Mlčoch, Lubomír OFS

(K 60.výročí Lidické tragédie)

Již několik posledních měsíců pociťuji zneklidnění v jedné dimenzi „pokoje a dobra“ v naší zemi, ve vztazích česko-německých (a česko-rakouských). Blížící se výročí zničení Lidic (10. června 1942) mne samo vede k zamyšlení. Předem uvádím, že nejsem vůbec „expert“ na česko-německé vztahy, ba dokonce ani nemluvím německy. Mé zamyšlení je čistě osobní, je to jakási mozaika ze „střípků“ životních zážitků. Ale ty jsou právě důležité pro postoj k této věci, věci - jak se zdá - velice aktuální, možná dokonce nás Čechy ohrožující v horizontu blízké budoucnosti. Toto ohrožení však bude docela jiné povahy než v minulosti. V onom „odvěkém zápase Čechů s Němci“ se totiž mnohé změnilo po 2. světové válce. Pamatuji, že na první schůzi „Občanského fóra“ Ekonomického ústavu ČSAV ještě v listopadu 1989 (byl jsem sem přijat v květnu 1988) jsem mj. řekl asi toto: Jedním z nezamýšlených důsledků těchto událostí je to, že se ukáže falešnost tvrzení, že německá otázka byla (definitivně) vyřešena - jak si mysleli komunisté. Naopak: tato otázka se vrátí se silou znásobenou rozdílem ekonomických potenciálů obou zemí, který se za 40 let socialismu ještě prohloubil. Dnes bych k tomu ještě dodal, že - kromě faktorů ekonomických - nabude na vážnosti stav ducha našeho národa…  

Hanácká vesnice, kde jsem se narodil, žádné problémy etnické neznala. Přesto jsem zaznamenával již jako dítě, že v hovorovém nářečí bylo dost zkomolených německých slov. Německá menšina byla v Olomouci, ve stejně  20 km vzdáleném Prostějově tvořili německy mluvící občané na začátku 20. století asi 5% minoritu, ale svým vlivem ekonomickým a politickým dosáhli toho, že měli zpravidla majoritu v městském zastupitelstvu. Rodiče se oba narodili ještě za Rakouska, oba dědečci museli na vojnu 1. světové války. Rodiče mluvili německy: otec byl poslán jako dospívající kluk na „wechsl“, na výměnu do Sudet, kde se v podobné chalupnické rodině, jako byla jeho vlastní, zdokonaloval v němčině. Maminka pocházela z východních Čech, kde se „poněmčovalo“: dědeček, mistr ve tkalcovně, byl pod tlakem svého zaměstnavatele, aby děti posílal do německých škol. Ještě nedávno mi přivezl bratranec staré vysvědčení maminčino, které našel v rodinném domě v Chocni: bylo z 5. třídy a maminka dostala jen „dostatečnou“ z jazyka mateřského, protože právě přešla - po čtyřech letech - z německé základní školy. Dědeček se „udělal pro sebe“ a ekonomicky i národnostně se osvobodil…

    Narodil jsem se rok před koncem druhé války, a tak znám jen z vyprávění, že mne v dece zabaleného nosili rodiče a starší sourozenci, když se snažili schovávat se před nálety, a že nejstarší sestru v Tovačově tlaková vlna při bombardování srazila na zem. Nad Troubkami se odehrál letecký souboj a jako kluci jsme ještě několik let po válce nacházeli v polích „Na Příkopkách“ zbytky leteckých součástek. Na hřbitově jsme o každých „dušičkách“ dávali svíčku i na hrob amerických letců, kteří se při souboji zřítili a zahynuli v polích Hané. Reliéf amerického parašutisty na pomníku mne vždycky fascinoval, a ještě více pak vyprávění o mladíkovi Antonínu Brázdovi, který byl Němci umučen v Kounicových kolejích v Brně, protože odmítal prozradit, co věděl-či nevěděl o ukrývajících se Američanech, kteří se zachránili seskokem…Hrob tohoto Troubeckého mučedníka je nyní hned vedle amerických letců… 

     Když pak v Přerově na střední škole vybrali naši třídu na „francouzštinu“, byl jsem docela rád - že se nebudu muset učit německy. Povinný „lyžařský výcvik“ naše třída absolvovala v Jesenících - už ani nevím přesně kde. Ale jedna z fotek z hor mne mrazí dodnes: jsme - celá třída - v interiéru napolo zříceného kostela bývalé německé vesnice… Jesenicko se stalo domovem mé sestře, která tam dostala „umístěnku“ do mateřské školy jako učitelka. Karel, její muž, pocházel z Valašska, a přišel s rodiči asi ve 14 letech do domu, z něhož ještě nebyli „odsunuti“ původní majitelé: staří manželé, kteří ztratili oba syny na východní frontě. Se syny ztratili i smysl života, přijímali s pokorou i své vyhnání a novým majitelům ukazovali rodinné album s dětskými snímky svých mrtvých synů… Švagr byl „voják z povolání“, a proto nebylo divu, že jsem ve svých devíti letech od  něho dostal k vánocům knihu „Na Berlín“… Přesto se pak ve vzpomínkách vracel k oněm dvěma týdnům soužití v domě nepřátel, „sudeťáků“, a s postupujícím věkem jeho vojenská chrabrost ustupovala pocitu, že tam tehdy něco nebylo úplně v pořádku. Karel byl první na okrese Šumperk, kdo si - už jako horník v rudných dolech - postavil nový, vlastní dům. Když nedávno zemřel, ptal jsem se po onom původním, sudetském domě - prý už není, asi byl zbourán… Ono asi: nejistota osudu toho domu, prchavost majetku takto získaného, jeho zmizení bez paměti, má v sobě cosi symbolického…

