Moje cesta za svatým Františkem
Říský, Bernard OFM
Otec Inocenc Kubíček
Narodil se sice ve Vídni r. 1013, ale pocházel z pražské terciářské rodiny. Měl zkušenosti z pražského juvenátu a ty mu pomáhaly k přístupu a chápání klukovského srdce. Srdcem byl skaut. Sice nás nemohl začlenit do Junáka, který byl zrušený od Němců a později opět v r. 1948, přesto nás vychovával po skautsku.
O. rektor nám představoval otcovskou autoritu, o. Inocenc byl nám kamarádem s mateřským přístupem. Nikdy nás netrestal – to si vynahradil o. rektor. O. prefekt nás vychovával soutěžemi: byly černé body, které se mohly vykupovat bílými – a pak to byla soutěž o vlajku čistoty. Každý den se zaměřil na určitou věc – ustlané postele, mytí do půl těla, večer umyté nohy, čisté ruce a boty, přišité knoflíky. Kdo neuspěl, ztratil vlajku čistoty a druhý den začínal znovu. Sedm dní bez ztráty znamenalo vlajku čistoty, a sedm vlajek znamenalo Velkou vlajku čistoty. Ta byla odměňována stejně jako vítěz v bodování. Bodování se bralo s humorem – a tím jsme se učili prohrávat. Když byla tři první místa odměňována, byl jsem čtvrtý. Když jich bylo deset, byl jsem jedenáctý. Tak jsem se naučil prohrávat s humorem, což mi později v životě hodně pomohlo.
O. Inocenc byl muzikant – hrál na harmonium a učil nás zpívat – nejen roráty na každý den podle Orlova Českého kancionálu, ale i duchovní skladby od Foerstera a Sychry. V kostele u Jánů vedl a dirigoval pěvecký sbor. Hrál na housle a hrál s námi – houslové kvarteto – různé, i taneční písně. Když jsme dostali tamburašské nástroje, dal nám rozepisovat noty ze Školy na tamburaš. Dělal jsem to rád – při studiu, protože mi studium nedělalo starosti. Ovšem nebylo to nakonec k ničemu, protože to o. Inocenc nedotáhl do konce. (Sr. Jeronýma Pražáková, která byla s námi na koleji jako prefekta – paní profesorka od r. 1947 – mi později při návštěvě v bratislavské vojenské nemocnici řekla: „O. Inocenc se na nic nepřipravoval, dělal všecko, ale nic nedokončil, kdežto vy se tak dlouho připravujete, až nic neuděláte.“ Na sklonku života musím přiznat, že měla 100% pravdu.)
O. Inocenc tu byl jasně „pro nás“ – a my jsme na něj trochu žárlili, že se taky věnoval zpěvákům ve sboru.
Nikdy nikomu nic neodmítl, mohli jsme za ním přijít s čímkoli. Mně opravil sešit s domácími úkoly z němčiny za celé čtvrtletí – před zkouškami. Němčina mi totiž vždycky dělala potíže, protože jsme se jí učili nedobrovolně.
Byli jsme rádi, když byl s námi. Při studiu chodil po studovně a modlil se breviář. Obdivoval jsem ho, jen mě rozčilovalo jeho nešetrné obracení listů.
Měl pochopení i pro tvrdý příkaz nemít u sebe peníze, a tak si někteří u něho založili vlastní konto – z peněz, které si vydělali od kamarádů za rysy z deskriptivy. Staral se i o hry, uspořádal i turnaj ve stolním tenisu, jehož jsem se neúčastnil pro svou nešikovnost – míček mi stále unikal.
Při jídle nám četl folglarovky a podobnou klukovskou literaturu a tím nás držel v tichosti. Chodil do školy žehlit naše průšvihy a na konci čtvrtletí nám nosil naše známky, dřív než nám je četli ve škole. V prvním čtvrtletí 1940 mě pohoršil svým údivem, že mám JEN dvojku z tělocviku, ač jsem dosud neměl jinou než jedničku. Byl jsem asi v jeho očích pěkné nemehlo.
Když po šesti letech jsem nastoupil v koleji jako druhý prefekt, moc dobře jsme si rozuměli – což nám vydrželo až do jeho smrti v roce 1993.
V kuchyni vládl bratr Didak Šenk. Sice špatně slyšel, ale rozuměl legraci. Někdy nám v pátek říkal: „Kluci, dneska je půst, dobře se najezte, abyste ho vydrželi!“ Byla válka, nebylo dost chleba, a tak nám někdy vařil ke snídani polévku. Jinak jsme mívali na snídani krajíček chleba, s čímž nebyl náš žaludek spokojen, a pak ve čtvrté a páté vyučovací hodině se bouřil. Uklidnil se jen pod silným tlakem pěstí. Tato metoda se mi osvědčila při usínání na vězeňské pryčně. Ale největší muka musel snášet o masopustu, kdy v celé ulici voněly koblihy. Když jsem se s tím svěřil o prázdninách doma, máma mi upekla na cestu plnou aktovku koblih – byly ještě teplé a krásně voněly. Do Kroměříže jsem si však z nich přivezl jen bolení. Od té doby už po nich tak netoužím. Pán má různé výchovné metody, aby nám byla svoboda nade vše.
Další milou postavou na koleji byl bratr Masseo Stančík. Byl „všudypřítomný“. Vyučený zedník byl vždy všude, kde bylo třeba pomoci. Pracoval jako zahradník, topil v kotelně, pomáhal v kuchyni a ještě zedničil. Byl radostný a měl krásné veselé oči. Později si zhotovil rakev místo postele a v ní spal, když nás v padesátém roce přišli „likvidovat“. Měli z toho šok.
Tak jsme prožívali v pokoji a radosti první měsíce života juvenátu na koleji Pod Barbořinou – ke chvále Boží. Amen.