jsem šel na stáž. Byl jsem poslán do semináře, kde jsem předtím absolvoval školu. Velice jsem si vážil toho období. Až do té míry, že jsem po skončení studia navrhl představeným, aby mne tam jmenovali vychovatelem. Po mém kněžském svěcení v roce 1985 jsem byl poslán do jednoho konventu, kde jsem byl odpovědný za studenty filozofie. Zůstal jsem tam 2 a ¹/₂ roku. Pak jsem byl jmenován odpovědným za seminář, kde jsem předtím studoval. Vyučoval jsem hudbu, francouzštinu a psychologii. Zůstal jsem tam 4 roky až do r. 1992, kdy jsem byl poslán do Francie.

Co sis odnesl z tohoto doprovázení mladých ve formaci?

Pro mne je důležitá pravda a odpovědnost spolu s Boží milostí a modlitbou. Život nám byl zdarma darován Bohem. A v mých očích neexistuje nic lepšího než se s díky odevzdat do jeho rukou.

Z těch mladých lidí se jistě mnozí stali řeholníky?

Ano, velké množství z nich se stalo kapucíny, kněžími, misionáři. Uchoval jsem si velmi dobré kontakty i s těmi, kteří nepokračovali v této cestě. V semináři jsem jim nabízel knihy ke čtení a pak jsem je žádal, aby jejich příběh vyprávěli všem. To mladé vedlo k tomu, že překonali svou bázlivost a uměli se snadněji vyjadřovat. Přimělo je to také přemýšlet o knižních postavách.

Proč jsi v roce 1992 přišel do Francie?

Naše provincie byla založena francouzskými kapucíny ze Savojska. V roce 1989 savojský provinciál br. Guirec le Page přijel k nám na návštěvu, aby obnovil vztahy mezi Brazílií a Francií. Žádal o poskytnutí bratří, kteří by přiložili ruku k misijnímu dílu ve Francii. Nabídl jsem se ještě společně s jedním bratrem. Byli jsme přijati v Grenoblu. Začal jsem studovat v Lyonu, abych se zdokonalil ve vychovatelství, a pomáhal jsem v té době ve farnostech. Zůstal jsem 2 a ¹/₂ roku v Grenoblu a pak jsem byl na dva roky poslán do Saint-Étienne, kde jsem dokončil své studium pedagogiky a na poloviční úvazek jsem pracoval jako kaplan ve veřejném gymnáziu. Během prázdnin jsem organizoval poutě do Assisi. Pak mne požádali, abych se připojil ke komunitě v Bourg-en-Bressu a stal se tam novicmistrem.

Bylo to pokračováním toho, co jsi dělal s mladými v Brazílii?

Bylo to velmi odlišné vzhledem k tomu, že se liší celková kultura a náboženská zkušenost. Šokovala mne disproporce ve finančních prostředcích. V Brazílii se mnoho věcí dělá s minimálními prostředky. Zde se vyrobí dva až tři tisíce letáků, a výsledkem jsou 3 nebo 4 mladí, které to osloví! Pedagogie je zde odlišná. Je třeba být na úrovni, aby člověk byl schopen odpovědět na potřeby mladých. Toto učení pro mne bylo velkým přínosem.

Přinesla ti tato služba větší potěšení z církve ve Francii?

úplně na začátku jsem si uvědomoval velký rozdíl mezi Brazílií a Francií a kladl jsem si otázku, zda budu schopen se aklimatizovat. Vzhledem k tomu, že jsem přišel jako dobrovolník, řekl jsem, že ať už bude jakkoli, chci se přizpůsobit. Poznenáhlu jsem tedy vrůstal do kultury. Dnes se mezi francouzskými bratry cítím dobře a také z jejich strany jsem dobře přijímán. Mám tedy důvod k sebedůvěře.

Co sis odnesl ze své služby novicmistra?

Je to především úžas na dílem, které Bůh uskutečňuje v každém člověku. On nabízí kandidátům, kteří přicházejí, prostředí, ve kterém mohou pokračovat. Je také třeba vzít v úvahu směrnice dané představenými. Být novicmistr znamená stát se nástrojem, pomocí kterého se Boží dar může  v každém lépe rozvíjet. To neznamená usměrňovat, ale spíše doprovázet Boha a jeho vůli v každém. Novicmistr pomáhá každému číst, co se odehrává v jeho životě. Znamená to být mu po boku, aby mohl podepřít nebo pomoci, když dotyčný musí udělat nějaký obtížný duchovní krok. Žasnu nad Božím působením v každém.

Byl jsem šťastný, že mohu takto sloužit. Cítil jsem, že Bůh mi pomáhá,  a děkuji proto bratřím, kteří mi dali důvěru. Mohl jsem tak rozvíjet to, co Bůh bez mého vědomí do mne vložil. V průběhu této služby jsem byl velmi obdarován, a to mne naplňuje radostí.

Nyní se máš vrátit do Brazílie. O co se chceš podělit se svými bratry?

Nemohu to říci předem. Během svého pobytu ve Francii jsem se dost změnil. Myslím, že jsem zde objevil význam duchovního života a nebezpečí číhající v ochotě nechat se zavalit aktivismem. V Brazílii se bratři často utápí v přílišném aktivismu a chybí jim hlubší duchovní život. Bratrský život je tam jistě dobře prožíván, avšak v tom, co se týká života modlitby, usebranosti, samoty, je třeba mnohé vylepšit a je třeba prohloubit pochopení smyslu svého zasvěcení Bohu. Právě o to bych se chtěl podělit.

Jaký dojem o Francii a francouzské církvi si odnášíš?

Stárnutí bratří vede k otevření se druhým. Vidím zde větší citlivost k mezinárodnímu rozměru kapucínského řádu. Dříve francouzští bratři odjížděli na misie, a dnes oceňují, že cizí bratři přijíždějí do Francie. Kultura bratří se otevírá novým způsobům života ve vzájemné výměně. Tato otevřenost je pramenem velké naděje a bratrská setkání mezi kulturami se zdají přinášet novou plodnost. Františkánství má jistě budoucnost v tomto mezinárodním rozměru Řádu.

Co pro tebe znamená být dnes kapucínem?

Především to znamená být otevřený druhým. Relativizuje to způsob života, jak si jej každý vytváří. A pak to také znamená mít ve svém životě místo pro ty nejmenší. Sv. František šel vstříc vyhoštěným. Chceme-li jej následovat, je třeba, abychom i my objevovali malomocné naší doby. Musíme se učit být maličkými před druhými, počínaje od svého bratrského společenství; nechtít se druhým vnucovat.

Jaké jsou tvé zkušenosti se setkání s maličkými ve Francii?

V Grenoblu jsem upravil jeden pokoj, aby naše fraternita mohl přijímat chudé. V St-Etienne jsme žili ve zcela chudé čtvrti. V Bourg-en-Bresse často přijímáme vyhoštěné a jednou do měsíce zajišťuji nocleh v centru pro přijetí vyhoštěných. A pak jsou zde návštěvy.

Mohl bys stručně vyjádřit, co je pro tebe důležité?

Život je Boží dar. Zdarma jsem jej přijal, abych jej zdarma dával. Základem pro můj život je také věrnost. A pak slovo evangelia: „Kdo mne bude moci oddělit od lásky Kristovy?“ Tato věta je mou útěchou ve všech těžkostech a utrpeních, která přicházejí. „Kupředu s odvahou, oči upřeny na Ježíše, který je původ a cíl naší víry.“ Tato biblická věta má pro mne stěžejní význam. Toto všechno osvěcuje mou cestu křesťanského a bratrského života. V evangeliu je jedna věta, která je tak trochu mým heslem: „Kdybys znala Boží dar.“

Jak prožíváš svůj návrat do Brazílie?

Vracím se tam, abych přejal odpovědnost za postulát. Neočekával jsem, že se budu muset vrátit tak brzy. Vracím se s pocitem štěstí za to, čeho se mi mohlo dostat ve Francii, a je mi líto, že má provincie není dostatečně otevřená, aby do Francie poslala zase další bratry. Myslím, že jsem se ve Francii změnil, a všechno to, co jsem zde objevil, dám k dispozici do tamější služby formace. Uvědomil jsem si, že existuje potřeba misijního poslání bez hranic. Nebudu již moci zůstat neprodyšně utěsněn do problémů své země.

A jak ty chápeš misijní rozměr?

Má přítomnost ve Francii byla pramenem radosti. Dostalo se mi té milosti, že jsem mohl prožívat misijní zkušenost, a přál bych si, aby se v Brazílii tento misionářský duch rozvinul více. Misie je otevřenost druhým, pozornost k jejich potřebám, úcta k jejich osobní cestě, výzva k tomu, aby hovořili, nakolik je to možné, a tak jim mohlo být pomoženo růst. Napomínám jen tehdy, když je to nutné. Mám rád, když se sami lidé stávají aktéry své víry.

                                                                

S br. Lorim Vergani rozmlouval Joseph Coz

Z časopisu Mission Messages č. 448/2002

přeložil br. Pacifik