Moje cesta za svatým Františkem

Říský, Bernard OFM

Stěhování – zpět do starého kláštera

Březen, Římany zasvěcený bohu války Marsovi, býval prvním měsícem roku a začátkem válečných operací. Přinášel změny: v roce 1939 okupaci a v roce 1941 cvičení v opouštění. Ředitelé několika kroměřížských ústavů byli svoláni na „poradu“ s německým velením, které požadovalo uvolnění některé větší  budovy pro své vojenské účely. O. Filip Hladký nabídl naši novou kolej, protože jsme se mohli vrátit do starého – piaristického – kláštera.

Stěhování bylo snadné – každý si vzal jen své věci, a mohli jsme si odvézt školní lavice a skříňky – postele a ostatní tam muselo zůstat. Museli jsme si nacpat nové slamníky. Slámu nám na to poskytl jeden zemědělec – byla však vlhká a plesnivá. Ráno jsme byli proniknuti pachem plesniviny snad i  pod kůží. Ve škole bylo hned jasné, kdo je z koleje sv. Antonína. Brzy jsme dostali nové slamníky s čistou slámou a zápach byl odstraněn. Tak jsme slavili svátek sv. Josefa.

Na chodbě v přízemí jsme měli skříňky na potraviny, pokud kdo něco dostal z domova. Mně posílali rodiče čas od času bochník chleba, který na sobě ušetřili. Z této i pak ještě z pozdějších situací jsem vytěžil „moudro“: Když má člověk suchý chleba, nemá právo si stěžovat, že má hlad. Chleba nám nikdy nezplesnivěl. Ve vazbě jsme se ještě naučili používat „solovjevskou metodu“ – z každého sousta vytěžit maximum, štěpením škrobu ptyalinem, obsaženým ve slinách. Šikovností jsem nikdy neoplýval, a tak jednou při krájení chleba na svačinu do školy jsem si málem uřízl poslední článek malíčku a celé bříško u prsteníku. Mělo to tu výhodu, že jsem nemusel dosti dlouho hrát na housle.  Emil Mitošinka (Mitocha), Slovák z Ostrova u Piešťan ze „svobodného štátu“, dostával občas z domova rohlíčky s ořechovou náplní. Rozdával je jen „za zásluhy“ svým blízkým. Byly tuze dobré, ale příčilo se mi o ně škemrat. Jednou mě rodiče přivedli do svízelné situace: poslali mi kus uzeného jazyka se zákazem někomu ho dát. Strašně jsem se styděl – že mám něco lepšího a že se nesmím s nikým rozdělit. Po dlouhém váhání jsem ho snědl po večerce pod peřinou. Zalykal jsem se studem, takže jsem ani nezjistil jak chutná. Máma byla totiž silné osobnost, již jsem se neodvážil neuposlechnout, natož vzdorovat. Dosud mi dělá potíže něco ženám odmítnout.

Přestěhování nám sice zkrátilo cestu do školy, ale nezbavilo nás prohlídek před odchodem – pro „vlajku čistoty“.

Přestěhování nás také přivedlo do kostela „u Jánů“, což mělo opět své klady i zápory. V neděli – byla postní doba – měl postní kázání o. Josef Hopfinger, kustos Svaté země. Několikrát byl ve Svaté zemi a teď se snažil své zkušenosti předat svým posluchačům. I když to mělo být postním pokáním, přece to bylo na nás kluky příliš, počet schodů, jejich délka, šířka ani výška nás moc nezajímaly, a tak mi kdosi (Vladimír Řechka) dal návrh: „Omdli a my tě čtyři vyneseme a pět se nás zachrání.“ Neměl jsem představu, jak se věrohodně omdlévá, a byl jsem neprůbojné a nedobrodružné povahy, vychované k plnění povinností, a tak tato nabídka vyzněla naprázdno. Přesto však jsme se s Vladimírem sblížili. Trpěl srdeční vadou, a tak místo her na dvoře raději sedával o polední rekreaci ve studovně a učil se latinský slovník. Byl jsem na tom podobně, také jsem se vyhýbal hrám. Tehdy byly v oblibě kuličky, hrály se ve velkém. Protože jsem vždycky všechny kuličky prohrál, nepokoušel jsem štěstí a dával jsem přednost Vladimírově společnosti se slovníkem. Potom při společných vycházkách jsme zlobili kamarády tím, že jsme se navzájem zkoušeli z latinských slovíček. Všichni studovali latinu – realisti ji měli doma s o. Izidorem – a všichni k ní pociťovali hluboký odpor.

O svatodušních svátcích r. 1941 jsme jeli na pouť na sv. Hostýn a nazpět jsme šli pěšky. V Rajnochovicích jsme přenocovali v chatě Dr. Kavalíra, našeho profesora náboženství. Před zrušením Skauta to bylo skautské středisko. Mohli jsme přenocovat v chatě nebo venku pod stany. Ve dne bylo krásně, a tak s Titem Hanušem a Vítem Huskem jsme si postavili stan. Ač jsme se k sobě tiskli co nejvíc, abychom se zahřáli, přece po druhé hodině nás zima vyhnala ven, ale zato jsme mohli obdivovat rodící se den. K večeru jsme se vraceli pěkně utrmácení do kláštera a odvahu šlapat jsme si dodávali zpěvem Kmochových pochodů a „Stály báby u silnice“.

Jindy nás o. Inocenc zavedl do Baric ke Zlámalům, kde jsme obdivovali podlahu v kuchyni, kterou nebylo třeba mýt, protože byla hliněná,  i koláč, který maminka upekla. Byl tak výborný, že v nás jen probudil chuť – a touhu.

Postupem času byly zabírány i další školní budovy i seminárka – arcibiskupské gymnázium. Na jaře 1942 byly konfiskovány zvony z našeho kostela a my jsme žasli, jak zručně si s tím řemeslníci poradili. Pak v ambitech měl o. rektor řeč na rozloučenou – se zvony, kterou zvukaři nahrávali na gramofonovou desku. Nás ovšem víc zajímalo nahrávání jako technický problém než obsah dojemné řeči.