     O mnoho let později zařídil jiný švagr, že naše rodiny mohly strávit týden o prázdninách v chráněné oblasti Rýchory v Krkonoších. Přespávali jsme v bývalé škole vesnice „Rehorn-Rýchory“ a naše děti našly na půdě starou třídní knihu z konce 19. století: asi osmdesát jmen sudetoněmeckých dětí, napsaných krásným úhledným písmem a s viditelnou láskou třídním učitelem. Místo to bylo nádherné: u školy vytékal pramen osvěžující vody, v lesích jsme sbírali maliny do kýble. Při západu slunce jsme popíjeli malinovku, jakou asi už neochutnám, a já se nemohl zbavit tísnivého pocitu, že nám ty krásy jaksi nepatří, že tady - já Hanák - v těch kopcích nemám co pohledávat… Jaké asi byly životní osudy oněch dětí z třídní knihy? Asi se stali většinou „pátou kolonou Hitlera“ a byli jako zrádci - aktem práva – „odsunuti“ - z kdysi velké vesnice již zůstávalo v době naší dovolené jen pár domků… Ani nevím proč, naše dcery si vzaly tu starou zaprášenou třídní knihu domů.      

    Po roce 1989 jsem měl příležitost se dostat „na pouť“ do Sudet, a to dokonce s biskupem! Bratr Jan Šimek OFS totiž vezl autem pana biskupa Antonína Lišku, aby zde odsloužil poutní mši sv., a já se mohl jako „bratr neužitečný“ přidat. Z vesnice Skoky na Karlovarsku zůstal již právě jen chátrající barokní kostel a torza asi tří posledních domů.  Poslední obyvatelka - Němka, která nebyla odsunuta, prý skončila svůj život tím, že skočila do studny… Přesto na poutní mši byl kostel plný: přijeli vyhnanci z Německa a Rakouska, mnozí zde byli a viděli se po desetiletích odloučení, a tak byli přirozeně dojati. Kostel byl pro ně jedinou připomínkou neexistující vesnice jejich dětství. S několika z nich jsem si pak popřál pokoj ve mši svaté, když předtím se mi dostalo ve svátosti smíření neocenitelné duchovní rady, důležité pro celý život: své bližní se musíme naučit milovat bezpodmínečně, aniž bychom od nich něco (dobrého) čekali…Teprve když to dokážeme, můžeme pro ně - v duchovním smyslu - něco udělat… 

   To už jsme ale v Lidicích začínali s iniciativou smíru a Jenda Smrčina OFS, iniciátor pěších poutí z Prahy do Lidic, z jara L.P.1968 využíval znovu nabyté svobody k veřejné angažovanosti. V tónech projevů každoroční připomínkové slavnosti sice u hrobu lidických mužů stále zaznívalo někdejší „lidé, bděte!“, ale poté se konaly ekumenické bohoslužby s modlitbami za smír, a první roky i následná katolická mše svatá na půdorysu někdejšího katolického kostela sv. Martina. Část účastníků státní akce však odcházela: modlitby, to nebylo pro ně, stále ještě věřili, že stačí, budeme-li bdít my lidé, sami - bez Boha. Naopak: utkvěla mi jedna rozmluva, kterou jsem mimoděk vyslechl při přecházení od společného hrobu k novému sousoší lidických dětí. Rozmlouvali spolu muž a žena: muž mluvil špatně česky, s německým akcentem, žena byla jednou z lidických žen, které přežily koncentrák. „Sudeťák“ a vyhnanec, který přijel na vzpomínkovou akci do Lidic s myslí kající, si v míru srdce povídal s lidickou ženou, která zažila takové utrpení. Poprvé jsem si uvědomil, že tyto dvě skupiny lidí spojuje utrpení, a že si mohou být blízko - paradoxně blíže než ti z obou národů, kteří již žádné podobné utrpení nezažili.

    V těchto časech jsem pocítil potřebu dovědět se něco více o tragédii Lidic, a tak jsem v archivu studoval dokumenty o poválečném soudním procesu s kladenským gestapem, které mělo likvidaci Lidic „na starosti“. Kromě popravčí čety zde byli také vojáci, kteří bourali domy a odváželi všechno, co bylo k hospodářskému zužitkování, včetně domácích zvířat. Jejich jména byla v několika případech čistě „hanácká“- prý pocházeli z Olomouce, tito poněmčení. S jakým rozpoložením mysli asi bourali kostel sv.Martina? Jsme v pokušení je soudit: ale voják ve válce, který odmítne splnit rozkaz, bývá zastřelen… Jiné jméno se mi připomenulo nedávno: úřad pro vyšetřování zločinů komunismu zjistil, že již na začátku padesátých let udělil náš prezident milost gestapáku Rostockovi z Kladna -  aby ho mohl režim využít ve svých výzvědných službách… Profesor Detlef Brandes, německý historik a velký znalec poměrů v protektorátu, kterému Karlova univerzita na  návrh naší fakulty udělila čestný doktorát, mne utěšoval: prý Američané po válce dělali totéž…  

     Existují různé definice nacionalismu a šovinismu, rasové a etnické nenávisti. Křesťan by měl být dobrým vlastencem. Vlastenec v křesťanském slova smyslu by měl ale dávat své národní cítění až na druhé místo: nejprve by měl v každém vidět bližního, bratra v Kristu. Kondicionál-podmiňovací způsob uvádím proto, že tomu tak v evropské historii - nejen naší - žel Bohu, často nebylo. Jakmile nacionalismus převáží nad křesťanstvím, je zle. Narušená lidská přirozenost pak dominuje nad milostí víry a milosrdenstvím. Totéž je s ideologií „třídní“: jakmile převážila nad křesťanstvím - které tím bylo odsunuto až „na druhé místo“, bylo zle. Slabost a mělkost víry tak mnohých v českém národě měla za následek tak vážná dějinná selhání. Časová posloupnost - to, že k takovému selhání došlo již předtím v národě německém - tak kulturním a pořád vnějškově křesťanském -, nezakládá žádnou kauzalitu ani ospravedlnění našich vlastních selhání. Naříkáme nad vesnicí, kterou nechal vymazat Hitler z map, nad osudem jejích obyvatel, a je to tak správné a spravedlivé. Vede nás k tomu milosrdenství, a jsme v pokušení vynášet soudy.  Jsme v pokušení zapomenout na desítky sudeto-německých vesnic v českém pohraničí, pro které mělo vyhnání obyvatel za následek vymazání z mapy via facti…     

     Těsně před velikonočními svátky se ve Velké aule Karolina konaly promoce Fakulty sociálních věd. Na „škaredou středu“ promovali mj. bakaláři politologie a mezinárodních teritoriálních studií. Svou promluvu k nim jsem nazval „Mír dalekým a blízkým“ jako motto převzaté z výroční zprávy o činnosti nadace „Memento Lidice“. V závěru jsem řekl asi toto: Od tragických událostí a utrpení 2. světové války pokračuje řetěz dalších a dalších válek a konfliktů, vraždění, mučení a utrpení až do našich dnů, a student politických věd či mezinárodních vztahů má o těchto hrůzách větší přehled než kdokoli jiný. Mír pro daleké i blízké krajiny je spíše výjimkou než pravidlem, zdá se, že pro narušenou lidskou přirozenost je spíše válka „normálem“. Mír bychom proto měli vnímat jako nesamozřejmost, jako nezasloužený dar pro nás hříšné… Političtí poradci, diplomati a státní úředníci pojednávají o politických rivalech a bližších či vzdálenějších státech v termínech právních, v řeči mezistátních dohod a diplomatického protokolu. Minulé děje nás vážou a máme tendenci jim rozumět v jazyku vlastizrady, spravedlivé odplaty, zasloužených trestů a rozhodnutí mezinárodních konferencí vítězných mocností. To vše je součást profesionality svého druhu. Kromě toho – navíc - existuje ještě jeden rozměr domácí i zahraniční politiky - často pozapomenutý - a tím je milosrdenství. Milosrdenství je rozměrem nikoli profesionality, ale lidskosti, která se povznáší nad narušenou přirozenost člověka. Z odkazu Toho, jehož oběť na kříži si o Velikonocích připomínají křesťané na celém světě, plyne, že „milosrdenství vítězí nad soudem“.     

    Poučení z dějin starších i „moderních“ je toto: v dějinách nelze nalézt národ, který by o sobě mohl prohlásit, že je spravedlivý, že se nikdy nedopustil bezpráví nebo že neopominul projevit milosrdenství, když ho projevit měl. Toto vědomí je duchovním předpokladem pro smíření a vzájemné odpuštění minulých křivd a nespravedlností. Jen odtud se otevírá pramínek naděje na mír pro daleké a blízké. Vývoj událostí na české politické a mediální scéně posledních měsíců mne naplňuje obavami. Rozpomeňme se, že platí také varování „soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokáže milosrdenství“(srov. list Jakubův,2-13).

Lubomír Mlčoch OFS