Chléb náš vezdejší

Nečas, Jiří

Ex 16.4,5;15-22.,35; Jan 6,1-14; Mt 6,11

V modlitbě Páně prosíme o chléb – o základní potravu. U nás málokdo má zkušenost s tím, co to znamená hladovět. Jsou však na světě země, kde značná část obyvatelstva trpí podvýživou. My spíše zápasíme s obezitou. A potravou se plýtvá. Ve veřejném stravování platí pokyny nepoužívat jídlo připravené před konzumací déle než je stanovená nepříliš dlouhá doba. Velikost porce mnohdy strávník nemůže ovlivnit a bývá taková, že jak přejedení, tak zbytky na talíři jsou hodně časté. Jednotná velikost hromadně připravených porcí znamená menší nároky na práci personálu, a tu naše ekonomika považuje za cennější než potraviny samotné. Většina lidí v naší civilizační oblasti bere jídlo jako samozřejmost. Pouští putující Izraelité je přijímali jako dar. Zažili, co je hlad. Když pociťovali velkou nouzi, Bůh se o ně postaral. Seslal jim manu. Měli co jíst. Manou ovšem nesměli plýtvat, nesměli ji zneužívat. Museli pracovat, museli manu sbírat. Ovšem daleko důležitější než jejich práce zde zřejmě byla Boží péče. Dnes se Božími dary bez skrupulí plýtvá, jen aby se ušetřila lidská práce. A to v situaci, kdy společnost trpí nezaměstnaností. Zvykli jsme si na zvláštní uvažování. K přívlastku „logické“ má hodně daleko. A to se tak rádi chlubíme rozumem.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Tak nás Pán Ježíš učí prosit. Je v tom i prosba o překonání současného zvráceného pohledu. Znamená to potlačit naše lidské velikášství a pokorně si uvědomit závislost na tom, co dává Bůh.

   Potrava je pro člověka základním zdrojem energie. Ve starověku a ve středověku se jiné zdroje energie používaly jen ojediněle; spalovala se biomasa, používala se vodní kola, lodi poháněl vítr. Pozemskou dopravu obstarávala zvířata, a ta také přijímají potravu. Dnes jsme velice závislí i na jiných zdrojích energie, nejen na potravě. Není to jen důsledek růstu náročnosti, nýbrž také, a možná především, současného počtu obyvatel naší planety. A tak je dnes přirozené i onu prosbu modlitby Páně o chléb chápat obecněji, nejen jako prosbu o potravu, nýbrž jako prosbu o potřebnou energii.

    Většina dnešních energetických zdrojů je neobnovitelných; využívají to, co vzniklo kdysi v prehistorii, dříve než se na zemi objevil člověk, a tak jsou i vyčerpatelné. Platí to o fosilních palivech: ropě, uhlí, zemním plynu, platí to i o zdrojích pro jaderné elektrárny. Potrava naproti tomu patří mezi obnovitelné zdroje, obnovují se díky neustálému přísunu zářivé energie ze Slunce. My spalujeme fosilní paliva, abychom měli vytopené prostory, poháníme jimi dopravní prostředky a další stroje, vyrábíme elektrickou energii. Prostory často přetápíme a pak zbytečně větráme, jezdíme mnohdy bezúčelně, neracionálně přemisťujeme materiály a předměty, vyrobenou elektrickou energií plýtváme. Nevnímáme jiné omezení než finanční. Kapitalistická ideologie učí, že stačí mít dost peněz, socialistická nás učila, že stačí politické uvědomění promítnuté do práce úderníků a stachanovců – a člověk může mít, na co si vzpomene. Dnes si však již – aspoň v teoretické úrovni - uvědomujeme přibližování k vyčerpání zdrojů. Víme o tom, že už je zřejmě vyčerpána, ba dokonce možná přečerpána, absorpční schopnost prostředí pro oxid uhličitý z našich spalovacích procesů; jeho rostoucí koncentrace je alarmující. Nástup fosilní energetiky znamenal velký přínos pro lidstvo, avšak my dnes příslušnými zdroji plýtváme. Náš necitlivý a sobecký přístup k vzácným darům, o něž se máme sdílet s druhými lidmi, i s těmi, kteří zde mohou žít po nás, je násilím na celém stvoření. Prosíme o náš každodenní chléb. Prosíme o naši každodenní energii. Myslíme při tom na široké souvislosti?

      Putující Izraelité dostali manu. Nedostali ji až do úst, museli ji sbírat. Věřící hospodář při prosbě „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ si nepředstavuje, že složí ruce v klín a bude jen čekat, co vyroste. Naopak. Modlitbu vyjadřuje i prací. Odpovědně vykonává všechny potřebné zemědělské práce, snaží se dobře a moudře nakládat s cennou půdou, v níž se odehrává zázrak růstu. A stále si uvědomuje, že to hlavní nezáleží na něm. Bůh dává růst. Moudrý hospodář pracuje, modlí se a očekává.

    My se modlíváme slovy „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Avšak pod vlivem myšlení našeho okolí máme kdesi v podvědomí, že stačí fungující ekonomika, případně doplněná vhodnými a hlavně nevelkými státními zásahy, a budeme mít hojnost potravy, hojnost energie, hojnost čehokoli materiálního. Chceme chléb? Stačí, máme-li univerzální zdroj, tedy peníze. Zajdeme do obchodu, popřípadě nastartujeme auto a zajedeme do levnějšího supermarketu, přičemž spotřebujeme nějaký benzin a trochu ublížíme životnímu prostředí - buď zcela bezmyšlenkově, nebo utěšujíce se, že zrovna ta naše trocha nehraje roli. Je nám zima? Nesáhneme pro svetr. Vždyť dnes místo pracného zatápění v krbu či kamnech stačí otočit vypínačem nebo kohoutkem. Je to tak jednoduché, že se topí i v situacích, kdy to dříve nikoho ani nenapadlo. Příroda trpí. Stvoření trpí. Dopouštíme se na něm násilí. Někdy se tomuto násilí nemůžeme vyhnout, avšak měli bychom si to vždy uvědomovat a co nejvíce je omezovat. Zatápění, nošení uhlí ze sklepa a další manipulace motivovaly k omezování spotřeby. Dnes při pohodlné obsluze tento regulační činitel nemáme. Jsme však obdařeni rozumem a vůlí. Myslíme na to, že vzácné Boží dary nejsou určeny k plýtvání? Myslíme na druhé lidi? Snažíme se nebrat si více, než nám náleží?

   Možná až nostalgicky vyznívající vzpomínka na nepříjemnou práci spojenou s tradičním způsobem topení v někom vyvolá představu, že teď přijde výzva k návratu k primitivnímu způsobu života. Nepřijde. Tichost, skromnost, pokora - to jsou vlastnosti, o něž je žádoucí usilovat. Avšak nikoli odmítání pokroku a techniky. Naopak. Naše poznávání zákonitostí ve stvoření, které s sebou přináší i různá příjemná usnadnění a ulehčení, je nutné k tomu, abychom byli s to Boží dary odpovědně užívat a sdílet. Ona práce, jíž by slova naší modlitby měla být podepřena, záleží především v hlubokém poznávání zákonitostí, jež jsou součástí Božího stvořitelského díla, tak, abychom byli s to s Božími dary dobře nakládat, užívat je, avšak neplýtvat jimi, abychom se o ně uměli dělit s druhými lidmi - v současnosti i v budoucnosti.

   Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Tato prosba modlitby Páně nám připomíná i naši závislost na tom, co od Hospodina dostáváme. Připomíná nám vzácnost jeho darů a to, že jejich  příjemci jsme spolu s druhými lidmi. Nesmíme jimi plýtvat, nesmíme k jejich užívání přistupovat s lidským velikášstvím. Boží péče nevede k skládání rukou v klín;  naopak, aktivita patří k plnému lidství, odpovídajícímu prvotnímu poslání člověka. A jako dobrý hospodář obdělává půdu, seje, hnojí a jinak pečuje o úrodu, kterou pak přijímá nikoli jako produkt své práce, nýbrž jako Boží dar, tak i my, lidé na počátku 3. tisíciletí po Kristu, bychom měli přistupovat k opatřování a přijímání potravy, energie a dalších věcí k životu nutných či pro život užitečných. Tedy odpovědně pracovat při vědomí závislosti na tom, co dává Bůh; co dává nám i ostatním tak, abychom se o to moudře a spravedlivě dělili, abychom to vzájemně sdíleli. Aby lidé měli dnes i v budoucnu co jíst - to se i nás týká. Aby lidé měli k dispozici potřebné zdroje energie - to se i nás týká. Jde o Boží dary. Boží lid zde nemůže zůstávat netečně v pozadí. Budoucnost obživy, budoucnost energetiky - to jsou témata pro církev, pro společenství křesťanů.

   Chléb náš vezdejší dej nám dnes.  Myslíme při tom nejen na chléb, nejen na potravu, nýbrž i na energii a na další věci potřebné k životu. Chléb  zde představuje to, co člověk potřebuje. Lze si však klást otázku, co člověk skutečně potřebuje. Často považuje za potřebné věci, které potřebné nejsou. Jindy si zas neuvědomuje, že mu něco chybí, že nemá něco, co je k plnému životu opravdu nezbytné. Píše o tom evangelista Jan. Zaznamenal slova Pána Ježíše, v nichž hovoří o chlebu, o tom, co k lidské potřebě skutečně, bez pochyb patří (srov. Jan 6,32-35). Lidský život se neodehrává jen v časné, horizontální dimenzi, v níž se odehrává to, co vnímáme smysly. Bůh ve své lásce otevírá člověku důležitější, hlubší vertikální dimensi života. V ní se prolíná časnost s věčností, v ní vstupuje do světa Boží království. To se projevilo i při  nasycení Ježíšových posluchačů. Ti byli s ním a naslouchali mu. Měli s sebou dohromady trochu potravin. V Ježíšové blízkosti se o ně uměli rozdělit. A všichni měli dostatek.

   Chléb náš vezdejší dej nám dnes. V prosbě se vyskytují dvě zájmena pro první osobu množného čísla. Kdo jsme my? My Nečasovi? My jarovští (uhříněvesští / říčanští) evangelíci? My křesťané? A což: My lidé? Je to v duchu Písma. My všichni lidé jsme závislí na Boží milosti. My všichni lidé potřebujeme Kristovu blízkost. Potřebujeme ji už i proto, abychom se uměli o bohaté Boží dary dělit, podobně jako se uměli dělit Ježíšovi posluchači na hoře nad Tiberiadským jezerem. Známý je Gándhího výrok: „Země je dostatečně bohatá pro potřeby každého, nikoli však pro chamtivost každého.“ Chamtivost jedněch vede k nouzi druhých. Kristus vede k sdílení. On přišel, aby zachránil svět. On je naděje pro svět (srov. Sk4,11,12) 

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že k nám přicházíš a zveš nás, abychom tě následovali. Děkujeme ti, že jsi z nás sňal břemeno hříchu, že činíš vše nové, že vedeš k lásce, k pokoře, ke sdílení, že nám ukazuješ cestu k opravdovému, smysluplnému životu zde na zemi a zároveň otvíráš obzory přesahující materiální smysly vnímatelný svět. Prosíme tě, aby svědectví o tobě jako o chlebu života se šířilo světem. Amen

Jiří Nečas

Poznámka Lubomíra Mlčocha OFS, který se tentokrát „vyvázal“ ze svého příspěvku:

RNDr. Jiří Nečas je ředitelem ekologické sekce České křesťanské akademie. Vzděláním matematik, profesí programátor, „povoláním“ kazatel sboru Českobratrské církve evangelické v Praze-3 Jarově. Při práci na odpovědích a odezvách, jež vyvolalo ve veřejné diskusi semínko listu „Pokoj a dobro“, se Jiří Nečas podílel na části o dobrovolné skromnosti a hledání post-materialistického životního stylu. Kromě příspěvku, k němuž se zavázal, přinesl Jiří i jedno své kázání. Došel jsem k tomu, že je to téma františkánské, a Jiří se zdál být potěšen nabídkou na jeho otištění v časopise přátel sv.Františka. Bylo to kolem svátku Božího těla. Mezitím naše obilná pole zbělela ke žni. Díky Bohu, že nás vede ke bratrské ekumenické spolupráci.