Egger, Gottfried OFM

 V refektáři františkánského kláštera v Bolzanu v Jižním Tyrolsku každého vstupujícího bratra napomínají už od roku 1732 hodiny: „Certa sed ignota viglia mors corripit hora“ -  „Buď bdělý, protože v neznámou, ale jistou hodinu tě uchvátí smrt.“ Musíme být bdělí, protože jak praví Pán, neznáme ani den ani hodinu (Mt 25,13). Což to tak není? Od počátku se lidé nedokázali se svou smrtí vyrovnat. Podívejme se sami na sebe: o smrti a umírání přemýšlíme neradi. A přece je to důležité, protože to je to  poslední, co nás lidi na zemi čeká, a proto je to pro věčnost důležité. Před smrtí se dá ještě mnohé změnit ve vztahu k Bohu a k bližním. Smrtí však tato možnost končí.

 Víme o nutnosti zemřít, ale víme i to, že jsme po celý život zakoušeli Boží lásku, a proto důvěřujeme Bohu, že nás v smrti jen tak neopustí. Příprava na smrt však patří k životním úkolům. Proto máme žít s vědomím smrti, abychom byli připraveni, kdyby nás náhlá smrt vytrhla ze života, anebo při dlouhotrvající nemoci nás utišující prostředky natolik ovlivnily, že bychom už sotva rozpoznali skutečnou situaci.

 Myslím, že tady nám bratr František a sestra Klára mohou pomoci tím, jak se oni na smrt připravovali a jak se pak se sestrou smrtí setkali. V našich františkánských rodinách slavíme v předvečer Františkova a Klářina svátku transitus. Transitus není nic jiného než přechod z tohoto života do druhého, je to cesta domů, tedy tam, odkud jsme přišli, totiž k Bohu. Bratr František a sestra Klára nám každý svým způsobem ukazují, jak je to možné. František k nám obrací své slovo. Je vážné, protože jeho napomenutí zní: Žijte s vědomím smrti. Cvičte se v umírání. Děláme to? Mně je něco přes 40 let, musím už teď myslet na smrt? Není to ještě trochu brzo? Mám přece ještě tolik práce, chci ještě taky něco prožít! Je naše smrt, která je nám každým dnem blíž, činitelem našeho života, něčím, s čím počítáme?

 Dnešní svět dokáže s rafinovanou zručností vymazat ze života všechno, co souvisí se smrtí a umíráním. Připomeňme si například reklamu. Náš svět je přece světem zdravých. Znáte reklamní obraz: Lidé nejvýš třicetiletí, sluncem opálená pokožka, zářivě bílé zuby, bezmezná vitalita. Po takovém člověku je poptávka! Vítaný je ten, kdo dobře vypadá, kdo je inteligentní, kdo se umí prosadit. Náš svět je světem zdravých. Jenže nejsou všichni zdraví, ani na těle ani na duši. Stále znovu se setkávám s touto skutečností při pastoraci nemocných.

 Všechen život od počátku nese v sobě smrt. To je jedna z našich mezních zkušeností, které se nikdo nevyhne. A přece chceme všemi možnými prostředky odstranit smrt a umírání ze svého pohledu. Dívat se na smrt nevydržíme tak snadno. A přece se právě jako františkáni ptáme: Nežije každá cesta cílem? Proto nemůžeme jen tak svou smrt vytěsnit ze života. Smrt patří k našemu životu. Kde smrt znamená jenom ukončení (jako u zvířat), ale není naplněním, tam stojí na konci i toho nejaktivnějšího života žalostný zlom, bolestné roztříštění.

 Proto se musíme, jak už bylo zmíněno, cvičit v umírání. Právě smrt blízkého člověka nás může poučit, že k zralosti života patří včas se sblížit se smrtí jako s něčím, co patří k životu. Ten, kdo dá smrti ve svém myšlení a cítění domovské právo, ví, že každý den má jenom jednou. Každá smrt mě učí: kdo vědomě žije, kdo prožije život s jeho výškami a hloubkami, ten může také vědomě zemřít. Ne prožitý život, s kterým se loučíme, ale neprožitý život v hodině smrti bolí. Elizabeth Kübler-Rossová, Švýcarka žijící v Americe, se velmi silně vyrovnávala s umíráním, doprovázením umírajících a se smrtí. Ve své knize „Být zralým pro smrt“ říká správně: „Není důležité, umíráš-li mladý nebo v pokročilém stáří. Jde o to, zda jsi ty roky, které ti byly dány, skutečně naplno žil. Někdo může v 18 letech prožít víc než jiný v osmdesáti.“ Moudré slovo, protože každou hodinu mám v životě jenom jednou. Teprve když se neuzavírám tomuto prohlédnutí, budu zralý pro život a pro umírání.

 Umírání je pro každého z nás nevyhnutelnou skutečností. Není úniku. Zemřít znamená definitivně se rozloučit se vším. Teprve smrt ukáže, co člověk je: chudák, žebrák. Nemůže si vzít s sebou nic z toho, co má. Proto je třeba umírání nacvičit, stojí před námi jako náš životní úkol. Já bych v každém případě nechtěl být smrtí překvapen. Chtěl bych se s ní seznámit. Vždyť nevím, jaký bude jednou můj konec: nehoda, bolestný konec s kyslíkovou maskou na jednotce intenzivní péče nemocnice. Proto bych si chtěl nacvičit  rozloučení. K tomu mám denně příležitost. Každým dnem jsem starší, přibližuji se své smrti.

 U bratra Františka, který se na umírání připravoval celý život, došlo na konci k průlomu, k transitu. Pro něj bylo definitivní to, co v jeho životě mělo platnost. Poslechněme si teď, co o jeho smrti, o jeho transitu říká Tomáš z Celana: „Ve jménu Pána Ježíše, amen. Léta od Vtělení 1226, dne 4. října, v den, který předpověděl, dvacet let od doby, kdy se Kristu úplně oddal a následoval život a šlépěje apoštolů, vrátil se šťastně ke Kristu, zproštěn pozemských pout, apoštolský muž František. Jeho tělo bylo pohřbeno v Assisi. Brzy zářil leskem tak četných, velkých a rozmanitých divů, že velkou část světa přiměl k úžasu nad novým věkem“ (2 Cel 220a - FP 816).

Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis)

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC