Mlčoch, Lubomír OFS

Bratr národní ministr Petr Alexa OFS mi uložil již před drahnou dobou a takřka „pod poslušností“ napsat do Poutníka příspěvek na téma letošního rozjímání v rámci SFŘ, tedy o bratrství. Jsa veden poslušností nabízel jsem po tři měsíce sestře šéfredaktorce toto téma, ale ukázalo se, že téma už je zadáno, a to pro jinou sestru Ludmilu Pospíšilovou OSF, která se rozepsala o františkánské fraternitě na pokračování - ostatně, kdo by uměl lépe pojednat o bratrství než sestra! (POUTNÍK 2,3,4). V konfliktu těchto dvou poslušností - vůči bratru národnímu ministrovi a sestře šéfredaktorce to tedy dopadlo - tak jak se to v životě stává - že pravdu měla sestra - národní ministr se ukázal být bratrem menším! 

    úkolu jsem rozuměl v souvislostech s listem „Pokoj a dobro“, tedy jako bratrství v sociální dimenzi evangelia - neboť šlo o jakýsi „domácí úkol“ jako náhradu za omluvení z formačního semináře pro duchovní asistenty SFŘ a animátory (konal se v půli února na Velehradě). Ale odklad způsobil, že jsem si čítal o františkánské fraternitě od sestry Ludmily, a to mne přivedlo k jakési potřebě vyjádřit se nejprve k samotnému pojmu - k „domácímu úkolu“ se vrátím ve druhé části.

    Zvěstování, že letošním tématem našeho rozjímání bude bratrství, se nám dostalo během pravidelného měsíčního „sejití“ našeho místního „bratrstva“ u sv. Anežky na Spořilově, a to právě v okamžiku, kdy bratři Marie, Zuzana a Hilda nám všem roznášel-i-y ve vší pokoře čaj a koláče, které doma napekl-i-y, aby nám bratřím nic nescházelo. Nejsa již místním ministrem, byl jsem pokoušen k vyrušování a vedle sedícím sestrám jsem se pokusil vnuknout ducha vzpoury a podněcoval jsem je k založení feministického hnutí v rámci SFŘ, protože se mi to zdálo spravedlivé (koláče byly skutečně vynikající). Doma jsem se potom zahloubal do útlé knížečky spisů našeho milého Otce sv. Františka, abych si osvěžil, jak to vlastně bylo u něj s bratrstvím a sesterstvím. A tak připomínám: bratrem je nám slunce, vítr, oheň, zatímco sestrou je nám luna a hvězdy, voda, sestra-matka země - a také sestřička smrt tělesná, jíž nikdo z nás neunikne. Naším velkým bratrem je náš Pán Ježíš Kristus… Bratr František činí zvlášť závěť bratřím (delší, obsažnější) a kratičkou závěť sestrám: v té dává sestrám jednu jedinou radu - aby se nikdy neuchýlily od chudoby navěky! Že by statky pozemské byly větším pokušením pro sestry? Na druhé straně - v ničem jiném jakoby ani sestry Františkovu radu neměly zapotřebí! V řeholi (hlava VI,2) František chce a slibuje, že on a jeho bratři budou mít o sestry sv. Kláry neustále bedlivou starost a zvláštní péči jako o samy sebe (znění velice připomíná apoštolské rady sv. Pavla o poměru mužů k jejich manželkám).   

     Vztah bratra Františka a sestry Kláry je něčím obdivuhodným: je to vzor pro nás všechny - jako je láska mezi bratry a sestrami v rodině v řádu přirozeném, v rodině sv. Františka je mezi námi - bratry a sestrami - láska v řádu nadpřirozeném, a ta je ještě daleko hlubší než přirozené vztahy bratrsko-sesterské! Netroufám si pouštět se do psychologicko-teologických rozborů, ale zdá se, že oslovení „bratr Jakuba“ použil František zcela výjimečně, před svou smrtí, aby umožnil vzácné paní vstup do klausury, aby mu mohla předat látku na rubáš  a  „pokroutky“ z mandlí, cukru a jiných dobrot, jakýsi příslib budoucí many nebeské (Zrcadlo dokonalosti 112). Myslím, že to ani nebyla žádná „pia fraus“, zbožná lest. Byl to doklad, že František již byl „novým stvořením“ v Kristu, našem Pánu. Bůh stvořil člověka - jako muže a ženu - a nejlépe uděláme, když toto tajemství přijmeme tak jak je. Našim bratřím a sestrám mimo církev bychom „bratra Jakubu“ nedokázali vysvětlit - a možná bychom s tím měli potíže i u dnešních bratří a sester z nových komunit v rámci církve katolické… Zvláštním případem je pak spojení „sestra manželka“ - které se někdy v našich kruzích někdy napolo-žertem napolo-vážně používá. Nutno přiznat, že bratrsko-sesterský vztah mezi manželem a manželkou je radostný, ale poněkud náročný úkol na celý život…    

     Je pozoruhodné, že oslovení „bratře“ – „sestro“ je častější, dokonce obvyklé u našich „odloučených“ bratří a sester evangelíků, a to i ve spojení s profesními tituly („bratr inženýr“). P. Tomáš Vlasák s oblibou užívá označení „bratr arcibiskup“ či „bratr kardinál", což chápu jako spojení fraternity a poslušnosti, které by nám františkánům mělo být blízké. Je rovněž pozoruhodné - a pro nás všechny k zamyšlení - že P. Anselm Kraus ve své objevné knížce „Jak následovat Krista a jeho služebníka Františka“ nepovažuje vůbec za nutné věnovat zvláštní kapitolu (ze čtrnácti) bratrství. Naopak, jedinečnost Františkovu vidí v jeho „mateřskosti“ (kap. 11, rozbor dopisu bratru Lvovi). „Jako matka živí a miluje svého syna“ (Nepotvrzená řehole 9). Tento princip by mohl být společný pro nás - bratry a sestry v rodině Františkově. Neboť jako děti Otce nebeského … jsme ženichy, bratry i matkami Pána našeho Ježíše Krista… Matkami jeho jsme, neseme-li jej v srdci i těle svém skrze lásku a čisté i cudné svědomí a rodíme jej skrze svaté konání, které má svítiti jiným za příklad“ (List všem věrným).   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

„Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40)

„Nikdo nemůže tvrdit, že není odpovědný za osud svého bratra“ (Centesimus Annus Jana Pavla II, čl.51)

„Hořícím ohněm a nadějí chudých má být sociální učení církví“ (Pokoj a dobro, čl.61)

 

 

Církev od samého vzniku věnovala - kromě hlásání Božího slova - svou pozornost a péči chudým a potřebným, vdovám a sirotkům. Oné části z evangelia sv. Matouše, kde Pán hovoří o Posledním soudu, a kde na každého z nás klade nárok, jemuž se necítíme být vůbec schopni dostát - abychom byli přiřazeni ke „spravedlivým“, nuže ono „…dali jste mi najíst… dali jste mi napít… ujali jste se mne… navštívili jste mne nemocného … a ve vězení“, tuto sociální dimenzi evangelia chápala církev po staletí jako službu jáhenskou, diakonii, charitu. Teprve moderní průmyslová společnost vytvořila sociální problémy takového rozsahu a dosahu, že bylo zjevné, že samotná charita - jakkoliv nezbytná - nemůže na to vše stačit. Proto Sv. otec Lev XIII. přišel s počinem zásadního významu, s formulací moderní sociální nauky církve, která si kladla za cíl pomoci vyřešit „dělnickou otázku“ již úpravou celkových struktur a institucí společnosti. A za těch 110 let se církev v dalších a dalších encyklikách vyjadřovala k institucím a mravům své doby a volala po nápravě obou. Uvažme, že v době vydání encykliky Quadragesimo anno (1931) byla ve světě krize, jakou si my mladší již ani neumíme představit - regiony s dnešní 20% nezaměstnaností považujeme již za sociálně rozpadlé i při dnešních podporách a sociálních dávkách - tehdy v řadě zemí byla průměrná nezaměstnanost 30% a systém podpor sotva vznikal.     

