Zimmermann, Vavřinec OFMCap.

V devadesátém prvním roce minulého století požádali tehdejší novicové kapucínského bratra laika Vavřince, zdali by se s nimi nepodělil o své bohaté životní zážitky a zvláště o to, jak našel řeholní povolání a jakými různými cestami si jej Pán vedl. Vznikla tak magnetofonová nahrávka, jejíž obsah je natolik poutavý i pro širší okruh přátel sv. Františka, že br. Vavřinec nakonec souhlasil se zveřejněním upraveného výběru z přepsaného textu, který následuje:

 

 

Za druhé světové války jsem byl nasazen na práci v Německu, a když se ke konci války přiblížila fronta i tam, podařilo se mi vrátit se do vlasti. Zůstal jsem v pohraničí, v tehdejších Sudetách, jmenovalo se to tam Kuřivody. A když válka skončila, byl jsem ustanoven národním správcem a měl jsem obchod a dílnu. Současně jsem byl ale svědkem toho, jak tam lidé museli nechat všechno to, na co celý život pracovali a usilovali. S sebou si mohli vzít jen to nejnutnější. Pro mne to bylo svědectvím o pomíjejícnosti tohoto světa, a z Božího vnuknutí jsem stále silněji začal toužit, abych prostě zanechal všeho a šel sloužit Pánu Bohu. V tomto mém rozhodnutí mi pomáhal také P. Dostálek, tehdejší pan farář z Bělé pod Bezdězem, který tam dojížděl.

Nešlo to ale zase tak rychle, protože jsem potom musel ještě třikrát po sobě jít na vojnu. Byl jsem tehdy v Litoměřicích a chodíval jsem tam také do semináře, kde jsem rád navštěvoval tehdejšího spirituála P. Veselku. A tato setkání mne jen utvrzovala v poznaném povolání. Když jsem potřetí dokončil  svoji vojenskou službu, vrátil jsem se konečně domů. Bylo to někdy v září v devětačtyřicátém roce. Doma jsem se zeptal rodičů, zdali mě potřebují, jestli nejsou nějak závislí na mé pomoci, a oni byli ochotní: řekli, že to, co mají, jim úplně stačí k živobytí. A tak jsem jim sdělil, že jsem se rozhodl odejít do Prahy a začít tam v klášteře řeholní život. Vlastně jsem už to tam měl částečně domluvené. A tak jsem se sotva týden po svém příjezdu domů rozloučil a jel jsem do Prahy na Hradčany, k bratřím kapucínům.

Přijal mne tehdy P. Juvenál, který pečoval o kandidáty. A tak jsem tam začal své období kandidatury. Pracoval jsem hlavně v kuchyni a na zahradě. A protože jsem vyučený obuvník, a byla tam dílna, začal jsem také spravovat a popřípadě vyrábět nové sandály. Práce jsem měl pochopitelně dost. A tak ta doba čekatelská pomalu uběhla jako nic. Někdy tak v únoru jsem měl nastoupit do noviciátu. Původně byl noviciát v Olomouci, ale právě ten rok, co my jsme začínali, se přestěhoval do Prahy. Přistěhoval se i P. Bernard, který se stal naším novicmistrem, a byla  obláčka. Tehdy na tu obláčku přijela maminka se sestrou a s jejím synem, který byl ještě malý chlapec. Viděli mě a potěšili jsme se. Hábit jsem měl tehdy propůjčený od bratra Roberta, protože jsem ho sám ještě neměl, a začala  doba noviciátní. No, moc si z toho noviciátu nepamatuji, protože to byla taková poměrně krátká doba. Byla napjatá atmosféra, protože už hrozilo nebezpečí pro církev svatou a pro řeholní řády. Tak vím jenom, že jsme měli nějaké přednášky. Moc jich ale nebylo. S dnešní dobou se to vůbec nedá přirovnat, to byla tak jedna nebo dvě přednášky denně, a mnohdy ani to ne. Pro nás laiky bylo hlavní, že jsme se učili společnému životu a různým pracím: zase to byla zahrada, kuchyň, pro mne i dílna a různé práce, které jsou podobně potřebné. P. Bernard měl také pomocného magistra, který mu pomáhal, P. Anastáze. Ten ale moc práce neměl, protože jsme byli dohromady jen čtyři: dva klerici a dva bratři laici.

