Egger, Gottfried OFM

 Anselm Kraus OFMConv. ve své knize „Žít jako František“ v zamyšlení u jeho hrobu nechal promlouvat světce samého: „Je to už dvacet let, co jsem odešel ze světského života. Od té doby jsem už nikdy na světě neměl domov, nic, kam bych se mohl uchýlit: žádnou ženu, rodinu, žádné výsady. Měl jsem jenom to nejnutnější k životu. Dvacet let jsem putoval v modlitbě, kázání a napomínání Umbrií, Itálií i mnohem dál, bez pevného příbytku i bez toho, že bych někde natrvalo hledal klid. Vedl jsem život, v němž jsem se nechtěl chránit před tvrdými stránkami lidského bytí. A ty mě zasahovaly až do mého nitra. Ale tento život jsem si zvolil dobrovolně, protože jsem pochopil, že na světě nemohu být zcela doma, nikdy nemůžu být úplně doma. Domov - to bylo pro mne jiné slovo pro Boha. A proto jsem hledal Boha. Chtěl jsem opustit svět, protože jsem pochopil, že pravé naplnění musím hledat jinde. Všechno mé potulování a putování byla příprava na přechod, transitus, do mého pravého domova. Pán byl pokladem na poli, vzácnou perlou, pro kterou jsem rád všechno opustil. I v tom jediném potřebném, v tom, co je nezbytné, jsem začal poznávat Pána: ve své sestře smrti. I skrze ni jsem slyšel promlouvat ke mně Boha. Slyšel jsem, jak mě Bůh smrtí volá k životu. A teď stojím před posledním rozhodujícím krokem  domů. Jsem jako ten ztracený syn v té chvíli, když mu jeho otec už z dálky přichází vstříc. Jsem člověk, který jako všichni lidé byl zaset v pomíjivosti, ale teď je hotov k přechodu k nepomíjejícímu životu (srov. 1 Kor 15,35-38). Jsem připraven k poslednímu velkému odchodu, k setkání se svým Pánem tváří v tvář.“

 Poslední dny Františkova života tak leží zcela v linii jeho dosavadního života. Zůstává radikální, důsledný a působivý do poslední hodiny. František představuje svou smrt: přestože je těžce nemocný, nemůže už chodit, sotva ještě vidí, je režisérem i hlavním představitelem zároveň, má, abychom tak řekli, svou smrt v rukou, v hrsti, celý děj zvládá sám. Přítomní bratři jsou vykonavatelé anebo diváci. Fáze tohoto děje jsou: František se nechává přinést z města Assisi do Porciunkuly. Cestou zastaví průvod, ale protože už nevidí, nechá otočit lůžko tak, aby byl obrácen tváří směrem k Assisi. Pak žehná svému rodnému městu:

 „Když pak došli bratři, kteří ho nesli, k útulku pro nemocné, ležícímu na poloviční cestě z Assisi do Porciunkuly, požádal je, aby zastavili. A protože po dlouhé a těžké oční  chorobě byl téměř slepý, dal postavit nosítka tak, aby byl obrácen tváří k městu Assisi. Trochu se nadzdvihl a takto žehnal městu: »Pane, jsem přesvědčen, že kdysi bývalo toto město bydlištěm nešlechetných lidí. Přišel však čas tvého nesmírného milosrdenství. Zalíbilo se tobě, abys zde ukázal své smilování a pro svou dobrotu jsi je vyvolil za bydliště těch, kdo tě mají vpravdě poznat a vzdávat chválu tvému svatému jménu. Mají vysílat vůni dobré pověsti, svatého života, pravého učení a evangelní dokonalosti celému křesťanskému lidu. Prosím tě, Pane Ježíši Kriste, Otče milosrdenství, nehleď na náš nevděk, ale rozpomeň se na svou převelikou lásku, kterou jsi ukázal v tomto městě. Dej, ať tam přebývají ti, kdo budou poznávat a chválit tvé požehnané a přeslavné jméno na věky věků. Amen«“ (ZrcDok 124 - FP 1824).

 Tímto způsobem se loučí se svým městem a žehná mu, když už je vidí jen srdcem. Zavolá dva bratry, které měl obzvlášť rád, bratra Lva a bratra Angela, aby s jásotem zazpívali Sluneční píseň. On sám, nakolik jen může, vnoří se do Davidova žalmu: „Hlasitě k Hospodinu volám, hlasitě Hospodina zapřísahám“ (Žl 142/141,2; 1 Cel 109 - FP 509). Vzpomíná na všechny své bratry, i na nepřítomné, a dává jim rozhřešení, třebaže není knězem: „Svým bratřím, blízkým i vzdáleným, odpouštím všechny přestupky i viny a nakolik mohu je rozhřešuji“ (1 Cel 109 - FP 510).

 Pak se nechá zcela nahý položit na holou zem (srov. 2 Cel 214 - FP 804; 217 - FP 810) a říká svým bratřím: „Já jsem udělal, co bylo na mně, ať vás Kristus naučí, co máte dělat vy!“ (LegMai 14,3 - FP 1239). Nechá si předčítat Janovo evangelium od místa, kde se říká: „Šest dní před Velikonocemi, když Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby odešel z tohoto světa k Otci“ (srov. 1 Cel 110 - FP 511). Také zve všechny tvory zpěvem k chvále Boží. „Dokonce i smrt, všem hroznou a nenáviděnou, vyzval k chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta: Buď vítána, sestro smrti!“ (2 Cel 217 - FP 809; srov. Chvalozpěv stvoření - FP 263). Dá si přinést chléb, požehná jej, láme a podává z něj každému bratru kousek. „Vzpomněl tedy tu nejsvětější Večeři, kterou Pán se svými slavil naposledy. A toto všechno učinil, aby její památku uctil i aby prokázal svou vřelou lásku k bratřím“ (2 Cel 217 - FP 808).

 Kdo umře tak jako František, ten opravdu žil, pro toho je umírání skutečně přechod, transitus. Jakkoli bude vypadat moje poslední hodina, nemohu předem říci, jak v ní obstojím. Ale mám tak jako bratr František jistotu, že přede mnou umřel jeden, který pak vstal ze smrti, abychom se my všichni stali novými z jeho síly. Tyto myšlenky chci uzavřít citátem z listu Římanům (8,11), který vyjadřuje naši křesťanskou naději:

 „Když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.“

Gottfried Egger OFM

                        Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis)

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC