Egger, Gottfried OFM

 Reformní duch sv. Kolety z Corbie (viz POUTNÍK 2/2001) přinesl četné dobré ovoce, sama založila a reformovala více klášterů. Původní ideál sv. Kláry z Assisi, jak jej žily tzv. koletinky, přitahoval lidi z různých stavů a skupin.

 Klášter Orbe v dnešním švýcarském kantonu Waadt, který rovněž založila, měl být po dvanáct let domovem proslulé šlechtické dcery Ludvíky (Luisy) Savojské.

 Světlo světa spatřila 1461 v Ženevě v domě savojského vévody Amadea IX. a jeho choti Jolandy, dcery francouzského krále Karla VII. Již od nejranějšího dětství vedla knížecí dívka život v ústraní. Mnoho se modlila. Třebaže ještě útlého věku, postila se zvláště ve svatvečery mariánských svátků o chlebě a vodě. Zdá se, že jí v tom rodiče nekladli žádné překážky. Kateřina ze Saulx, která byla tehdy dvorní dámou a později spolu s ní vstoupila do kláštera Orbe ke klariskám, o ní dosvědčuje: „Byla velice jemná a přívětivá, dobrosrdečná a laskavá, všem projevovala svou lásku. Byla půvabná a u všech oblíbená.“

 Když jí bylo sotva devět let, zemřel jí otec. Nyní se jí stala vychovatelkou matka. Její dobrá náboženská výchova vzbudila v mladé dívce přání zcela se zasvětit Bohu. To se však nejdříve nedalo jen tak uskutečnit. Protože po smrti otce převzal jeho místo její strýc, francouzský král Ludvík XI., hledal pro ni ženicha. Tak byla, jak to bylo na knížecích dvorech obvyklé, provdána za jednoho knížete. Ludvíka se nepřela, ale viděla v tom Boží vůli.

 Její manžel Hugo, kníže z Chalonu, spravoval Chastelguion, Orbe, Nozeroy a další místa. Byl to dobrý a ušlechtilý vládce, jenž se vyznamenával spíše ctnostmi než mocí. Byl opravdu hoden ženy jako byla Ludvíka. Oba žili v Nozeroy v šťastném a harmonickém manželství, které však zůstalo bezdětné.

 Ludvíka se jako kněžna snažila, aby poddaní vedli zbožný křesťanský život. Jakékoli marnivé oblékání a knížecí vystupování jí bylo cizí. Její manžel Hugo se jí ve všem snažil vyrovnat. P. Fodéré jako očitý svědek vypověděl, že zavedla zvyky, které se spíše hodily pro klášter než ke knížecímu dvoru. Když například někdo, třebas to byl šlechtic nebo vznešená dáma, zneuctíval jméno Boží nebo jména svatých, přiměla je, že hned museli pokleknout a prosit Boha a jeho svaté o odpuštění. Potom byli zavázáni dát almužnu za pokání. Tyto „pokuty“ ukládala u sebe a rozdělovala je pak při nejbližší příležitosti chudým a trpícím nouzí, kteří v hojném počtu přicházeli ke dveřím knížecího dvora.

 Její muž, jenž ji v těchto věcech silně podporoval, překonával všechna knížata v kraji v lásce, zbožnosti a opovrhování světem. Vyznačoval se velmi spravedlností a mírností. Tento knížecí pár opravdu kráčel stejným krokem na cestě svatosti! K tomu nám uvádí Kateřina ze Saulx zajímavý postřeh: „Když se v jejich přítomnosti tančilo, nevšímali si toho. Ludvíka spíše mluvila se svým chotěm o našem Pánu Ježíši Kristu, o radostech ráje a o mnoha jiných zbožných věcech. Říkala někdy, že tanec a světské zábavy jsou jako houby, z nichž ty nejkrásnější jsou jedovaté. Takže je jednodušší zdržet se jich, než je požívat.“

 V 27 létech ovdověla. Naplnila ji velká bolest, když její milovaný zbožný manžel musel zemřít. Bylo to nyní pro ni jako znamení z nebe. Teď se musela všeho zřeknout, ale mohla tu být zcela pro Boha. Nyní byla ještě horlivější v dílech pokání a lásky k bližním. Protože byla bezdětná, nic jí nebránilo ve vstupu do kláštera. Musela mít ovšem ještě dva roky strpení, než mohla vstoupit ke klariskám v Orbe. V této době žila podle řehole Třetího řádu sv. Františka z Assisi. P. Jan Perin, kvardián františkánů v Nozeroy, uváděl ji krok za krokem do františkánského kajícího života. Každý pátek se bičovala, dlouhé hodiny trávila na adoraci, vstávala k půlnoční modlitbě a modlila se spolu s františkány brevíř.

 Tak konečně přišla chvíle, kdy zaklepala na bránu kláštera klarisek v Orbe - spolu s dvěma svými dvorními dámami, Kateřinou ze Saulx a Charlottou ze sv. Mořice, jimž Bůh vložil do srdce tutéž touhu po klášterním životě jako jí. V tomto klášteře, založeném samou sv. Koletou, vládl velmi dobrý řeholní duch. Třebaže její matka a všichni její rodinní příslušníci tento krok neschvalovali, nedala se Ludvíka od svého předsevzetí odradit. Odvážně rozdělila všechen svůj majetek chudým nebo jej darovala církvi.

 V klášteře, tak jako předtím ve světě, vedla vzorný a přesvědčivý život. Někdejší knížecí dcera byla pro všechny příkladem v poslušnosti a v chudobě. Ona, která byla zvyklá udělovat rozkazy, zařadila se pokorně mezi sestry. Její velká láska ke Kristu se projevovala stálým spojením s ním. Jeho přítomnost vyhledávala v klanění se Eucharistii a v horlivém rozjímání jeho slova. Z lásky k chudobě vyprosila si na své šaty tu nejhrubší obnošenou látku. I zde chtěla horlivě následovat toho, který žil chudý mezi lidmi. Její největší ctižádost spočívala v tom, být po boku nemocným a trpícím spolusestrám. Zde se mohla zvláštním způsobem setkávat s trpícím Pánem, kterému chtěla neúnavně sloužit. Žádná práce jí nebyla přespříliš. Často umývala nádobí, pomáhala v kuchyni nebo tam, kde jí bylo právě třeba.

 Ludvíka měla velkou lásku k františkánskému řádu. Tak projevovala vždy znovu velkou úctu k synům sv. Františka. Opět nám sděluje Kateřina ze Saulx: „Když byla jednou provinční kapitula v Lausanne, přišel velký počet bratří ke klášteru v Orbe. Ludvíka je obsluhovala plná radosti a byla pak šťastná, když směla po nich umývat talíře. Vždy když šli kolem Menší bratři, měla o ně horlivou starost, aby byli také dobře pohoštěni.“ Proč projevovala tolik úcty vůči bratřím Chudičkého, řekla jednou sama: „Myslím si, že Pán nám dává velký dar, když nám posílá tyto dobré bratry, a nesmíme promeškat, abychom je dobře obsloužili, vždyť jsou to synové svatého Františka z Assisi, kteří jdou kolem nás.“ My dnešní lidé bychom řekli: Pěstovala ducha pravého františkánského bratrství.

 Ludvíka zemřela 24. července 1503 ve věku 42 let. Byla pohřbena v klášteře v Orbe a Pán ji vyznamenával zázraky. Roku 1555 opustily klarisky kvůli reformaci Orbe a přeložily klášter do Evianu. Tělesná schránka Ludvíky pak byla přenesena do Nozeroy k františkánům. Tam spočívala v jejich kapitulní síni jako znamení vděčnosti Menších bratří za svoji spolusestru, která k nim za svého života projevovala velkou úctu a lásku. V roce 1842 byly její ostatky přeneseny do Turina do kaple královského paláce savojského rodu. Papež Řehoř XVI. povolil 1839 její veřejnou úctu, když se na její přímluvu děly různé zázraky. Její svátek se nyní slaví v klariském řádu a ve františkánské rodině 24. července.

 Modlitba - Dobrotivý Bože, ty povoláváš každého člověka, aby svým způsobem žil evangelium, jak to poznáváme na blahoslavené Ludvíce Savojské. Pomoz nám, aby náš život v následování Krista byl ryzí a opravdový, a my abychom se ti vírou a skutky líbili. O to prosíme skrze Ježíše Krista.

Gottfried Egger

 Franziskanerinnen und Franziskane

  Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM