Pospíšil, Ctirad Václav OFM

         Mezi christologií a trinitární teologií existuje velmi úzké sepětí. Jistěže je nutno rozlišovat problematiku imanentní Trojice (tedy to, jak je Bůh sám v sobě od věčnosti a naprosto nezávisle na stvoření) a problematiku Synova poslání v dějinách spásy, nicméně christologie oddělená od trinitologie riskuje, že se rozplyne pouze v antropologii. Na druhé straně trinitární teologie  bez úzké vazby na životní příběh  Muže z Nazareta by upadala do pouhých abstraktních spekulací bez zjevného spojení se soteriologií, se spiritualitou následování vtěleného Božího Syna a tedy s každodenním křesťanským životem[1].

            Bůh Otec se jeví v Novém zákoně jako základní a rozhodující činitel v celém životním dramatu Muže z Nazareta. On posílá a daruje svého jediného Syna (srov. např. Gal 4,4; Jan 3,16). Ježíš je si hluboce vědom toho, že je Otcem poslán, a v dokonalé synovské poslušnosti svým jednáním Otce napodobuje (srov. Jan 5,19), a tak zároveň člověku zjevuje jeho pravou tvář (srov. např. Jan 14,9). Jednání Galilejského směřuje k oslavení Otce (srov. např. Jan 17,4) a k návratu k němu (srov. např. Jan 16,28). Ježíš tedy nejen z Otce vychází, ale je jakoby stále obrácen směrem k Otci. Někteří exegeté překládají osmnáctý verš prologu Janova evangelia následovně:

            „Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, který je obrácen směrem k Otcově srdci, ten ho vyprávěl[2].“

            Otec tedy představuje výchozí bod, střed i cíl Ježíšova života, Ježíš je proto také dokonalým a definitivním zjevitelem Otce. On, vtělené Slovo, je vlastně samotným zjevením a Pravdou samou[3]. Znovu narážíme na identifikaci osoby a poslání, která je základem hluboké jednoty mezi ontologickou a funkcionální christologií. Ježíš jako člověk existuje a žije neustále ve vztahu k Otci a celý jeho život na zemi i jeho oslavení jsou jakoby přepisem věčného vycházení Syna z Otce, věčné Otcovy aktivity plození Syna, ale také lidským vyjádřením věčné Synovy odpovědi na tuto Otcovu iniciativu. Jestliže poslání Syna je základní iniciativou Otce, pak jeho návrat k Otci se odehrává rovněž díky Ježíšově lidské svobodě vyjadřující se v poslušnosti, tedy díky boholidské iniciativě vtěleného Syna. Celý Nový zákon je nejen christocentrický, ale také patrogenetický nebo teogenetický[4].

            V Novém zákoně proto není žádný rozpor mezi christocentrismem a teocentrismem. Stejně jako Bůh Otec staví do středu svého zájmu Krista, tak Kristus staví do středu svého zájmu Boha Otce (srov. např. Jan 17,15). Christocentrimus a teocentrismus jsou dvě tváře jediné lásky mezi Otcem a Synem. Prolnutí teocentrismu a christocentrismu není ničím jiným, než odrazem věčného dialogu lásky mezi Otcem a Synem. Díky skutečnosti, že Syn se stal člověkem, vztah Otec - Syn je zpřítomněn ve stvoření a prolíná se se vztahem Bůh - člověk. Jestliže Kristus je nový Adam, pak musí platit, že originál vztahu člověk - Bůh je od věčnosti v Bohu jako vztah mezi Otcem a s ním soupodstatným Synem. Ve vtělení Syna Bůh Otec dává najevo, že klade do středu svého zájmu spolu se Synem i člověka (Jan 3,16; Jan 17,23). Následovat Ježíše z Nazareta proto znamená klást Otce do středu svého života, myšlení a jednání. Křesťanství nepřestává být důsledně monoteistické, i když tento monoteismus nabývá trinitární dimenze! Právě v tomto smyslu platí, že teocentrismus a antropocentrismus nacházejí svého společného jmenovatele v tajemství vtělení, v christocentrismu, protože Ježíš je nejen naším Pánem, ale zároveň i bratrem, a tak se v něm setkávají příkaz lásky k Bohu a lásky k bližnímu[5].

            Celé vtělení má zcela evidentně povahu daru, který pochází od Otce, který ze sebe činí Syn, a tento dar díky Ježíšovu životu a dílu směřuje k člověku. Modalita darování jak uvnitř Trojice tak navenek je úzce spjata s Duchem, který je Boží přirozeností nakolik je darem[6]. Zdarmadanost úkonu vtělení vzhledem k lidstvu se tedy děje v síle originálního vnitrobožského Daru, tedy v síle Ducha svatého[7]. Ovšem i sebedarování vtěleného Syna Otci a lidem se nemůže nedít v síle Ducha - Daru.

