Život modlitby – III. část - Liturgická modlitba - I
Corriveau, John OFMCap.
Je dobře, že jsme tady (Mk 9, 5)
Vzpomínám si, jak mne někdo upozornil na článek o náboženství, který vyšel v kterýchsi novinách v bývalém Sovětském svazu. Tento článek, který byl napsán někdy v šedesátých letech, líčil příběh jedné mladé ruské ženy, která se účastnila liturgie Bílé soboty a po jejím skončení přistoupila k pravoslavnému knězi a požádala jej, aby ji pokřtil. Když tento kněz zjistil, že ta žena o většině článků vyznání víry nikdy neslyšela, a přece pevně věří v Boha, byl velmi udiven a ptal se jí, proč chce vstoupit do církve. Ona odpověděla: „Toužím po tamtom.“ Měla přitom na mysli liturgický obřad, ze kterého právě odešla. Ta žena zakusila sílu Krista zmrtvýchvstalého v křesťanském společenství, které se modlí. Zasáhlo ji velikonoční tajemství.
Zvu vás, abyste se ke mně připojili v rozjímání o liturgii v našem životě a prosím, aby Pán učinil z našich liturgických obřadů ryzí svědectví o své dobrotivosti a lásce, takže „všichni na naší tváři i v životě našich bratrských společenství uvidí a zakusí dobrotu a laskavost Boha, přítomného ve světě“ (Konst. 45, 8).
Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe (Lk 10, 27).
Toto je největší přikázání a souhrn učení našeho Pána. Je obsaženo ve všech třech synoptických evangeliích (srov. Mt 22, 34-40; Mk 12, 28-34; Lk 10, 25-28), jen u Lukáše však Ježíš podává rozsáhlý komentář (srov. Lk 10, 25-41). Nádherné podobenství o dobrém Samaritánovi je výkladem na druhou část přikázání: „[Miluj] svého bližního jako sám sebe.“ Působivé je neustálé používání výrazů označujících činnost: „když ho uviděl… bylo mu ho líto… nalil mu do ran oleje a vína… a obvázal mu je… naložil ho na svého soumara… dopravil ho do hostince… staral se o něj… vytáhl dva denáry“ (Lk 10, 33-35). Láska k bližnímu je více než jen pouhý soucit, je to více než jen dojetí; je to snaha něco udělat, zasáhnout, s láskou, konkrétně a rozhodně.
Při své návštěvě u Marty a Marie Ježíš ukázal, že žít první část onoho přikázání („miluj Pána, svého Boha“) nutně předpokládá konkrétní angažovanost srdce, mysli a života: „Maria… se posadila Ježíšovi k nohám a naslouchala jeho slovům“ (Lk 10, 39). Ježíš činí závěr: „Maria si vybrala nejlepší úděl“ (Lk 10, 42). Je nutné, aby naše láska k Pánu byla více než jen pouhé teologické přesvědčení. Tak jako láska Boha k nám se hmatatelně vtělila v Ježíši – který žil, zemřel a vstal z mrtvých pro nás – tak i naše odpověď lásky, naše úsilí následovat ho jako učedníci, musí mít konkrétní vyjádření v našem každodenním životě. František to pochopil zcela intuitivně. úsilí své víry o přijetí největšího přikázání, milovat Boha celým srdcem, celou duší, celou silou a celou myslí, dal veřejně najevo, když prohlásil: „Od této chvíle budu moci bez zábran říkat: »Otče náš, jenž jsi na nebesích«, a ne: »otče Petře Bernardone«“ (2 Cel VII, 12). Tímto prohlášením František objal následování Ježíše a usiloval o to, aby ve svém životě prožíval tentýž vztah, jaký měl Ježíš ke svému Otci. František „seděl u Ježíšových nohou a naslouchal jeho slovům“.
Když takto zblízka sledujeme podobenství o dobrém Samaritánovi, působí na nás Ježíšova odpověď Martě překvapivým dojmem. Podle všeho Marta žádala, aby pohostinnost její sestry Marie byla vyjádřena toutéž „činnou“ láskou, která byla charakteristická pro dobrého Samaritána. „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí… Maria si vybrala nejlepší úděl“ (Lk 10, 41-42). Jestliže náš život není zakořeněn v následování Ježíše a jestliže není charakterizován kontemplací, naše skutky lásky k druhým mohou zůstávat na úrovni humanistické světské odpovědi, avšak připraveny o svou prorockou sílu schopnou vyjevit Boží působení. Proto kontemplace a služba jsou v našich Konstitucích těsně spojeny:
„…vydávejme lidem svědectví opravdové modlitby, tak aby všichni na naší tváři i v životě našich bratrských společenství uviděli a zakusili dobrotu a laskavost Boha, přítomného ve světě“ (Konst.45,8).
Konstituce z toho činí konkrétní cíl. Když si povšimnou skutečnosti, že „posvátná liturgie… je vrchol veškeré činnosti církve a pramen křesťanského života“ (Konst. 47, 1), bezprostředně pokračují tvrzením: „Velký význam přikládejme proto eucharistickým tajemstvím a liturgii hodin, které podle vůle svatého Františka mají pronikat celý život bratrstva“ (47, 2).
…proto vás [Bůh] poslal do celého světa, abyste… vydávali svědectví…
že [nikdo] není všemohoucí kromě něho (ListŘád 9).
Sedmá kapitola knihy proroka Micheáše byla napsána v poexilním období dějin Izraele, kdy se židovský lid ve zmatené a rozbouřené době na podnět proroků-kazatelů snažil obnovit izraelský národ. Sedmá kapitola, která je rozdělena na tři oddělené části, se zamýšlí nad pokusem povolat ke změně života lid, který je hluchý k Božímu slovu.
Kapitola začíná dramatickou analýzou sociálního a náboženského života Židů, kteří bydleli ve zpustošené izraelské zemi: „Zbožný zmizel ze země… všichni jen číhají, aby prolili krev; jeden druhého chytá do sítě… soudce je úplatný a velmož ukazuje svou hltavost… syn tupí svého otce a dcera se vzpouzí proti své matce“ (Mich 7, 2.3.6).
Prorok prosí, aby Boží soud způsobil obrácení jeho vlastního srdce, a v pohledu víry si představuje novou politickou a náboženskou skutečnosti svého lidu. „Pas [Hospodine, pastýřskou] holí svůj lid, stádce, které je tvým dědictvím… ať se pasou v Bašanu a Gileadu jako za pradávných časů. Ukaž nám divy [své moci] jako za dnů, když jsi vycházel z Egypta“ (Mich 7, 14.15).
Prorok končí hymnem chvály: „Který bůh je ti podoben? Ty odpouštíš nepravost… Ty netrváš ve svém hněvu navěky, ale máš zálibu v milosrdenství!… Jakubovi ukážeš věrnost a Abrahámovi svoji přízeň, jak jsi přísahal našim otcům od pradávných časů“ (Mich 7, 18.20).