Rychle to ubíhalo a začal se blížit konec. Přišel únor, březen a nakonec duben, kdy už to začalo být takové nebezpečné. Začátkem dubna jsme se dozvěděli, že odvezli jezuity, salesiány, a nevím ještě, které další řády pobrali. Tušili jsme, že i nám hrozí nebezpečí, že nás seberou a odvezou pryč. Ale měli jsme jakousi  naději, že snad třeba kapucíny nechají, protože jsou chudý a žebravý řád. No, ovšem trvalo to jen čtrnáct dní a sedmadvacátého dubna byli povoláni představení těch klášterů, co ještě existovaly, do Prahy, na ten - říkali tomu SúC neboli Státní úřad pro věci církevní, a tam jim bylo suše sděleno, že prostě potřebují naše kláštery, a tak že je zaberou a nás že shromáždí jinam. Nazpátek už tedy jeli v doprovodu a hned byl klášter obklíčen a uzavřen, obsadili telefon, aby nikdo nemohl telefonovat, a nikdo nesměl vycházet. Když se to novicmistr dozvěděl, poslal nás do kaple, abychom se tam modlili, ať to Pán Bůh všecko dobře zařídí. Pak nás zavolali k večeři. Byla taková skromná, kuchaři moc nevařili, udělali takové postní jídlo, spíš jenom  polévku. S námi v jídelně byli i ti, co nás brali, ti z StB. Nabízeli jsme jim tu večeři, aby si vzali s námi, ale oni to nechtěli, měli zřejmě něco lepšího.

A po večeři vystoupil představený kláštera P. Eliáš a povídá, že musíme opustit klášter. A že buď máme jet dobrovolně, a to že nám nechají čas do rána, a jestliže nepůjdeme dobrovolně – tj. jestliže to nepodepíše – tak nás odvezou ještě v noci. No, samozřejmě, co by měl podpisovat, když to vlastně nemělo žádný smysl – chtěli nás odvézt, tak nás sebrali. Tak nám pak představení řekli, abychom šli do kostela, to jsme tam ještě mohli. Šli jsme před Nejsvětější a podávalo se sv. přijímání – jeden po druhém – tak dlouho, dokud se nevyprázdnily  liturgické nádoby, co tam byly, takže svatostánek byl prázdný. Nebylo totiž radno tam něco nechávat, protože ti cizí lidé byli nevěřící, a 
kdo mohl vědět, co se tam bude dít. Pater kvardián si mě zavolal a dal mně nějaké peníze, nevím, kolik to přesně bylo – asi tak dvě stě nebo tři sta korun – a povídal mně: „Kdyby se náhodou stalo a vy jste nešel s námi nebo byste byl vyhnán, tak abyste měl aspoň na cestu a na to základní. Prostě nějakou tu korunu.“ Potom nám přikázali, abychom si  svoje svršky, prostě to, co kdo měl, sbalili do kufříku. Víc než jedno zavazadlo jsme si odnést nemohli. Já jsem toho moc neměl, protože jsem  teprve přišel z domova. A tak jsem se ještě ptal: „A co dílna?“ A on povídá: „Jestli můžete, bratře, tak  to nářadí si vezměte, a jestli je tam nějaká kůže nebo něco, co by se nám hodilo na opravu sandálů nebo bot, tak to vezměte s sebou!“ Měl jsem klíče od dílny, tak jsem tam zaběhl a nějakou kůži jsem rychle nakrájel do krabice a vše potřebné jsem si vzal s sebou. Když nás brali, tak jeden vystoupil a povídá: „Bereme vás tady odtud proto, abyste byli všichni pohromadě a tam mohli lépe vést řeholní život.“ To byla ovšem taková fraška, protože jejich účel byl docela jiný. Odejít z Prahy se mi vůbec nechtělo. Předtím jsem deset roků byl ve světě mezi různými lidmi na vojně v Německu. Když jsem potom mohl odejít do kláštera, tak jsem tam byl velice rád. A teď jsem najednou po sedmi nebo osmi měsících měl zase odcházet. Loučení se s klášterem bylo pro mne bolestné, na to si vzpomínám moc dobře, protože jsem věděl, že budeme rozptýleni do toho světa, ze kterého jsem sotva odešel.