            Duch „... byl nejprve v samotném Pánově těle, když se stal od něho neoddělitelným pomazáním ... Dále veškerá Kristova aktivita se naplňovala za přispění Ducha, který byl při tom, když byl Kristus vystaven pokušení ze strany ďábla ... když konal zázraky ... Neopustil jej ani po vzkříšení z mrtvých. Když Pán chce obnovit člověka a navrátit mu milost, jíž se mu dostalo díky Božímu dechu a kterou ztratil, dechne do tváře učedníků a řekne: ,Přijměte Ducha svatého ...´[8]"

            Jak úkon vtělení (srov. Lk 1,35), tak počátek Ježíšova veřejného působení při křtu (srov. Mk 1,10-11par.) jsou spjaty s projevem toho, že v dějinách spásy jedná celá Trojice. Dialog mezi Otcem a Synem se projevuje rovněž v proměnění na hoře. I když evangelisté nezmiňují v této souvislosti výslovně Ducha svatého, prastará tradice zahlíží jeho přítomnost a působení v oblaku, který je symbolem Boží slávy, a ta bývá přivlastňována Duchu svatému[9]. Rovněž v hodině utrpení je patrná tajuplná přítomnost Otce, jehož Syn vzývá a jehož záměru prokázat sílu Boží lásky k člověku a věrnosti smlouvě navzdory nejhroznějšímu hříchu se v dokonalé poslušnosti zcela obětuje. Autor listu Židům podotýká, že Kristus přinesl sebe sama v oběť v síle věčného Ducha (srov. Žid 9,14)[10]. Podle Janova evangelia dokonce Ježíš umírající na kříži daruje Ducha, jehož symbolem je voda vyvěrající z Kristova probodeného srdce (srov. Jan 7,37-39 - Jan 19,34-37[11]. Druhým znamením darování Ducha by mohl být verš Jan 19,30, který popisuje Ježíšův skon jako vydání - vydechnutí - darování ducha (Ducha?)[12]. O tom, že svatopisci hovoří o Ježíšově vzkříšení jako o aktivitě Otce i jako o aktivitě Syna, jsme se již zmiňovali. Hovořili jsme i o tom, že sláva Vzkříšeného je výrazem dokonalého proniknutí Ježíšova lidství Duchem Boží slávy.

            Vtělení, ať už jako počátek Ježíšovy lidské existence, nebo jako stávání se člověkem, je tedy podle svědectví Písma dílem celé nejsvětější Trojice[13]. Vždyť všechna Boží díla navenek jsou společná celé Trojici, která jedná skrze jedinou společnou Boží přirozenost[14]. To však neznamená, že jednotlivé osoby by si ve společném působení neuchovávaly svoje vlastní charakteristiky, které vyplývají ze vzájemných vnitrotrinitárních relací[15]. Vtělil se pouze a jedině Syn, ovšem Syn poslaný Otcem a vždy směřující k Otci, a to v síle vnitrobožského Daru, v síle Ducha svatého[16]. Podobně můžeme říci, že svět stvořil Otec skrze Syna v Duchu svatém[17], nebo že člověka posvěcuje, oslavuje a zbožšťuje Duch svatý posílaný a darovaný Otcem i Synem. Spasitelem a Vykupitelem člověka je v první řadě Bůh, tedy celá Trojice. Dílo vykoupení, nakolik ho uskutečňuje vtělené Slovo, přísluší však výhradně jemu[18].

            Musíme tedy konstatovat, že veškerý Ježíšův život je neustále ve silovém poli vztahů k Otci a Duchu svatému. Na tomto základě lze velmi dobře vysvětlit skutečnost, že Logos při vtělení neopustil lůno Trojice. Bůh přece není podmíněn prostorem ani časem. Když Nový zákon popisuje vtělení jako sestup, je to pouze lokální přepis tajemství, které je ontologické povahy. Boží Syn vtělením neopouští Trojici, protože neustále je i ve svém lidství ve vztazích k Otci a Duchu.

            Pouze pro úplnost podotýkáme, že všechna Boží díla navenek jsou vždy zcela svobodným projevem moci, moudrosti a dobroty nejsvětější Trojice. Stejně jako Bůh - Trojice může zcela svobodně stvořit nebo nestvořit svět, tak i dílo vtělení je naprosto svobodné a Trojice není k tomuto dílu nucena ničím zvenku ani ,zevnitř´[19]. Svoboda Božího jednání navenek je prostorem projevení Boží lásky, vždyť pouze tam, kde je svoboda, můžeme hovořit o lásce. Nakolik je tato svoboda dokonalá, natolik je dokonalá i láska, která se ve svobodě projevuje a realizuje. Již jsme se zmiňovali o tom, že Boží svoboda není slepou svévolí, a tak v Božích dílech navenek lze vzhledem k Božím úradkům zahlížet stopy moudrosti jako důvody vhodnosti takového a nikoli jiného jednání v dějinách.

                                                            Ctirad Václav Pospíšil  OFM