Matějka, Pacifik OFMCap.

Na závěr svého seriálu o kapucínech ve Francii bych rád čtenářům předložil ucelený pohled na reálnou situaci ve Francii, jak jej přednesl člověk nad jiné povolaný. Je jím br. André Gabel, provinciál Štrasbursko-valonské provincie a současně prezident Konference francouzsky mluvících provincií (APEF), který následující referát přednesl jako host na provinční kapitule Švýcarské provincie:

Při svém referátu budu vycházet z následujících tří bodů:

1)      Jak žijí kapucíni ve francouzsky mluvící oblasti Evropy?

2)      Jaká je společnost, ve které žijeme?

3)      Jak se vyrovnáváme s touto situací?

1)      Jak žijí kapucíni ve francouzsky mluvící oblasti Evropy?

Bratři v našich provinciích stárnou a jejich počet se velmi rychle zmenšuje. V současnosti je nás ve Francii ještě necelých 300 bratří; věkový průměr je 66-68 let.

Stárnutí vede k omezování aktivit zvláště v oblasti pastorace. Náklady na lékařskou péči rostou přímo neslýchaně (větší množství bratří je totiž hospitalizováno ve speciálních klinikách), a proto nám připadá stále těžší vést lidsky a duchovně uspokojivý komunitní život. Již po celé roky trvá očividný nedostatek dorostu; máme mezi sebou jen několik mladých bratří. A z těch, kteří vstoupili (do řádu), každý čtvrtý v posledních letech zase odešel.

Již dvacet let je formace mladých bratří společnou věcí všech provincií. Je však stále těžší nacházet vhodné formátory. V současnosti máme čtyři formační domy pro mladé bratry: postulát ve sv. Mořici ve Švýcarsku, noviciát v Bourg-en-Bressu ve Francii a juniorát - praktickou část v St. Etienne a studijní část v Paříži. Je  otázkou, zda budeme moci udržet všechna tato čtyři místa. Dosavadní novicmistr Lori Vergani z Brazílie byl odvolán svým provinciálem, protože domovská provincie naléhavě potřebuje jeho služby. V oblasti pastorace povolání musíme konstatovat, že se v našich provinciích v průběhu roku stěží dostaneme do kontaktu s mladými lidmi. V době letních prázdnin se nám ovšem daří různými nabídkami oslovit mládež; chybí však kontinuita.

2)      Jaká je společnost, ve které žijeme?

Ve Francii a Belgii jsme konfrontováni s velmi sekularizovanou a laicizovanou společností. Již delší dobu jsme nuceni konstatovat, že už nežijeme v křesťanské zemi. Hlas církve už nemá skoro žádnou váhu, zvláště ne tehdy, když se vyjadřuje k mravnému prožívání sexuality. Tu se jí nedostává sluchu ani u tzv. „dobrých křesťanů“, ani už nemluvě o tom, že i sama církev má své vnitřní problémy.

Dnešní lidé, zvláště mladí, mají jen velmi málo pevných zásad. Nedokáží se rozhodnout, nebo lépe řečeno: rozhodují se jen na určitou dobu, a pak svá rozhodnutí mění, ať už se jedná o partnerský vztah, o vstup do řádu, o angažovanost v odborech nebo v politice. Neexistují už žádné trvalé úvazky. K tomu přistupuje skutečnost, že nejprve ve městech a teď už i na venkově dochází k silnému promíchávání různých skupin obyvatelstva, kultur a také náboženství.

Neméně nás zasahují účinky globalizace na jedné straně a individualismu na straně druhé: každý dělá jen to, co on považuje za správné k tomu, aby dosáhl vlastních cílů a aby ze života vytěžit co nejvíce. Rozumí se samo sebou, že tento individualismus stěží bude lidi disponovat pro řeholní život ve společenství. To platí tím spíše, že se tento individualismus plíživě vtírá i do našich komunit.

3)      Jak se vyrovnáváme s touto situací?

Již několik let existují instituce pro spolupráci mezi francouzsky mluvícími provinciemi. Pravidelně se setkávají provinční ekonomové a zástupci misijního díla. Existuje společné počáteční formace pro postulanty, novice a juniory a také společné instituty dalšího vzdělávání. K tomu v poslední době přistoupilo i cílené přijímání bratří z jiných provincií k dočasnému životu v našich společenstvích. My těmto bratřím vytváříme podmínky k základnímu i dalšímu vzdělávání v našich zemích a oni nám zase svou přítomností pomáhají žít naše františkánské charisma. My se snažíme o misijní angažovanost, která spočívá ve vzájemnosti. Protože už nemůžeme posílat nové posily do svých bývalých misijních oblastí, pomáháme jim alespoň finančně a ony nám zase na oplátku posílají na tři až pět let bratry, kteří nám pomáhají v naší práci a běžném životě.

Počínaje minulým rokem započala APEF přípravné práce na úrovni vedení s cílem dosáhnout budoucího spojení provincií. Tak například provinční ekonomové dostali za úkol sjednotit k 1. lednu 2002 svůj způsob vedení účetnictví do té míry, aby bylo možné je zredukovat na společné hospodaření pro celou Francii. Podobný proces je v běhu i mezi správci misijních fondů.

To, co se před krátkou dobou ještě zdálo nemožné, je již nyní v chodu: společné vedení našich misijních časopisů. V současnosti vydává každá provincie svůj vlastní časopis. APEF pověřila odpovědné bratry tří provincií, aby v únoru 2002 předložili projekt jediného společného misijního časopisu: správa, redakce a informace mají být soustředěny do jedné organizace. Nový časopis by měl poprvé vyjít v lednu 2003.

Tísnivé otázky stojí před námi v oblasti základní formace. Dosavadní systém fungoval relativně dobře. V poslední době nám ovšem chybí vhodní formátoři, a také bratři v našich bývalých misijních oblastech nám nemohou žádné poskytnout. Kritickou situaci vnímají i mladí bratři, kteří k nám vstupují. Říkají nám: „Žijete nad poměry!“ Co se týče pastorace duchovních povolání, tu tápeme zcela v temnotě. Diskutuje se o spojení dvou fází formace do jednoho místa, či rozdělení juniorátu na různá místa, například do Afriky, Kanady nebo Bressous v Belgii; o spolupráci s jinými františkánskými společenstvími, které by mohly dát k dispozici potřebné formátory. Hlavní problém je však jazyková bariéra, která nám brání ve spolupráci s jinými konferencemi řádu (německá, italská, anglická, španělská, vlámsko-valonská…).

Kromě společně prováděné základní formace se pokoušíme také o společné financování některých projektů, které se zdají mít budoucnost. Každá provincie si vybrala dva takové projekty, které chce s pomocí ostatních provincií udržet při životě. V Jihofrancouzské provincii je to Chardonniere poblíž vesnice Francheville, které je místem setkávání a interfrantiškánské další formace; a pak Montpellier jako fraternita v chudinském prostředí. V Pařížské provincii je to Blois jako poutní místo a místo pro setkávání lidí všech vrstev; dále pak je to Paříž jako mezinárodní fraternita, ve které žijí jak francouzští tak i zahraniční bratři. Jde tam o pokus jak v multikulturním, mnohonáboženském a ateisticky laděném prostředí být přítomni jako menší bratři. Doufáme, že sekularizované okolí této fraternity umožní kontakt s jinými vyznáními a povede k integraci různých způsobů jak žít evangelium. Ve Štrasbursko-valonské provincii je to Ayrifagne. Tamější fraternita přijímá ročně až 3000 mladých lidí jako hosty a je to tedy místo, kde se fakticky stýkáme s mládeží. Zvláště cenná pro nás byla pomoc německy mluvících provincií. Nakonec je to Dusenbach: Dům ticha a modlitby, který je otevřený pro každého člověka, který hledá ticho.

Na posledním společném zasedání všech definitorií jednotlivých provincií jsme se ve dnech 28. - 31. května 2001 vážně zabývali myšlenkou vytvořit jednu jedinou francouzsky mluvící provincii. Poradní hlasování přineslo 14 souhlasných hlasů a jeden se zdržel hlasování. Nyní jde jen o to, získat pro tento plán i souhlas ostatních bratří, neboť rozhodnutí samozřejmě závisí na provinčních kapitulách těchto tří provincií. Tato sjednocená provincie by se mohla stát skutečností během tří nebo pěti let. Kromě jednoho provinciála by pravděpodobně stálo v jejím čele 5-6 definitorů. Předloha projektu na sjednocení se už připravuje. Provinční kapituly v Pařížské a ve Štrasbursko-valonské provincii se k této otázce vyjádřily již v dubnu 2002. Jihofrancouzská se vyjádří až v roce 2003. Co se pak ale stane s APEF? Bude to konference, když v ní zůstane jen jediná provincie? K jaké další konferenci bychom se měli připojit? V současnosti na tyto otázky nemáme žádnou odpověď.

A ještě jeden problém tu je: Co se stane s francouzsky mluvící oblastí Švýcarska? Již řadu let tento region úzce spolupracuje v různých oblastech s provinciemi APEF a příspěvek tohoto regionu byl vždy velmi ceněn.

Co nám v APEF už řadu let chybí, je skupina bratří, kteří by se věnovali problematice ochrany míru, spravedlnosti a přírody (s výjimkou br. Antonia Vallé, který ve Valonsku pracuje pro františkánskou rodinu). úplné chybění tohoto rozměru v našich provinciích je vskutku na pováženou, když vezmeme v úvahu, že žijeme ve společnosti, která je v tomto směru vysoce citlivá.

Na evropské rovině se intenzivně zajímáme o hnutí usilující o vzájemné sblížení evropských kapucínů. Setkávání prezidentů evropských konferencí na jaře 2001 bylo pro nás důležitým krokem správným směrem a podporujeme plán uspořádat setkání vyšších představených kapucínských provincií Evropy. Čas už dozrál k tomu, abychom překročili hranice svých zemí, spojili své síly a otevřeli mladým bratřím široký horizont.

Podle IKI č. 166 přeložil br. Pacifik Matějka OFMCap.