Učení sv. Bonaventury o kříži a spáse
Jáchym, Radim OFM
Sv. František nalezl následovníky - nebo přesněji, jeho vlastními slovy řečeno: „Pán mu dal bratry“ - nejen v prostých lidech uchvacujících současníky bezprostředností svého života v následování Krista a hlubokým chápáním Božích tajemství, ale i takové, kteří je dokázali vyjádřit na úrovni nejvyššího teologického myšlení doby, takže se prosadili jako profesoři nejlepších univerzit či papežští kazatelé, a posmrtně byli uznáni církví jako její Učitelé, přes odlišnost přístupu proti převládajícímu tomistickému směru. Z první doby řádu můžeme jmenovat hned dva či tři - Antonína a Bonaventuru, zatímco Jan Duns Skotus na uznání teprve čeká.
Zatímco Antonínova popularita je v něčem jiném než v jeho teologii (uložené v kázáních až příliš poplatných svým slohem době), Bonaventura, navíc po 16 let jeden z nejvýznamnějších generálních ministrů řádu, je jako teolog obecně známý - i neznámý, nejen pro svůj rovněž dobový styl vyjadřování, ale i proto, že z jeho spisů - kromě menších částí - je známé v překladu snad jen Putování mysli do Boha (Krystal Praha 1997). U Jana Duns Skota pak teprve postupně vychází latinské kritické vydání jeho spisů.
Jestliže nyní Ctirad Václav Pospíšil vydává výsledek svého desetiletého bádání nad spisy Serafického učitele sv. Bonaventury, pak je to zásadní obohacení naší františkánské teologické literatury. Pochopitelně nemůže jít do celé šířky, ale zaměřuje se na témata uvedená v nadpise; není to čtení nijak lehké a autor je také nijak neulehčuje tím, že hojně používá odbornou latinsko-řeckou terminologii i tam, kde máme odpovídající české ekvivalenty. Kdo však chce sv. Bonaventuru a jeho myšlení pochopit, musí nutně přijmout obtížnost jeho způsobu vyjadřování - ostatně, k Božím tajemstvím se i tak přibližujeme jen „v zrcadle, nejasně a nedokonale“ (1 Kor 13,12).
Po vstupní kapitole I o Bonaventurově životě a základních charakteristikách jeho myšlení, aspoň v prvé polovici dobře čtivé, následuje kapitola II o základních strukturách jeho soteriologie (nauky o spáse), autor přechází v kapitole III k úloze Kristova utrpení pro spásu člověka a pokračuje v kapitolách IV-VI k důkladnému rozboru Bonaventurovy nauky o kříži, v níž se nejvýrazněji projevuje jeho františkánství.
Vydavatelské (a tedy ekonomické) problémy byly zřejmě důvod, že kniha byla vydána Centrem pro náboženský a kulturní dialog při Husitské teologické fakultě UK v Praze a pochopitelně nemá imprimatur (snad nemusí mít). Nemohu si však odpustit citovat z autorova osobního úvodu: „... Velmi jsem ale začal stále jasněji zjišťovat, že zevnitř vypadají církevní i řádové struktury poněkud méně vábně, že nemají obvykle příliš v lásce ty, kdo nějak nezapadají do řady, a že viditelnou církev rozhodně nelze jen tak ztotožňovat s Božím královstvím. Tato církev bývá bohužel namnoze pouhým často poníženým a nezřídka také jen velmi obtížně čitelným ukazatelem na cestě k tomuto Království...“ Myslím, že autorův milovaný Bonaventura by toto nikdy neřekl a nenapsal.
Kniha je vydána v sympatické pevné vazbě, nevýhodou je drobnější tisk, zřejmě kvůli snížení počtu stran, který určuje i její cenu. Lze ji doporučit všem čtenářům POUTNÍKA, kteří pravidelně čtou autorovy příspěvky v našem časopise.
Ctirad Václav Pospíšil, SOTERIOLOGIE A TEOLOGIE KŘÍŽE BONAVENTURY Z BAGNOREGIA, L. Marek Brno 2002, 272 stran.
Radim Jáchym OFM