     Křesťané jsou dál voláni k sociální angažovanosti ve prospěch potřebných bratří a sester v podobě „služby u stolu“ a služby u lůžka starých a nemocných, a dokonce je třeba říci, že tato bezprostřední služba je - zvláště pro nás, bratry a sestry v rodině sv. Františka - nezastupitelná a nenahraditelná (i pro nás samotné!). Kromě toho mohou být někteří z nás volání i ke službě ve veřejné a sociální politice, místní i celostátní, tam, kde se rozhoduje o „pravidlech hry“, o zákonech, o právním rámci ekonomiky, pracovních vztahů a sociální péče, bytové a rodinné politiky, zdravotnictví, školství, vězeňství atd. atp. Tato „pravidla hry“ totiž ovlivňují rozsah a intenzitu společenských onemocnění, jimiž trpí naši bližní: nezaměstnaní, bezdomovci, děti z rozpadlých rodin, staří a nemocní, vězni… Křesťan veřejně angažovaný v politice nebo v občanské sféře tak může i touto formou „dát najíst“, „dát napít“, ulehčit v nemoci či stáří… Toto vše je součást práce, usilování a obětí ve prospěch pokoje a dobra v naší zemi. Pastýřský sociální list maďarských biskupů,  který byl publikován již v roce 1996 jako první z bývalých socialistických zemí, má dokonce název „Za spravedlivější a bratrštější svět“, a má tak podobně jako list náš něco z františkánské spirituality „všeobecného bratrství“ (Řehole SFŘ, čl. 18 a 19).    

     Globální svět, v němž žijeme, ještě zesílil misijní poslání univerzální církve a potřebu její služby těm nejnepatrnějším bratřím a sestrám v Africe, Asii, Jižní Americe… Ani my u nás v Čechách nemůžeme říci, že „nejsme odpovědni za osudy“ těchto nejubožejších z ubohých. A také se již učíme formám účinné bratrské pomoci, v níž - jak jinak - jsou většinou naše sestry daleko aktivnější. V rozšiřující se „adopci na dálku“ pak máme šanci - bratři jako sestry -projevit i mateřskost naší spirituality.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------  

Přihlásil jsem se (dobrovolně!) na seminář o kapitalismu, náboženství a morálce, organizovaný pražskými liberálními a konzervativními intelektuálními kruhy. Některé konzervativní názory o náboženství, rodině a morálce docela lahodily mému uchu. Avšak celkové vyznění semináře bylo vzdálené katolické sociální nauce. Dověděl jsem se - nic nového pod sluncem - že sociální spravedlnost je „fata morgana“ čili přelud (to praví i F. A. Hayek, u nás oblíbený nositel Nobelovy ceny za ekonomii). Zjistil jsem, že ve Velké Británii (kde vládnou labouristé Tonyho Blaira) je - podobně jako v Německu, kde momentálně vládnou sociální demokraté - socialismus (!), a k socialismu tíhne vlastně celá Evropská unie. Někteří mladí liberálové projevovali zvláště radikální názory: zdanění důchodů je rovněž socialismus (tím spíše zdanění progresivní!), protože je to krádež, organizované násilí státu, kterému dává legitimitu parlamentní demokracie. Zůstalo nedořečeno, že jedinou cestou jak navrátit soukromému vlastnictví což jeho jest, by bylo zrušení demokracie (tedy: pravicová diktatura?). Zkrátka: soukromé vlastnictví je svaté! - o nesvatosti některých našich privatizačních případů zde nepadlo ani slovo. „Pokoj a dobro“ v těchto kruzích příliš nezapůsobil, a já asi také nebyl příliš zvaným hostem. Vytanul mi varovný citát z Jana Pavla II., jako „šitý na míru“: „Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech (vyčleňování ze společnosti, vykořisťování, lidské odcizení, materiální a morální bída - pozn.L.M.) byť i jen zmiňovat, protože každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil“ (Centesimus Annus čl.42). Na semináři participovali i katolíci a evangelíci, zjevně vášnivě přesvědčeni o své pravdě. Kajícně vyznávám, že jsem selhal v bodu 19 naší řehole, a nezapůsobil na semináři jako nositel pokoje - zůstává pro mne závazek o pokoj dále usilovat. Selhal jsem zde ve hledání cesty k jednotě,  neboť jsem se hlasitě ohradil vůči tomu, jak je zde veden dialog - neboť tak nelze dojít k bratrské shodě. Selhal jsem v důvěře, že v každém je přítomen božský zárodek pokoje a že „láska a odpuštění má přetvářející moc“ (stále Řehole SFŘ, čl. 9).   

    Výjimečnou postavou na semináři byla mladá, třicetiletá žena (evangelička) která hájila statečně názory skutečně diametrálně odlišné (a byla přirozeně umlčena). Zřejmě jsem se ukázal být hoden její důvěry, protože mi dala do ruky dvě tenké brožurky. Teprve doma jsem si je v klidu přečetl a zkoprněl jsem. Jedná se o (nepravidelně vycházející) jen xeroxovaný časopis „Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním“- HSSLB. Sloganem časopisu je etická maxima blízká naší fraternitě: „Člověk člověku, lidé lidem.“ Heraldickým znakem „Hnutí“ je symbol srdce, uvnitř něhož je pěticípá hvězda, a uvnitř této - stále nám ještě známé - hvězdy - je kříž. Adresa HSSLB (!) je na Praze 1, v Třídě Politických vězňů - nemýlím-li se, na stejném čísle je sídlo KSČM. Dovídám se, že schůzky se konají 1. a 3. pátek v měsíci, a začínají modlitebním ztišením. Vede se křesťansko-marxistický dialog. Noví zájemci jsou srdečně zváni. Básničky, zřejmě mladých lidí. Uvedu ukázku - pětiverší „Zpověď“ (Jaroslav Jirušek):  „Nechci být kamenem co tíží / mého Pána na kříži/ ale chtěl bych být tím/ co zlu cesty zkříží/ a udrží je za mříží.“  

     Problém je v tom, jak „zkřížit cestu zlu“ a jak „zlo udržet za mříží“. Liberálové a konzervativci na semináři právem poukazovali na to, že cesty, které volil komunismus k těmto „dobrým úmyslům“, vedly do pekel a stály v celosvětovém měřítku životy milionů lidí. Méně už bylo patrné vědomí, že na zrodu „bezbožeckého komunismu“ měla v minulosti svůj podíl také selhání „bezbožeckých kapitalistů“, do nebe volající sociální nespravedlnosti, křivdy, útlak, vykořisťování bratří a sester slabších. A také instituce a „struktury hříchu“ ustavené v rozporu s principy křesťanské sociální nauky. Je naším závazkem pomáhat ve společnosti šíření světla evangelia a jeho sociálních nároků na ty „silnější“. O katolické sociální nauce se také hovoří jako o „nejlépe ukrývaném pokladu církve“. Je na nás, abychom poklady - moudrost prastarou i novější - vynášeli na světlo Boží. Aby svět byl spravedlivější, abychom si v něm byli více bratry a sestrami. Nebe na zemi nedokážeme snést a taková ambice by mohla být i nebezpečná. Přesto však království Boží může být již teď více přítomno mezi námi.

Lubomír Mlčoch OFS