Tento druh [démonů] nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou (Mk 9, 29). Kontemplativní modlitba jednotlivých bratří bude vytvářet v bratrském společenství pohled víry: Na místní kapitule „se podporuje tvůrčí schopnost všech a osobní dary přispívají k obecnému dobru“ (Konst 142, 2). Když je místní kapitula prožívána v kontemplativním rozměru, nachází v bratrském společenství dary a tvořivost potřebné k tomu, abychom udělali průrvu do lhostejnosti naší doby. Avšak je třeba ještě něco více. Tváří v tvář nejvýše obtížnému úkolu sjednotit lid, který je skleslý a rozdělený, se prorok-kazatel Micheáš snaží pozvednout ho chválou Boží věrnosti v jeho dějinách. Micheáš věděl, co židé mají dělat. Nevěděl však, jak by, lidsky řečeno, mohli pokročit v tomto úsilí; a tak je vyzývá, aby se spojili ve společné chvále Boha, který řídí události jejich dějin! Jestliže my se pravidelně a společně modlíme Denní modlitbu církve, neměla by pro nás plnit tentýž účel? Žalm 150 jasně ozřejmuje spojení, které existuje mezi tím, co Bůh dělá, a naší odpovědí chvály. Desetkrát žalmista provolává a vyzývá: „Chvalte Boha!“ nebo „Chvalte ho!“ Dalo by se říci, že je to jakoby paralela k desetkrát opakovanému obratu, který předchází všem Božím stvořitelským činům: „A Bůh řekl…“
František, naše Konstituce a, v ještě širším pohledu, i učení církve, jsou jakoby ozvěnou tohoto Micheášova tvůrčího vnuknutí. Tak například když František byl nemocný a takřka slepý, složil onu podivuhodnou Píseň bratra Slunce. Když meziosobní vztahy v Assisi byly napjaté v důsledku neslučitelnosti postojů starosty a biskupa, František přidal sloku chvály o těch, kdo odpouštějí. Když už se blížil smrti, přidal ještě chválu sestry smrti. A v závěru Nepotvrzené řehole František pozvedl mysl i srdce svých spolubratří k nádhernému hymnu chvály na Nejsvětější Trojici (srov. NepŘeh XXIII). Tatáž skutečnost je vyjádřena v našich Konstitucích, které jsou zakončeny velkolepým hymnem chvály na Krista (srov. Konst. 186, 5-6). Jak František, tak i Konstituce napodobují proroka Micheáše tím, že poté, co nám předložili program evangelního života, pozvedají mysl a srdce bratří ke společné chvále Boha Trojjediného, který jediný působí, že věci se dějí! K témuž cíli nás vede recitace Denní modlitby církve na rovině každodenního života: „V Denní modlitbě církve hovoříme k Bohu jeho slovy vzatými z Písma a sám Bůh nám vychází vstříc svým slovem a modlí se spolu s námi“ (Konst. 51, 1). A právě z tohoto důvodu Konstituce upřesňují: „Proto ať se ke slavení Denní modlitby církve v Kristově jménu denně shromažďuje celé bratrské společenství. Kde není možné sejít se ke všem částem, ať se společně slaví alespoň ranní a večerní chvály“ (Konst. 50, 2). Mám radost z toho, jestliže mohu říci, že bratrská společenství řádu konají Denní modlitbu církve věrně. V některých společenstvích si navíc vzali k srdci i doporučení Konstitucí, které vybízejí, „ať se podle místních okolností Denní modlitba církve slaví společně s věřícími“ (Konst. 50, 3).
Generální definitorium se nedávno v Limě v Peru setkalo s ministry a zástupci Kapucínské Konference And (CCA). Během těch dní nám skupina mladých bratří a postulantů velkodušně poskytovala svou službu. Když jsem po obědě prošel kuchyní, všiml jsem si dvou mladých bratří, kteří umývali nádobí společně s postulanty. Během práce se společně modlili růženec. Příklad těch bratří mi připomněl jiné povzbuzení Konstitucí: „Doporučujeme, … aby tak bratři jednali všude, kde jsou nebo kde budou přebývat [totiž, aby se modlili Denní modlitbu církve]“ (Konst. 50, 3). Nezíská naše víra a naděje na síle, jestliže budeme jednat podle doporučení našich Konstitucí?
S potěšením vám mohu sdělit, že také jiný příkaz Konstitucí je v řádu stále více přijímán. Totiž tento: „Ať je Denní modlitba církve živá a činná, chvályhodně prokládaná chvílemi mlčení. … Abychom napodobili svatého Františka, který své city často vyjadřoval zpěvem a hudbou, konejme liturgické úkony alespoň ve sváteční dny, pokud možno, se zpěvem“ (Konst. 51, 2-3). Měl jsem příležitost prožít mnoho tvořivých okamžiků v modlitbě, kdy Denní modlitba církve byla slavena skutečně živě a činně. Některá malá společenství, která nemají hudebně nadané bratry, obohacují liturgické slavení meditativním posloucháním hymnů a hudebních nahrávek. Je důležité poznamenat, že je-li věrnost v Denní modlitbě církve pouze mechanická a zvyková, nelze ji považovat za dostatečnou. Důležitější a naprosto nezbytný prvek je víra a láska, kterou vnášíme do slavení. Čím více František rostl v duchovním životě, tím více rostla také jeho úcta k liturgii, jak je jasně patrné z jeho listu celému řádu, který byl napsán ke konci jeho života a dává nám možnost nahlédnout do duše světce. František zde nepokrytě vyznává své hříchy, kterých se dopustil ve vztahu k Denní modlitbě církve, když říká: „V mnohém jsem chyboval svou těžkou vinou, zvláště tím, že jsem… oficium neříkal tak, jak předpisuje Řehole, ať z nedbalosti nebo kvůli své nemoci, nebo proto, že jsem neznalý a nevzdělaný“ (ListŘád V, 39). Rada, kterou nám tedy dává ohledně Denní modlitby církve, je prostá a účinná: Čistota srdce je klíč pro důstojnou a plodnou recitaci v liturgii (ListŘád VI, 42) tak „aby se hlas shodoval s myslí, a mysl pak aby se shodovala s Bohem“ (ListŘád VI, 41). Chvíle přemýšlení v mlčení a hudební vyjádření jsou požadovány Konstitucemi, aby Boží slovo hlouběji pronikalo do našich srdcí a účinněji přetvářelo celý náš život. Jestliže někteří z bratří obohacují modlitební život svých společenství tím, že dávají k dispozici své hudební a liturgické schopnosti, je to neocenitelný příspěvek pro život našeho řádu.
Jestliže se mi podaří byť jen se dotknout jeho pláště,
budu uzdravena (Mk 5, 28)
Prostřednictvím Ježíšova kontemplativního pohledu Boží slovo pronikalo srdce lidí. Trpící lidé našli v Ježíši Boží moc, která uzdravuje. Byli uzdravováni a dosahovali smíření s Bohem prostě tím, že se Ježíše dotkli nebo že setkáním s ním byli zasaženi. „Tu jedna žena, která již dvanáct let trpěla krvácením, … si řekla: Jestliže se mi podaří byť jen se dotknout jeho pláště, budu uzdravena“ (Mk 5, 25.28).
Lidé touží dotýkat se živého Kristova těla a v tomto setkání nacházet uzdravení. Podívejme se jen na miliony poutníků, kteří se tísní kolem hrobu našeho P. Pia a v našem bratrském společenství v S. Giovanni Rotondo. Lidé touží zakusit uzdravení tím, že se setkají s našimi bratrskými společenstvími a budou zasaženi jejich působením. Papež Jan Pavel II. vyjádřil tuto touhu tím, že připsal našemu kapucínskému bratrstvu následující charakteristiku: „Je to styčný bod srdečného [prostředí] dosažitelného pro chudé a ty, kdo upřímně hledají Boha“ (srov. Analecta OFMCap. roč. 112 [1996], str. 566, č. 3). Naše Konstituce nám připomínají, že Eucharistie má moc proměnit každé naše společenství v takovou přítomnost, která uzdravuje. V nedávné době se papež dotkl struny, která zaznívá v srdci následovníků sv. Františka a sv. Kláry. Když píše o dobrodiních, které je možno získat u příležitosti Jubilejního roku 2000, poznamenává: „Pokud bychom chtěli nalézt esenciální jádro velkého odkazu, který mám Jubileum zanechává, neváhal bych za ně označit nazírání na Kristovu tvář: Je to on, viděný ve svých historických rysech a ve svém tajemstvím, přijímaný díky své mnohočetné přítomnosti v církvi a ve světě, vyznávaný jako smysl dějin a světlo našeho putování“ (Novo Millennio Ineunte, č. 15).
Pokud budeme toto praktikovat každodenně, získáme schopnost vstupovat hlouběji do liturgického slavení, a současně se naučíme hledět na druhé Kristovou myslí a Kristovým srdcem.
„V lámání eucharistického chleba jsme povznášeni ke společenství s Kristem i mezi sebou“ (Konst. 48, 2). V lámání chleba Kristus zmrtvýchvstalý přivedl dva emauzské učedníky zpět k jejich úkolu učednictví proměněného Křížem. Jakoby prostřednictvím nového Proměnění [na hoře] viděli Boží slávu, která zářila na Kristově tváři, když lámal chléb. Eucharistie otevřela oči jejich naděje, obnovila jejich jednotu s církví a přiměla, aby se vrátili do Jeruzaléma a znovu se věnovali svému úkolu dávat smysl světu, který ztratil svou celistvost (srov. Lk 24, 30-35). Eucharistie proměnila vyděšené a rozdělené učedníky v komunitu naděje a v pramen jednoty a spásy pro druhé. V Eucharistii Ježíš živí a obnovuje naši naději, když tak jako učedníkům i nám se stane, že celou noc lovíme ryby a zůstáváme bez výsledků, protože svět je lhostejný k Božímu slovu. Jakoby na břehu Tiberiadského jezera, Ježíš nás vybízí, abychom začali znovu a hodili sítě na druhou stranu 2(srov. Jan 1, 3-6). Tak jako učedníci, i my jsme proměňováni: od nejednoty a pocitu porážky přecházíme k naději a ke spáse prostřednictvím Eucharistie.
V eucharistické oběti „slavíme velikonoční tajemství Ježíše Krista, dokud on nepřijde“ (Konst. 48, 1). Ježíš bere chléb a říká: „Toto je mé tělo, které je pro vás…“; pak nám podává kalich se slovy: „Tento kalich je Nová smlouva v mé krvi“ (1 Kor 11, 24-25). Nezapomínejme, že když přinášíme eucharistickou oběť, jsme vtahováni do nejmocnější přímluvné modlitby. Celek eucharistické modlitby je směřován k Otci. Říkáme totiž: „Otče, hledíme na to, co je v našich rukou, v rukou chudých. Je to obětavá láska tvého milovaného Syna, jeho tělo a jeho krev vylité za nás, cena, kterou zaplatil, aby s námi plně sdílel náš lidský úděl.“ Pod způsobami chleba a vína máme ve svých rukou Ježíšovu obětní smrt. Otec přijal tuto „oběť jemu milou“. Tak Eucharistie účinně zpřítomňuje mezi námi Ježíše zemřelého a zmrtvýchvstalého za naši spásu. V eucharistické události žije mezi námi moc Kříže, aby uzdravovala naše rozdělení a činila z nás hlasatele smíření dosaženého skrze něj (srov. Ef 2, 14; 2 Kor 5, 18.20). Bratrské společenství formované Eucharistií se stává tělem Kristovým, ze kterého vyzařuje tatáž uzdravující moc, která je odpovědí na vroucí touhu oné ženy: Jestliže se mi podaří byť jen se dotknout jeho pláště, budu uzdravena (Mk 5, 28).
„Hle, každodenně se ponižuje, jako kdysi z královského trůnu přišel do lůna Panny, tak každodenně přichází k nám v pokorné podobě. Každý den sestupuje v rukách kněze z Otcovy náruče na oltář“ (Nap I, 16-18).
Při Poslední večeři Ježíš dal nejlepší příklad toho jak by život církve měl být zcela službou jedněch druhým. Při eucharistickém slavení Ježíš každý den vstává od stolu, aby umýval nohy svým učedníkům (srov. Jan 13, 1-4). Proto i Konstituce, když citují sv. Františka (srov. ListŘád II, 29), nás povzbuzují: „Nic ze sebe si neponechávejme, aby nás cele přijal ten, který se nám vydává celý“ (Konst. 48, 1). Eucharistické slavení je životodárným středem společenství menších bratří toužících, aby jejich prostřednictvím byl Ježíš přítomen a působil ve světě, který beznadějně potřebuje jeho spásnou moc.