Potom asi tak kolem půlnoci přistavili autobusy a my všichni jsme do nich museli nastoupit. Naše zavazadla dali do jednoho autobusu a nás do jiného, takže jsme vlastně každý jeli jinam. Nikdo nevěděl, kam se jede. Po delší době cesty už ale někteří podle značek, které znali, vytušili, že to bude asi Broumov. A tak jsme skutečně k ránu přijeli do Broumova. Byl to původně benediktinský klášter, kde byli  angličtí nebo takoví nějací benediktini. Ti ale byli samozřejmě už odstěhovaní nebo je vrátili zase do jejich země, nebo já nevím, prostě už tam nebyli. Ale co tam bylo, byla tam ta závodní milice, a pro nás už tam měla připravené stoly. Hned jak jsme vystoupili, tak bylo šacování. Ani snad nemusím říkat, že ty peníze, co jsem dostal, mně sebrali a byl jsem zas tak, jak sem byl před tím. A protože naše balíky šly jinudy, tak jsme neměli nic. Dostali jsme je až o několik dní později. Ty moje hadříky, co jsem měl, to oblečení, to mně tam zůstalo, ale  krabice s kůží a s těmi věcmi, tak to bylo vybrané. No, sebrali to, jak to obyčejně bývá. Když jsme vešli do kláštera, zjistili jsme, že spát není kde. Postele jsme si museli nejprve nějaké zrychtovat v místnostech, kde nás rozdělili asi tak po desíti. Umývárna tam nebyla žádná. Jen tam někde tekla studená voda na  nejnutnější omývání. My čtyři novicové a magistr jsme pak přemýšleli, jak to udělat, aby noviciát ještě trochu pokračoval a abychom se nějak udrželi. Měli jsme tam jednu místnost a kousek vedle pak udělali naši otcové takovou kapličku a řekli, tam že bude pokračovat  noviciát. Občas jsme tam měli nějakou přednášku, jak to jen trochu šlo. Byl tam s námi i jeden kandidát, ale ten se pak někam poděl. Určitě s námi přijel, ale pak už tam nebyl.

Ráno bývaly nástupy. Četli nám noviny a snažili se nás přeškolovat. Ale nemělo to smyslu, protože měli před sebou lidi vzdělané, samé profesory a doktory z různých řádů. Byli tam premonstráti, dominikáni, redemptoristé, kapucíni a benediktini. Dohromady nás tam bylo něco málo přes stovku. Přesně už to nemohu říct. Co se týče práce, první dny jsme stěhovali knihovnu. Byla tam obrovská knihovna, kterou jsme měli odvézt. Kdo měl ruce a nohy, tak to v koších nebo v rukou snášel dolů a oni tam přistavovali auta a odváželi to pryč. Kam to odváželi, to nevíme. Možná to skončilo i ve stoupě, protože u nich nebylo nic takového hodnotného, že by to mohli potřebovat. A tak si vzpomínám, že jsem se dostal do party s otcem Markem a jak jsme tak nosili ty knih v koších dolů po schodech, P. Marek objevil takový dosti velký nápis, kde bylo napsáno z evangelia: „Tento druh se dá vymýtit jedině modlitbou a postem.“ A tak si vzpomínám, jak P. Marek umístil tento nápis tam u vchodu, aby to viděli všichni, co tam chodili. No, to tedy bylo dobré! Vskutku, jedině modlitbou a postem se dá taková zloba vymýtit…

Snažili se nás  zaměstnat. Někteří pracovali na zahradě, jiným dali čistit plátna. Někde poblíž byla továrna a tam potřebovali čistit štoučky plátna od přebytečných nití a upravovat je. Tak to někteří v takových velkých místnostech rozbalovali, čistili a stříhali. A kromě toho byly ještě všelijaké jiné práce. Když jsem se rozkoukal, tak jsem si po domluvě s představenými řekl, že by se mohly spravovat i sandály a takové ty věci, protože tam přece bylo skoro dvě stě padesát lidí, a ti jistě potřebovali opravovat obuv. Tak jsem šel za jedním, ani nevím, co měl za funkci, snad hospodářský, a říkal jsem mu, že by to bylo potřeba. On s tím souhlasil a tak mu povídám: „Já to řemeslo umím a mohl bych to dělat, ale potřebuji místo, kde by se dalo dělat, a s kým.“ Nějaké to nářadí jsem měl a krom toho se P. Eliáš, samozřejmě v doprovodu, ještě vracel do Prahy k nám do kláštera, do dílny, a přivezl šicí stroj a nějaké věci, co tam ještě zůstaly, takže jsem získal možnost spravovat boty. Přibral jsem si ještě bratra Fulgence a ještě jednoho bratra dominikána, bratra Petra. Kdo co potřeboval, to jsme mu spravili.

(pokračování)

 

 

Vavřinec Zimmermann OFMCap.

upravil a zkrátil br. Pacifik